ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3626.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3626/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně I. N. , zastoupené Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 2170/161, proti žalovaným 1) J. N. a 2) B. N. , oběma zastoupeným JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Modřínová 2436/2, o 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 C 530/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. června 2012, č. j. 14 Co 298/2012-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, č. j. 4 C 530/2010-64, zamítl žalobu na zaplacení 1.500.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně spolu se svým manželem (prvním žalovaným) uzavřela ústní dohodu s matkou manžela (druhou žalovanou) o tom, že druhá žalovaná daruje do jejich podílového spoluvlastnictví nemovitosti, které budou pro ni zakoupeny (každému v rozsahu jedné ideální poloviny), a to zčásti z vlastních prostředků žalobkyně a prvního žalovaného a zčásti z prostředků, které jim zapůjčí S. N., bratr prvního žalovaného. Mělo se tak stát ihned poté, co budou zapůjčené finanční prostředky S. N. vráceny, neboť smyslem této operace mělo být jejich zajištění. Ke koupi nemovitostí došlo 3. 8. 1998, zapůjčené finanční prostředky byly vráceny v roce 2001, avšak na základě darovací smlouvy ze dne 13. 2. 2008 byly předmětné nemovitosti druhou žalovanou převedeny pouze do výlučného vlastnictví prvního žalovaného, čímž měla být žalobkyni způsobena škoda ve výši 1.500.000,- Kč, tedy v rozsahu jedné poloviny tehdejší hodnoty daných nemovitostí. Soud dospěl k závěru, že uzavřená dohoda byla smlouvou o budoucí smlouvě darovací, která je pro nedodržení obligatorní písemné formy podle §50a obč. zák. absolutně neplatná, proto z ní nevznikla žádná práva ani povinnosti. K námitce promlčení nároku uvedl, že jestliže se žalobkyně mohla na druhé žalované domáhat splnění povinnosti převést zakoupené nemovitosti od července 2001 a jestliže veškeré stavební úpravy nemovitostí byly provedeny do září 2001, je případný nárok na náhradu škody promlčen podle §106 odst. 1 obč. zák. k 1. 7. 2003 a případný nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, spočívajícího ve zhodnocení daných nemovitostí, je promlčen podle §107 odst. 1 obč. zák. k září roku 2003. Vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť v daném případě se nejedná o nejbližší příbuzenský vztah, jako je vztah matky a syna.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 14 Co 298/2012-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ze samotného tvrzení žalobkyně vyplývá, že dohodu měli uzavřít pouze ona, první žalovaný a jeho bratr. Druhé žalované z ní proto nemohly vzniknout žádné povinnosti, které by mohla následně porušit, jelikož účastnicí smlouvy nebyla, a ve smyslu §50 odst. 1 obč. zák. je možné uzavřít smlouvu pouze ve prospěch třetí osoby. Z tohoto důvodu nebylo prokázáno porušení právní povinnosti podle §420 odst. 1 obč. zák., a bylo tudíž nadbytečné se zabývat ostatními předpoklady odpovědnosti za škodu. Kromě toho první žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť z darovací smlouvy by byl osobu oprávněnou (obdarovaným) a nikoli povinnou (dárcem). Závěr soudu prvního stupně o promlčení případného nároku na náhradu škody a o souladu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy naopak posoudil jako správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodňuje je jak nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], tak tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5014/2009 namítá, že jestliže byla její žaloba zamítnuta z důvodu promlčení nároku, je závěr odvolacího soudu o souladu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy v rozporu s dosavadní judikaturou. Podle dovolatelky nelze přiznat ochranu šikanóznímu výkonu práva s poukazem na okolnost, že námitka promlčení není vznesena mezi pokrevnými příbuznými, ale „pouze“ mezi příbuznými vzdálenějšími. Dále namítá, že odvolací soud řízení zatížil vadou, když poté, co dospěl k závěru, že druhé žalované nemohly vzniknout povinnosti z neexistující smlouvy, žalobkyni podle §118a odst. 2 o.s.ř. nepoučil, že vložené investice do nemovitostí je možné posuzovat jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaných. Navrhla proto, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření navrhli dovolání žalobkyně odmítnout nebo zamítnout, neboť institut dovolání využívá pouze za tím účelem, aby v případném dalším řízení pokračovala v neprokázaných tvrzeních o údajné smlouvě mezi účastníky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou závěrech: v první řadě dovodil, že smlouva byla uzavřena jen mezi žalobkyní, prvním žalovaným a jeho bratrem, a proto z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti, které by druhá žalovaná porušila, přičemž první žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť ve smlouvě byl obdarovaným a ani on nemohl porušit žádnou právní povinnost; vedle toho dospěl odvolací soud k závěru o promlčení uplatněného nároku. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z nich nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z nich není splněna podmínka zásadního významu napadeného rozhodnutí po právní stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně by tudíž bylo přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce v obou zmíněných právních otázkách a jestliže by také obě byly dovolatelkou zpochybněny. Dovolatelkou namítaná nesprávnost řešení otázky promlčení, jíž se soud poněkud nadbytečně zabýval za situace, kdy dovodil neexistenci nároku, se proto nemůže v jejích poměrech projevit kladně, jestliže stěžejní závěr odvolacího soudu pro zamítnutí žaloby není dovoláním napaden, a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu.
K dovolacímu důvodu vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], pak nelze ve smyslu §237 odst. 3 část věty za středníkem o.s.ř. v řízení, kde je dovozována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., vůbec přihlédnout. Kromě toho je zřejmé, že požadovala-li žalobkyně náhradu za hodnotu nemovitostí, které v důsledku tvrzeného protiprávního jednání žalovaných nenabyla do vlastnictví (ušlý zisk), představovalo by poučení soudu o tom, že může požadovat vydání bezdůvodného obohacení za investice do nemovitosti, nepřípustné hmotněprávní poučení o možných nárocích, které nebyly předmětem řízení.
Z uvedeného vyplývá, že námitky dovolatelky zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezaložily, a Nejvyšší soud proto podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady žalovaných spojené s podáním vyjádření, jehož argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu