ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.689.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 689/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. G. , zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 859/22, proti žalovaným 1) A. V. , IČO 16453638, zastoupenému JUDr. Petrem Pavelkou, advokátem se sídlem Praha 2, Na Kozačce 1103/5, 2) České pojišťovně, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 599/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, č.j. 68 Co 398/2011-229, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2011, č.j. 68 Co 398/2011-229, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalovaných náhrady škody, která jí měla být způsobena žalovaným č. 1) dne 30. 7. 2009 při srážce jeho vozidla s vozidlem žalobkyně, která vyjížděla z parkovacího místa v areálu parkoviště u hypermarketu Globus Čakovice.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č.j. 16 C 599/2009-187, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 52.016,07 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu v částce 827,05 Kč s příslušenstvím, nepřipustil změnu žaloby učiněnou podáním zástupce žalobkyně ze dne 12. 5. 2011 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 30. 7. 2009 žalovaný č. 1) při couvání z vyhrazeného místa pro invalidy narazil z nepozornosti do kolem projíždějícího vozidla, jehož leasingovou nájemkyní byla žalobkyně, v důsledku nárazu došlo na vozidle ke škodě, již žalobkyně nechala vlastním nákladem odstranit v autorizované opravně, a podle závěrů znalce činily náklady na nezbytnou opravu 52.016,07 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimována, neboť uzavřela dne 20. 11. 2006 se společností ŠkoFIN, s.r.o., leasingovou smlouvu, jejíž nedílnou součástí jsou obchodní podmínky finančního leasingu motorových vozidel u společnosti ŠkoFIN, s.r.o. Podle čl. 2.2.8 obchodních podmínek byla žalobkyně povinna na své náklady o předmět leasingu řádně pečovat a udržovat jej ve stavu způsobilém provozu v souladu s příslušnými právními předpisy. K opravě poškozeného vozidla byla podle leasingové smlouvy povinna výlučně žalobkyně, která svým jménem a na vlastní účet opravu vozidla zajistila a plně uhradila. Soud prvního stupně věc posoudil podle §2 písm. g) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, podle kterého ten, komu byla provozem vozidla způsobena škoda, má právo na náhradu škody. Soud dovodil, že touto osobou nemusí být vlastník vozidla, ale může jí být i jeho provozovatel, jak tomu bylo v posuzovaném případě. První žalovaný tak podle soudu odpovídá za škodu podle §427 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), přičemž nelze souběžně vyloučit ani jeho odpovědnost jako řidiče podle §420 odst. 1 obč. zák., neboť z nedbalosti porušil ustanovení §24 odst. 2 a 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Pokud šlo o žalovanou č. 2, pak její povinnost nahradit škodu žalobkyni plyne z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. S ohledem na charakter uplatněného nároku je povinnost k plnění u obou žalovaných solidární (§511 odst. 1 obč. zák.). Prodlení žalovaných soud prvního stupně posoudil podle §517 odst. 1 a 2 obč. zák.
K odvolání druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2011, č.j. 68 Co 398/2011-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou ve vyhovujících výrocích o věci samé tak, že žalobu na zaplacení 52.016,07 Kč zamítl, a rozhodl též mezi těmito účastníky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že škoda na vozidle vznikla jeho vlastníkovi, tedy leasingovému pronajímateli, a toliko on se může úspěšně domáhat podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. proti žalované 2) jako pojistiteli prvního žalovaného náhrady škody. Škoda, jež vznikla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, je škoda na vozidle užívaném žalobkyní. Poškozeným podle §2 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. je vlastník vozidla, a tudíž jen on jako subjekt hmotněprávního vztahu byl aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody – výplatu pojistného plnění. Pro posouzení věci je podle odvolacího soudu irelevantní, že náklady na opravu vozidla uhradila žalobkyně, neboť pokud opravci plnila, ač škoda na vozidle vznikla jeho vlastníkovi, jde o vzájemný vztah mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem (plnění za jiného, co po právu měl plnit sám). Podle odvolacího soudu nelze vycházet z obchodních podmínek finančního leasingu motorových vozidel u společnosti ŠkoFIN, s.r.o., neboť tyto podmínky upravují vzájemný vztah mezi leasingovým nájemcem a pronajímatelem, ale neupravují případné postoupení pohledávky podle §524 obč. zák. na náhradu škody, jež vznikne leasingovému pronajímateli – tedy vlastníkovi vozidla, na leasingového nájemce. Z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně se odvolací soud nezabýval námitkou vztahující se k výši tvrzené škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jež odůvodnila vedle nesprávného právního posouzení věci též námitkou vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a námitkou, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné vyhodnocení důkazu – dopisu leasingové společnosti ŠkoFIN, s.r.o., a v této souvislosti uvádí, že tento důkaz byl již proveden v řízení před soudem prvního stupně, přesto jej odvolací soud provedl jako dosud neprovedený; doplnění dokazování tak bylo podle dovolatelky bezpředmětné a procesně chybné. Odvolací soud navíc z tohoto důkazu dovodil přesný opak – v souvislosti s otázkou aktivní věcné legitimace – než soud prvního stupně, aniž by podle dovolatelky svoji úvahu řádně odůvodnil. Jelikož odvolací soud se nezabýval žádnými jinými v řízení provedenými důkazy a skutečnostmi z nich plynoucími, např. leasingovou smlouvou a obchodními podmínkami, vycházel z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatelka v závěru o nedostatku její aktivní věcné legitimace ve sporu. Odkazuje na leasingovou smlouvu a obchodní podmínky, z nichž plyne, že vlastník vozidla (leasingový pronajímatel) neměl povinnost hradit opravu poškozeného vozidla, tuto povinnost naopak měla žalobkyně. Z toho vyplývá, že škoda vznikla žalobkyni a nikoli leasingovému pronajímateli, a nebyl proto ani důvod k úvahám o postoupení pohledávky pronajímatele na žalobkyni. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001 pokládá za nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost obou věcí a naopak nesouhlasí s tím, že odvolací soud odmítl uplatnění závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 88/2002, jenž se zabýval problematikou finančního leasingu, o nějž jde i v projednávané věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována k náhradě škody, jelikož poškozením vozu v důsledku škodné události došlo ke snížení majetku vlastníka vozu, nikoli jeho nájemce, neboť rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté se projevil v majetkových poměrech jeho vlastníka. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry (práva a povinnosti) vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu.
Žalobkyně byla leasingovým nájemcem (tj. oprávněným držitelem) vozidla a byla v době trvání leasingového nájmu na základě smluvního ujednání s vlastníkem vozidla (leasingovým pronajímatelem) oprávněna (zmocněna) nechat pronajaté vozidlo opravit. Pokud tak učinila na své vlastní náklady, ačkoli za poškození vozidla je odpovědný někdo jiný, pak jí vznikla škoda, na jejíž náhradu má právo, a stejně tak má přímý nárok na pojistné plnění proti žalované 2) z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, jehož provozovatel je u žalované 2) pojištěn ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném v době škodné události, z důvodů podrobně uvedených v rozsudku soudu prvního stupně. Vlastník věci (leasingový pronajímatel) tyto náklady nevynaložil a podle smluvního ujednání s nájemcem (žalobkyní) je ani vynaložit nebyl povinen. Proto lze přisvědčit žalobkyni, že je nepřípadný odkaz na skutkově odlišný případ řešený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001. V uvedené věci leasingový nájemce nežaloval náklady, které vynaložil na uvedení vozidla do původního stavu, nýbrž požadoval nahradit rozdíl mezi časovou cenou vozidla v době nehody a cenou, za kterou vůz po nabytí do svého vlastnictví prodal, přičemž poškození vozu bylo nahrazeno z pojistky.
Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu