ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.960.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 960/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem Šumperk, Starobranská 4, proti žalované Mgr. J. H., advokátce se sídlem Šumperk, Radniční 15, zastoupené Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem Mohelnice, Okružní 10, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Šumperku, pod sp. zn. 16 C 138/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 9. 2013, č.j. 69 Co 194/2013-353, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č.j. 69 Co 194/2013-353, potvrdil žalobě vyhovující výrok rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 11. 2012, č. j. 16 C 138/2006-311, v rozsahu 54.700,- Kč, ve zbývající částce 184.100,- Kč změnil rozsudek tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti měnícímu výroku a výrokům o náhradě nákladů řízení podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. Nesouhlasí s vymezením pojmu škodní událost a jejího dovršení, když podle jejího názoru okamžikem vzniku škody, kterou jí měla způsobit žalovaná advokátka, nebyl v daném případě den, kdy uplynula prekluzivní lhůta pro podání výzvy k vydání pozemků v k. ú. L., tedy 2. říjen 1991, ale až 10. červen 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž získala vlastnictví k pozemku v k. ú. L. Tímto dnem bylo postaveno najisto, že jí vznikla škoda, a to tím, že jí právo na vydání sporných pozemků nebylo přiznáno z důvodu pochybení žalované advokátky, která tyto pozemky nezahrnula do výzvy podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, směřující vůči povinné osobě. Od uvedeného data též odvozuje počátek běhu promlčecí doby, neboť je vyloučeno, aby promlčecí doba začala běžet dříve, než škoda vznikla. Napadá též závěr odvolacího soudu, který neshledal ve vznesené námitce promlčení proti rozšířenému žalobního nároku rozpor s dobrými mravy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 9. 2013, bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 1. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. splněny nejsou, jelikož okamžik vzniku škody nelze paušálně ztotožnit s konečným rozhodnutím soudu o oprávněnosti restitučních nároků žalobkyně. Pokud nebyla podána výzva povinné osobě k vydání věci, došlo k zániku restitučního nároku prekluzí, a v tomto okamžiku vznikla škoda. Uvedený závěr vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 6082) a dovolací soud nemá důvod se od uvedeného závěru odchylovat ani v posuzované věci.
Přípustnost dovolání žalobkyně nemůže založit ani otázka rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy vůči rozšíření žalobního nároku. Odvolací soud v této souvislosti vycházel z ustálené judikatury a správně uvedl, že „ žalobkyni žádné relevantní důvody nebránily v tom, aby v žalobě podané dne 2. 6. 2006 uplatnila všechny tři nároky z titulu náhrady škody “; nejde tedy o zneužití práva na její úkor. Rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze se vznikem práva, ale z okolností, za nichž byla tato námitka vznesena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, uveřejněné v Souboru pod C 2955).
Dovolatelka napadla též výroky odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení. V žádném z uvedených výroků nebyla dovolatelce uložena povinnost zaplatit náklady řízení ve výši převyšující 50.000,- Kč (23.849,- Kč a 5.163,- Kč); dovolání tak ani v této části přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu