ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.87.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 87/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně A.D. Holding s. r. o. , se sídlem v Litvínově, Studentská 78, IČO 25025911, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, proti žalovaným 1) Státnímu statku Jeneč , státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, IČO 00016918, zastoupenému JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, 2) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupenému Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, a Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 3) Žihelskému statku, a. s. , se sídlem v Žihli 106, IČO 49788744, zastoupené JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o 5.209.530,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 209/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 9. 2013, č. j. 15 Co 363/2013-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 3 C 209/2011-174, zamítl žalobu o zaplacení 5.209.530,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že V. B. uplatnil 26. 11. 1992 u Pozemkového úřadu Plzeň-sever restituční nárok na vydání několika nemovitostí v Rabštejně nad Střelou, osobou povinnou k vydání byl Státní statek Žihle, který však vypracoval privatizační projekt, a vláda České republiky vydala rozhodnutí o privatizaci. Předmětné nemovitosti byly na základě rozhodnutí ministerstva zemědělství převedeny na Fond národního majetku České republiky a poté na Pozemkový fond České republiky, který privatizační projekt realizoval vkladem daných nemovitostí do majetku třetí žalované, nově založené akciové společnosti. Poté byly kupní smlouvou převedeny na společnost WELL, PRIVATE TRADING, která je následně v dobré víře prodala žalobkyni. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 24. 1. 2009, sp. zn. 4 C 98/2003, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 56 Co 253/2008, bylo určeno, že všechny právní úkony, kterými docházelo k převodu nemovitostí, jsou absolutně neplatné a vlastníkem je restituent V. B. Soud dospěl k závěru, že první žalovaný je právním nástupcem Státního statku Žihle, který porušil povinnost nemovitosti, na které byl uplatněn restituční nárok, nepřevádět na jiné osoby a nakládat s nimi s péčí řádného hospodáře. Jeho jednání však nebylo v přímé příčinné souvislosti se vzniklou újmou, neboť neměl žádný vliv na následné převody majetku a nebyl jejich účastníkem. Stejný závěr o neexistenci příčinné souvislosti platí i pro třetí žalovanou. Žalovaná Česká republika neodpovídala za věcnou správnost údajů v privatizačním projektu a jak Fond národního majetku, tak Pozemkový fond České republiky, pouze plnili své zákonné povinnosti. Žádný z žalovaných proto neodpovídá za vzniklou škodu, vyjádřenou jako výše investic vložených do předmětných nemovitostí v letech 2000 až 2003 spolu s ušlým ziskem; žalobkyni svědčí nárok z provedených investic do nemovitostí, avšak proti tomu, kdo se tím bezdůvodně obohatil.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně a druhé žalované rozsudkem ze dne 4. 9. 2013, č. j. 15 Co 363/2013-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jestliže byl na dané nemovitosti uplatněn restituční nárok, nešlo o majetek podléhající privatizaci, nemovitosti proto nemohly přejít na Fond národního majetku a všechny právní úkony, kterými s nimi bylo nakládáno, jsou pro rozpor se zákonem neplatné. Porušení zákona lze připsat pouze prvnímu žalovanému, jako jediný by tedy mohl být odpovědný, v jeho případě ovšem není toto porušení v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Žalobkyně nevystupovala vůči žádnému ze žalovaných v jakémkoli právním či faktickém vztahu, a to, že se stala stranou právního úkonu, jehož předmětem byly předmětné nemovitosti, má povahu náhody. Nad rámec přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně se odvolací soud zabýval i tím, zda žalobkyni vůbec mohla vzniknout škoda. Dospěl k závěru, že jestliže se nestala vlastníkem nemovitostí, nemohla je ani prodat a není proto na místě uvažovat o ušlém zisku. Škoda jí nevznikla ani vynaložením investic do nemovitostí, zde má právo na vypořádání tohoto zhodnocení vůči vlastníku podle §130 odst. 3, příp. §131 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o.s.ř. tím, že otázka, zda je možné požadovat náhradu vynaložených nákladů do nemovitostí, jichž se žalobkyně nestala vlastníkem v důsledku protiprávního jednání třetích osob, taktéž z titulu náhrady škody a ne pouze na základě §130 obč. zák., nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Domnívá se, že závěr odvolacího soudu, že nárok měl být uplatněn vůči restituentovi V. B., je v rozporu s ustálenou rozhodovací prací Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, žalobkyni mělo být v tomto řízení vyhověno minimálně na základě §130 obč. zák. Kromě toho nebyla poučena podle §118a o.s.ř. o neunesení důkazního břemene ohledně posouzení jejího nároku ve vztahu k ustanovení §130 obč. zák., což zakládá samostatný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Druhá žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že odvolací soud se zcela správně vypořádal se všemi argumenty žalobkyně, když nevyhověl jejímu nároku „jak z titulu náhrady škody, tak z titulu vynaložených investic“. Jediným oprávněným nárokem z absolutně neplatných kupních smluv je nárok vůči společnosti WELL, PRIVATE TRADING na vydání bezdůvodného obohacení. Druhá žalovaná nemůže být odpovědná za škodu ani podle občanského zákoníku, protože neporušila zaviněně žádnou právní povinnost. Zároveň je přesvědčena, že nárok žalobkyně je podle §408 odst. 1 obch. zák. již promlčen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle §237 o.s.ř. přípustný, neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolací soud je podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán obsahovým vymezením dovolacího důvodu.
Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru odvolacího soudu, že svůj nárok měla uplatnit podle ustanovení §130 odst. 3 obč. zák. proti osobě, které byly předmětné nemovitosti v rámci restitucí vydány. Odvolací soud se však touto otázkou zabýval jen nad rámec přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, své potvrzující rozhodnutí ovšem založil především na závěru, že příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (prvního žalovaného) v tomto případě není dána. Ostatně, i kdyby jeho rozhodnutí spočívalo také na právním závěru o neexistenci škody, každý z nich by samostatně obstál jako důvod pro zamítnutí žaloby a žalobkyně by musela v takovém případě zpochybnit oba dva důvody (srov. u snesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); to však neučinila, neboť proti skutkovému závěru o nedostatku příčinné souvislosti námitky nevznesla.
Namítá-li dovolatelka, že měla být v řízení poučena podle §118a o.s.ř., uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Uplatněné námitky žalobkyně přípustnost dovolání tedy nezaložily, a Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto; náklady druhé žalované na zastoupení advokátem v dovolacím řízení nebyly shledány účelně vynaloženými (u ústředního orgánu státní správy se presumuje dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení ke kvalifikovanému hájení vlastních rozhodnutí, práv a zájmů, aniž by bylo nutno využívat právní pomoci advokátů – srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 59, s. 365, pod č. 232) a ostatním účastníkům žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu