ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.888.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 888/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně B. U. , zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, se sídlem v Brně, Ponávka 6, IČO: 00209813, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 276/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2013, č. j. 44 Co 241/2012-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. března 2012, č. j. 108 C 276/2009-155, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.400,- Kč, žalobu co do částky 98.240,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. září 2013, č. j. 44 Co 241/2012-216, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 o. s. ř. Předkládá dovolacímu soudu otázku, zda výše odškodnění podle základního bodového ohodnocení podle vyhl. č. 440/2001 Sb. představuje již sama o sobě náhradu škody nebo zda je na místě aplikovat ust. §7 odst. 3 této vyhlášky. Poukazuje na to, že v jejím případě došlo ke ztrátě zdravého zubu a částka 1.200,- Kč je nedostatečná, namítá, že nedala informovaný souhlas s resekcí zubu, že vyhláška č. 440/2001 Sb. nepočítá se negativními (bolestivými) prožitky a klade otázku, zda může být odškodnitelný i závažný následek, který je pouze dočasný. Namítá, že posudky lékařů nejsou způsobilým důkazním prostředkem a že soud nesprávně rozhodl o nákladech řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 25. září 2013, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 98.240,- Kč, která je součtem částek nárokovaných na náhradě bolestného ve výši 48.240,- Kč a částky 50.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění. Jedná se o dva samostatné nároky, byť požadované jako důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto jedním rozsudkem (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2952/2013, dostupné na www.nsoud.cz). Protože odvolacím soudem bylo rozhodnuto o jednotlivých nárocích na peněžité plnění, jejichž výše nepřesáhla 50 000 Kč, což se týká nejen výroků o věci samé, ale i výroků o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání v tomto případě vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu