ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.964.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 964/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně J. P. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované Nemocnici Nové Město na Moravě, příspěvkové organizaci , se sídlem v Novém Městě na Moravě, Žďárská 610, IČO 00842001, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 226/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2013, č. j. 17 Co 246/2012-474, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2013, č. j. 17 Co 246/2012-474, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku ohledně částky 32.400,- Kč, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. října 2013, č. j. 17 Co 246/2012-474, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. února 2012, č. j. 12 C 226/2005-438, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalované ve výši 1.000.000,- Kč a o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, č. j. 12 C 226/2005-438, uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu za bolest ve výši 32.400,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.000.000,- Kč, zastavil řízení ohledně částky 267.600,- Kč na bolestném, zamítl žalobu ohledně 8,75% úroku z prodlení z částky 1.300.000,- Kč od 21. 12. 2005 do zaplacení, uložil žalované a vedlejšímu účastníku zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 41.300,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně trpěla luxací pravého ramenního kloubu a na doporučení lékaře podstoupila 29. 8. 2003 operaci podle Scotta. Pro přetrvávající problémy podstoupila 14. 5. 2004 u žalované druhou operaci (dále jen „operace“). Žalobkyně byla o zákroku řádně poučena a podepsala informovaný souhlas. Z dokazování vyplývá, že žalovaná při operaci postupovala lege artis, v průběhu operace však s největší pravděpodobností došlo k přerušení celistvosti některých vláken axilárního nervu, a to působením operačních háků používaných pro odtahování měkkých tkání v oblasti ramene za účelem vytvoření operačního přístupu k ramennímu kloubu. Nadměrným tahem/tlakem na nerv došlo k trvalému funkčnímu poškození nervu a oslabení jeho vodivé schopnosti, v důsledku čehož žalobkyně nemůže upažit ani vzpažit pravou ruku. U žalobkyně se rovněž vyvinul algoneurodystrofický syndrom (rozpad chrupavek pravého ramenního kloubu), za jehož hlavní příčinu lze podle znaleckých posudků považovat operaci. Protože nebylo zjištěno, že by žalovaná porušila některou ze svých povinností, neshledal soud její obecnou odpovědnost podle §420 obč. zák., dovodil však, že žalovaná za škodu odpovídá podle §421a obč. zák., neboť k újmě na zdraví žalobkyně došlo v důsledku nepřiměřeného tlaku/tahu použitých operačních háků a právě schopnost háků působit na tkáň je povahou tohoto přístroje, pro kterou je při operacích používán. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 1129/2005, a ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, soud dovodil, že za nebezpečí a riziko, které je dáno povahou přístroje, odpovídá poskytovatel zdravotnických služeb, tj. žalovaná, přičemž není rozhodující ani to, zda jsou škodlivé účinky přístroje známy, nebo zda k nim dochází zcela ojediněle.
Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 10. 2013, č. j. 17 Co 246/2012-474, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho meritorním posouzením, nově rozhodl pouze o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v návaznosti na změnu sazby DPH a zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12. K věci samé doplnil, že k porušení celistvosti nervových vláken natažením axilárního nervu došlo v důsledku vlastností chirurgického háku, tj. tvrdostí chirurgické oceli a konstrukcí nástroje.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o.s.ř. odůvodňuje tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasí s aplikací §421a obč. zák., neboť podle jejího názoru nemůže tvrdost chirurgického háku sama o sobě způsobit poškození zdraví pacienta, hák musí být zkonstruován tak, aby vyhovoval platným normám, atestován a schválen pro použití ve zdravotnictví, musí mít předepsané vlastnosti, včetně příslušné tvrdosti. Upozorňuje, že neexistují žádné „měkké“ háky, neboť by je nebylo možno při operacích vůbec použít, a zároveň operaci bez háků nelze provést. Namítá dále, že podle znaleckého posudku byl tah háku pouze pravděpodobnou, nikoli však jistou příčinou poškození nervu, a odvolává se na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1475/2011, ze kterého dovozuje, že příčinná souvislost musí být dána najisto. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření namítá nepřípustnost dovolaní, které podle jejího názoru postrádá vymezení nesprávnosti právního posouzení odvolacího soudu a pouze opakuje dřívější argumenty. Žalobkyně souhlasí s tím, že při operaci je třeba počítat s možností drobného poškození zdraví, nikoliv však v takové intenzitě, jak se stalo v jejím případě. Uvádí, že v oblasti medicíny nelze prakticky požadovat, jak se domáhá dovolatelka, aby byla příčinná souvislost za života pacienta postavena najisto. Považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje proto dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Vedlejší účastník na straně žalované se s obsahem dovolání ztotožnil. Vytýká odvolacímu soudu, že nepatřičně vyložil rozhodnutí 25 Cdo 1475/2011 a že výklad §421a obč. zák. je nepřiměřeně rozšiřující, a tedy nesprávný. Shodně jako dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 15. 10. 2013, tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o.s.ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř. dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je částečně nepřípustné a v části, kde je přípustné podle §237 o.s.ř., je i důvodné.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalované směřuje mimo jiné proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na bolestném částku 32.400,- Kč. Jedná se o samostatný nárok se samostatným skutkovým základem, proto i přípustnost dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku je nezbytné posuzovat samostatně, bez ohledu na to, zda byl uplatněn v tomtéž řízení spolu s dalšími nároky, jež v součtu zákonnou hranici 50.000,- Kč převyšují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000). Protože výše bolestného přiznaného v dosavadním řízení nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, je ohledně něj přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle §241a odst. 1 o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3028 odst. 3 a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle §421a obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit (odst. 1). Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2).
Za situace, kdy soud prvního stupně i soud odvolací na základě dokazování dovodily, že žalovaná neporušila žádnou ze svých právních povinností (postup lege artis), není splněn základní předpoklad vzniku obecné odpovědnosti za škodu, a závěr odvolacího soudu, že odpovědnost žalované podle §420 obč. zák. není dána, je v tomto směru správný. Ustanovení §421a obč. zák. upravuje zvláštní případ objektivní odpovědnosti, kdy ten, kdo plní závazek (poskytuje určitou službu), se nemůže odpovědnosti zprostit na základě žádného liberačního důvodu. Jde o přísnou odpovědnost, která nastupuje bez ohledu na zavinění a není podmíněna porušením právní povinnosti. Má tzv. absolutní charakter (nepočítá se s možností liberace), což ovšem neznamená, že je dána za všech okolností, nýbrž pouze tehdy, jsou-li splněny všechny její zákonné podmínky. Zákonnými předpoklady jsou zde vznik škody, její původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi nimi. Přístrojem nebo jinou věcí je jakýkoli hmotný předmět, jehož bylo při plnění závazku použito, a který ze své podstaty vyvolal poškození zdraví. Okolnostmi, jež mají původ v povaze věci, se – kromě vady či chybějící vlastnosti – rozumí její typické vlastnosti a účinky, jimiž se věc (přístroj, přípravek) projevuje, tedy účinky samotné její povahy. Odpovědnost je pak dána, jestliže konkrétní újma byla způsobena těmi okolnostmi, jež přímo vyplývají z povahy věci použité při poskytnutí služby, tedy v případě, že tato věc, byť správně použitá, právě svou charakteristickou vlastností zapříčinila vznik škody.
Závěr, že škoda byla způsobena okolnostmi majícími původ v povaze věci použité při zákroku, nelze učinit, byla-li škoda způsobena okolností, jež má jiný původ, než jsou samotné účinky věci použité při zákroku; vedl-li např. k poškození zdraví chybně provedený zákrok, nelze toto ustanovení aplikovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, publikovaný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. BECK, dále též jen „Soubor“, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, Soubor C 4634). Ani o takový případ se zde však nejedná.
Odpovědnost podle §421a obč. zák. se odvíjí od působení vlastností věcí (přístrojů, nástrojů, léčiv, apod.), jichž bylo použito při plnění závazku (zde při poskytování zdravotní péče), nikoliv od způsobu jejich použití, přičemž naplnění podmínky této kvalifikované okolnosti je třeba posuzovat právě ve vztahu k bezprostřednímu působení použité věci, resp. jejích specifických vlastností, na organismus pacienta. Judikatura dovolacího soudu dříve rovněž dovodila, že ani způsob vedení zákroku není okolností mající původ v povaze přístroje či jiné věci, jež byla při zdravotnické službě použita (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3981/2009, Soubor C 11121). Nelze sice od sebe oddělovat působení typických vlastností operačního nástroje a metodu (způsob) jeho použití při operačním výkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nicméně samotný způsob použití nástroje, tj. pouhý technologický postup, nevede k odpovědnosti podle §421a obč. zák., jestliže se na výsledném škodlivém účinku neprojevila sama o sobě povaha předmětu, vyplývající z jeho charakteristických vlastností, nýbrž především metoda a způsob jeho aplikace.
Lze proto uzavřít, že u odpovědnosti podle §421a obč. zák. se předpokládá, že vyvolávajícím činitelem poškození zdraví je při zákroku vlastnost konkrétní věci (přístroje či nástroje), která při použití ke svému účelu je způsobilá vyvolat určitý škodlivý následek a také jej způsobila. Soudní praxe shledala takové charakteristické vlastnosti, jež způsobily poškození zdraví pacienta, např. v konstrukci operačního přístroje, jeho ostrosti (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2046/2007) či vlastnosti materiálu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005, Soubor C 4646). Naopak tam, kde byla újma vyvolána způsobem použití věci či jinými okolnostmi, aniž by šlo o účinek plynoucí ze samotné povahy či vlastností věci, jež byla při zdravotnické službě použita, režim §421a obč. zák. se neuplatní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. dále zejména usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 797/2011, časopis Soudní rozhledy č. 4/2013, str. 132, či rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, Soubor C 5794).
V dané věci nelze vycházet z toho, že škoda měla původ ve vlastnosti věci, tj. jak uvádí odvolací soud, v tvrdosti a konstrukci operačního háku; tyto vlastnosti nebyly podle skutkových zjištění, jejichž správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu, samy o sobě původcem nadměrného natažení nervu a jeho poškození. Nejvyšší soud ostatně v obdobném případě již dříve dovodil, že za okolnosti, které mají původ v povaze použitého přístroje ve smyslu §421a obč. zák., nelze považovat obecně užívanou technologii operativního výkonu založenou na nutnosti použití chirurgických háků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1475/2011, Soubor C 12276).
Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při posouzení odpovědnosti žalované za škodu, se odchyluje od judikatury dovolacího soudu k §421a obč. zák. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu věcně nesprávným, a proto jej (s výjimkou části, kdy bylo dovolání nepřípustné) zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí ve výroku o platební povinnosti žalované v částce 1.000.000,- Kč a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku a vrátil věc soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu