ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3839.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3839/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně L. T. , zastoupené JUDr. Igorem Kouteckým, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému MUDr. I. J., se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava – Přívoz, Velká 17, IČO 62331931, zastoupenému JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová č. 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 29/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 29. 8. 2013, č.j. 69 Co 378/2013 – 53, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.180,55 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Zonka, advokáta v Ostravě.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 5. 2013, č.j. 17 C 29/2011-41 zastavil řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl poté, kdy svým předchozím usnesením ze dne 13. dubna 2012 přerušil řízení podle §110 odst. 1 o.s.ř. a žádný z účastníků následně nepodal ve lhůtě jednoho roku návrh na pokračování v řízení (§111 odst. 3 o.s.ř.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29.8.2013, č.j. 69 Co 378/2013 - 53 k odvolání žalobkyně usnesení okresního soudu potvrdil. Uvedl k tomu, že usnesení, kterým soud prvního stupně přerušil řízení podle §110 odst. 1 o.s.ř., nabylo právní moci 3. 5. 2012, aniž je žalobkyně napadla odvoláním. Jestliže žalobkyně až v následující fázi řízení poukazuje na to, že k jeho přerušení mělo dojít nikoli podle §110 odst. 1 o.s.ř., nýbrž podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., pak jde o námitku, ke které již nelze přihlížet, a okresní soud, rozhodoval – li o zastavení řízení podle §111 odst. 3 o.s.ř., nepochybil, neboť nebyl ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podán návrh na jeho pokračování.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítá, že okresní soud měl řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., jak navrhovala, a nikoli podle §110 odst. 1 o.s.ř. Následným zastavením řízení podle §110 o.s.ř. (správně má být podle §111 odst. 3 o.s.ř.) vzniká žalobkyni újma, neboť jí uplynuly lhůty pro případné nové uplatnění nároku.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že pokud zastavením řízení došlo k újmě na právech žalobkyně, stalo se tak pouze její procesní nečinností a nikoli nesprávným postupem soudu. Své námitky měla uplatnit již v odvolání proti usnesení o přerušení řízení, což neučinila. Žalovaný navrhl odmítnutí podaného dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení bylo vydáno po 1. 1. 2013, tedy za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 (dále jen o.s.ř.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. důvod dovolání se vymezí tak, že odvolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení důvodu dovolání se zcela konkrétním uvedením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o.s.ř.), přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo konkrétně patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o.s.ř. má dovolatel za naplněné. Pouhá citace zákona nepostačí.
Pokud dovolatelka toliko polemizuje s postupem soudu prvního stupně, který v průběhu řízení rozhodl o jeho přerušení podle §110 odst. 1 o.s.ř., zatímco podle dovolatelky mělo být správně rozhodnuto o jeho přerušení podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., tedy po dobu, než bude o obdobném nároku rozhodnuto v jiném, souběžně probíhajícím řízení, tak fakticky pouze napadá správnost předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně ve fázi řízení, která předcházela jeho zastavení. Pro úplnost nutno zmínit, že možnost přezkumu správnosti rozhodnutí o přerušení řízení, k němuž došlo podle §110 o.s.ř., se nabízela cestou odvolání proti tomuto rozhodnutí, které však žalobkyní podáno nebylo. Právní mocí rozhodnutí o přerušení řízení se nejen uzavřela relativně samostatná fáze soudního řízení, nýbrž i možnost namítat nesprávnost tohoto rozhodnutí, které navíc správně obsahovalo poučení podle §111 odst. 3 o.s.ř. o nutnosti podat návrh na pokračování v řízení Soud prvního stupně pak již byl vázán svým předchozím rozhodnutím potažmo ustanovením §111 odst. 3 o.s.ř., když po marném uplynutí lhůty 1 roku rozhodoval o zastavení řízení.
Žalobkyně tedy zjevně žádný dovolací důvod, naplňující některé z hledisek §237 o.s.ř., ve svém dovolání neformuluje, a proto je odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř., když ani poukaz na to, že jí vzniká újma díky uplynutí lhůt pro případné nové uplatnění nároku, není podle §237 o.s.ř. zohlednitelný.
Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná, když její dovolání bylo odmítnuto, a proto ji stíhá povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému §243c odst. 3 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř., který byl zastoupen advokátem. S ohledem na širší okolnosti tohoto případu, především s přihlédnutím k tomu, že jde o řízení o náhradu škody na zdraví, kde dosud nebylo jednáno, a dále s ohledem na jednoduchost stručného vyjádření (toliko k procesní otázce) k dovolání, které logicky kopírovalo argumentaci obsaženou již ve vyjádření k odvolání, dospěl dovolací soud k tomu, že je na místě žalovanému částečně odepřít právo na náhradu nákladů řízení podle §150 o.s.ř., a to v rozsahu jedné poloviny.
Advokátem žalobce byl vykonán jeden úkon právní služby, totiž podání vyjádření k dovolání, za který náleží odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 1 písm. k), §11 odst. 2 písm. c) a §11 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] z částky 13.220,- Kč (odměna advokáta za jeden úkon právní služby podle §7 bod 6. advokátního tarifu), tj. je 6.610,- Kč a po připočtení náhrady některých hotových výdajů ve výši 300,- Kč a po zvýšení těchto částek o 21% DPH pak celkové náklady jsou představovány částkou 8.361,10 Kč. S ohledem na aplikaci §150 o.s.ř. nutno tuto částku snížit o polovinu a právě 4.180,55 Kč jsou náklady dovolacího řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu