ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.46.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 46/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobců a) D. M., a b) J. M., obou zastoupených JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalovanému Povodí Moravy, s. p., se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, IČO 70890013, zastoupenému JUDr. Radkem Coufalem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 693/5a, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 233/87, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2013, č. j. 44 Co 169/2010-430, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Mezitímní rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009, č. j. 39 C 233/87-320, jímž bylo určeno, že nárok obou žalobců je oprávněný, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2013, č. j. 44 Co 169/2010-430, změněn tak, že základ nároku na náhradu škody na obytné části nemovitosti v k.ú. B. (tzv. B. m.) je dán, s tím, že v části výroku o povinnosti žalovaného učinit na toku Morávka opatření zabraňující vzniku dalších škod na nemovitosti, jakož i v navazujících výrocích byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu v tomto rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o základu nároku na náhradu škody, podal žalovaný dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, nebo je rozhodována rozdílně nebo má být posouzena jinak. Namítá nesprávnost právního posouzení jeho odpovědnosti za škodu na nemovitosti, povinnosti k odstranění nánosů ve vodním toku Morávky, příčin vzniku škody a promlčení nároku, dále nesprávné hodnocení provedených důkazů, poukazuje na povinnosti vlastníka stavby, které žalobce neplní, a dovozuje, že z dokazování je zřejmé, že nemovitost nebyla zabezpečena proti působení vod a nebyla udržována, namítá, že nebyly prokázány příčiny vzniku poškození mlýna, a to ani znaleckými posudky, z nichž nevyplývají jednoznačné závěry, a soud nevěnoval dostatečnou pozornost námitce promlčení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013, tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
V dovolání, jehož přípustnost se řídí podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které ze zákonných hledisek v tomto ustanovení uvedených považuje za splněné, přičemž pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačuje k projednání dovolání.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Je-li přípustnost dovolání dovozována z toho, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatelem uplatněné námitky se však týkají zejména správnosti skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou na nemovitosti žalobců, tedy především skutkových závěrů o porušení jeho povinností a o příčinách vzniku škody na nemovitosti. Žalovaný se v podstatě domáhá přezkumu rozsudku odvolacího soudu v plné šíři, zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vychází rozhodnutí soudu, a soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů. Nesprávnost právního posouzení odvozuje od jiného skutkového stavu, založeného na odlišném hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout dovoláním.
Z obsahového hlediska nesplňuje dovolání shora uvedené požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013 ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu