ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3854.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3854/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně L. E., zastoupené Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému JUDr. PhDr. O. Ch., advokátovi se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o 64.428,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 402/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2011, č. j. 51 Co 220/2011-263, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.840,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Novotného, advokáta se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 7 C 402/2001-237, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 1. 2011, č. j. 7 C 402/2001-246, zamítl žalobu na zaplacení částky 64.428,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně zastoupená žalovaným advokátem podala 28. 1. 1997 u Okresního soudu v Nymburce žalobu, vedenou pod sp. zn. 4 C 87/97, kterou se na společnosti ROAD CARS, s. r. o., domáhala zaplacení 54.428,- Kč, 31. 1. 1997 byla žalovanému doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, který nebyl zaplacen, a řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 14. 2. 1997. O tom se žalobkyně dozvěděla až v r. 2000, kdy byl její nárok na náhradu škody za nesprávně provedenou opravu jejího vozidla proti společnosti ROAD CARS, s. r. o., již promlčen. Soud dovodil, že i když žalobkyně zaplatila žalovanému zálohu 10.000,- Kč, advokát sám soudní poplatky neplatí, platí je sami zastupovaní a žalobkyně neprokázala, že by záloha 10.000,- Kč zahrnovala i částku určenou na zaplacení soudního poplatku. Odpovědnost žalovaného soud posoudil podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dospěl k závěru, že žalovaný za škodu žalobkyně neodpovídá, neboť není dána příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a škodou žalobkyně. Ze znaleckého dokazování včetně znaleckého posudku bylo totiž zjištěno, že při výměně zhášecího ventilu, který se nepodařilo napoprvé správně namontovat při opravě vozidla žalobkyně v servisu společnosti ROAD CARS, s. r. o., v listopadu 1995, nedošlo k poškození vozidla žalobkyně, takže žalobkyně by ve sporu proti servisu nebyla úspěšná, ani pokud by nárok nebyl promlčen.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2011, č. j. 51 Co 220/2011-263, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že ve smyslu §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je příčinná souvislost mezi pochybením advokáta při výkonu advokacie a vznikem škody na straně klienta dána, jestliže nebýt pochybení advokáta, byl by klient v soudním řízení úspěšný a svého práva by se domohl, přičemž důkazní břemeno leží na poškozeném. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by ve sporu proti společnosti ROAD CARS, s. r. o., byla úspěšná, ze znaleckého posudku nevyplývá, že by k poškození jejího vozidla došlo v souvislosti s výměnou zhášecího ventilu, a žalobkyně nepředložila jiné důkazy o tom, že v důsledku pochybení servisu došlo ke škodě na jejím vozidle. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že žalovaný neměl její zastoupení převzít a měl ji poučit o zjevné neopodstatněnosti jejího nároku, neboť žalovaný jako advokát nebyl způsobilý odborně posoudit, zda postup servisu při opravě byl či nebyl správný.
Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního významu spatřuje v posouzení, zda je soud povinen zkoumat úspěch poškozeného v předchozím ř ízení i tam, kde bylo prokázáno porušení povinnosti advokáta a v důsledku jeho pochybení došlo k uběhnutí tolika času, že již nelze otázku úspěšnosti věrohodně s konečnou platností posoudit, a dále, zda tuto důkazní nouzi lze klást k tíži poškozeného, a konečně v posouzení, zda je možné zprostit advokáta odpovědnosti za škodu jen proto, že převzal právní zastoupení ve zjevně bezúspěšné věci, aniž by klienta o bezúspěšnosti poučil, a poté, co spor „ztratil“, se hájil tím, že klient by byl zjevně bezúspěšný. Uvádí, že nyní s odstupem času je již prakticky nemožné zjistit, zda by byla její žaloba v původní věci úspěšná, žalovaný ji měl poučit, že její nárok je neopodstatněný. Poukazuje na to, že znalecký posudek uvádí, že po 15 letech není možno ani po fyzickém ohledání vozidla jednoznačně určit, zda došlo postupem servisu k poškození vozidla, což soud prvního stupně nevzal v úvahu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelkou uvedené otázky již byly dovolacím soudem řešeny, a to v řadě rozhodnutí, která uvádí. Úvahy dovolatelky jsou spekulativní, v původním sporu se jednalo o otázku skutkovou vyžadující odborné posouzení, a to nikoliv v oblasti práva, a pokud dovolatelka neměla dostatek podkladů pro prokázání případné škody, nemůže se dovolávat toho, že nebyla upozorněna svým právním zástupcem na případnou neúspěšnost podané žaloby. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 16. září 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí v posouzení vymezených právních otázek z důvodu, že dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Ovšem otázkou odpovědnosti advokáta za škodu podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, se dovolací soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí, v nichž otázky dovolatelkou předložené k přezkumu byly rovněž řešeny.
Pokud jde o rozsah důkazního břemene poškozeného pro založení odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou při výkonu advokacie a o důsledky důkazní nouze, lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1743, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, obdobně rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2992/2007, sp. zn. 25 Cdo 2007/2009, sp. zn. 25 Cdo 860/2002 a sp. zn. 25 Cdo 1181/2012. Právní názor odvolacího soudu na předpoklady odpovědnosti advokáta a na důkazní povinnost poškozeného, vyslovený v jeho rozhodnutí, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu; namítaná okolnost, že pro časový odstup od původní škodní události již některé skutečnosti nelze prokázat, nemá vliv na rozsah důkazního břemene a nemění nic na rozložení důkazní povinnosti účastníků ve sporu. Zproštění objektivní odpovědnosti advokáta za škodu (liberace) pak přichází v úvahu v případě, že jeho odpovědnost je založena, což není tento případ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1181/2012). Proto otázka liberačních důvodů a důkazní břemeno v tomto směru, které leží na něm, nemá právní význam pro rozhodnutí v této věci.
Otázky předložené v dovolání tak nejsou v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není podle těchto ustanovení přípustné.
Dovolatelka dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení. Ačkoli je tento výrok součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolání tak není přípustné ani v tomto rozsahu.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 3.700,- Kč, určené podle §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. (srov. č. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb.), z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 této vyhlášky v částce 300,- Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ze součtu obou částek podle §137 odst. 3 o. s. ř. (840,- Kč), celkem tedy 4.840,- Kč.
Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, ačkoli ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis, podle něhož by náhrada jednotným způsobem ve srovnatelných případech mohla být stanovena, k dispozici není.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu