ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.992.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 992/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce J. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Nová Bělá, Ovesná 356/7, proti žalované Mgr. G. N., advokátce se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Husova 1285/2, správkyni konkursní podstaty úpadce SEPO-EXIM s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem Ostrava – Hrušov, Bohumínská 42, IČO 48393509, zastoupené Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Husova 1285/2, o 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 220/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2011, č. j. 57 Co 100/2011-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 2010, č. j. 25 C 220/2009-55, zamítl žalobu na zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2006, č. j. 37 C 429/2004-52, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2007, č. j. 57 Co 579/2006-87, bylo žalobci uloženo vyklidit část domu v Ostravě do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu, neboť smlouva o nájmu nebytových prostor, na jejímž základě žalobce dům užíval, byla neplatná. Žalovaná náhradní byt žalobci nezajistila, v červnu 2007 se žalobce z domu odstěhoval, neboť mu bylo ztěžováno bydlení, a za období od 1. 6. 2007 do 31. 7. 2009 se po žalované domáhá zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím, kterou zaplatil svému synovi, u něhož v té době bydlel, za nájemné a služby spojené s užíváním bytu. Soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace žalované, která vlastnické právo k předmětné nemovitosti převedla kupní smlouvou ze dne 13. 12. 2006 na nového vlastníka R. F. Povolením vkladu vlastnického práva dne 26. 7. 2007 s právními účinky ke dni 15. 1. 2007 vstoupil nový vlastník nemovitosti do práv a povinností žalované. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. Cpj 40/83) a §343 o. s. ř. soud uzavřel, že oprávněným z rozhodnutí zavazujícího k vyklizení nemovitosti je její vlastník, žalovaná od 15. 1. 2007 již vlastníkem nebyla, a na tom nic nemění ani tvrzení žalobce o tom, že o převodu vlastnického práva nevěděl. I v případě, že by žalobce prokázal, že žalovaná odpojila vodu a teplo do jeho bytu a jeho nárok na náhradu škody by byl za dobu do 26. 7. 2007 proti žalované oprávněný, byl by za červen a červenec 2007 promlčen podle §106 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, č. j. 57 Co 100/2011-80, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho právním posouzením. Měl-li žalobce soudem přiznané právo na přidělení bytové náhrady, byla povinnost k jeho zajištění vázána na osobu vlastníka nemovitosti, jímž byl od 15. 1. 2007 R. F. Na tom nemění nic ani skutečnost, že vkladové řízení trvalo až do července 2007. Pokud nový pronajímatel nezajistil žalobci nerušené bydlení v předmětném bytě do doby zajištění náhrady, měl žalobce možnost domoci se svých nároků podle §712a odst. 1 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že odvolací soud nevzal náležitě v úvahu, že žalobce spojoval žalobu na náhradu škody s protiprávním jednáním žalované, která rozhodla o odpojení vody, tepla a elektrické energie z bytu a dopustila, že se v bytě vytvořila plíseň, takže žalobce byl nucen se z bytu i s celou rodinou vystěhovat. Protože se tohoto protiprávního jednání dopustila žalovaná a nikoliv nový vlastník nemovitosti, ona odpovídá za vzniklou škodu. Odvolací soud nesprávně zaměnil protiprávní jednání žalované s povinností nového vlastníka nemovitosti zajistit žalobci nerušené bydlení do doby zajištění náhradního bytu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, žaloba za období od 1. 6. 2007 do 31. 7. 2007 byla zamítnuta též pro promlčení, což dovolatel nenapadá, dovolání v této části je nedůvodné. Ohledně pasivní věcné legitimace uvedla, že povinnost zajistit náhradní byt přešla ke dni 15. 1. 2007 na nového nabyvatele, který odpovídal i za stav nemovitosti včetně dodávek tepla, vody apod. V době, kdy se žalobce z bytu odstěhoval, ona nebyla vlastníkem domu, tudíž ani nemohla porušit povinnosti s vlastnictvím spojené. Otázku přechodu vlastnictví k nemovitosti na nového nabyvatele řeší přímo zákon, nejde tedy o otázky zásadního právního významu. Navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 29. 4. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti, a žaloba proti němu vedená nemůže být proto úspěšná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1958/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001).
Dovoláním napadený rozsudek vychází ze zjištění, že žalovaná převedla své vlastnické právo k nemovitosti, kde žalobce bydlel a byl povinen nemovitost vyklidit po přidělení náhradního bytu, na nového vlastníka, a to kupní smlouvou ze dne 13. 12. 2006 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k 15. 1. 2007. Jestliže za takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že za škodu, spočívající v platbách žalobce za ubytování mimo předmětnou nemovitost v době od června 2007, odpovídá vlastník nemovitosti, kterým v té době již žalovaná nebyla, byla otázka pasivní legitimace žalované posouzena v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou. V zažalovaném období od června 2007 se povinnosti spojené s vlastnictvím nemovitosti, a to jak ve vztahu k zajištění bytové náhrady pro žalobce dle rozhodnutí soudu, tak ve vztahu k zajištění jeho nerušeného užívání nebytového prostoru včetně přívodu vody, tepla, el. energie apod., vázaly s jiným vlastníkem nemovitosti, nikoliv se žalovanou. Za plnění povinností vůči tomu, kdo má právo prostory v domě užívat, odpovídá po dobu svého vlastnictví domu jeho vlastník. Proto pro odpovědnost za náklady náhradního bydlení žalobce po dobu, kdy dosavadní prostory neužíval či užívat nemohl, je rozhodující, kdo v té době byl vůči němu nositelem povinnosti respektovat jeho právo bydlení v domě.
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, náhrada nenáleží a náklady žalované spojené s podáním vyjádření k dovolání, vzhledem k jeho zřejmé nepřípustnosti, nelze považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu