ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1491.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1491/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobců a) F. Š. , b) AGRA Deštná, a.s. , se sídlem v Deštné 311, IČO 25172735, c) M. K. , a d) I. K. , všech zastoupených Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Rahoštěm, náměstí Míru 6, proti žalované Zemo – Profit Mnich a.s. , se sídlem v Bohdalíně 94, IČO 25193210, zastoupené JUDr. Pavlem Kolaciou, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 139/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. září 2013, č. j. 15 Co 545/2013-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2013, č. j. 1 C 139/2012-109, zamítl žaloby: žalobce a) F. Š. na vyklizení pozemků parc. č. 59/4, parc. č. 73/27, parc. č. 73/28, parc. č. 140/18, parc. č. 140/40, parc. č. 285/80, zapsaných na LV č. 130 pro k. ú. Ch., u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov; žalobce b) AGRA Deštná, a.s., na vyklizení pozemků parc. č. 75/2, parc. č. 75/4, parc. č. 76/2, parc. č. 76/4, parc. č. 78/5, parc. č. 78/7, parc. č. 78/10, parc. č. 555/6, parc. č. 555/12, parc. č. 555/13, parc. č. 760/29, parc. č. 760/63, parc. č. 760/75, parc. č. 785, zapsaných na LV č. 276 pro k. ú. Ch., u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov; žalobců c) a d) M. K. a I. K. na vyklizení pozemků parc. č. 254/1, parc. č. 254/2, parc. č. 226/4, parc. č. 339/1, parc. č. 347/1, parc. č. 359, parc. č. 362/4, parc. č. 364, parc. č. 422/19, parc. č. 369/1, parc. č. 393/12, parc. č. 393/13, parc. č. 956/6, parc. č. 377/2, parc. č. 377/3, parc. č. 393/18, parc. č. 393/19, parc. č. 956/8, parc. č. 378/1, parc. č. 378/2, parc. č. 379/15, parc. č. 393/17, parc. č. 379/11, parc. č. 379/14, parc. č. 566/2, parc. č. 566/3, parc. č. 568/1, parc. č. 563/10, parc. č. 615/17, zapsaných na LV č. 66 pro k. ú. B., a parc. č. 65/18, zapsané na LV č. 122 pro k. ú. Ch., vše u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, a rozhodl o nákladech účastníků a státu.
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 15 Co 545/2013-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že jednotliví žalobci uzavřeli jako pronajímatelé se Zemědělským družstvem Mnich jako nájemcem nájemní smlouvy [žalobce a) dne 15. 3. 1994, právní předchůdci žalobce b) dne 1. 4. 1994, žalobci c) a d) dne 26. 5. 1993] týkající se předmětných pozemků, které byly ve smlouvách specifikovány parcelním číslem, druhem pozemku – kulturou, výměrou a katastrálním územím, na dobu neurčitou s pětiletou výpovědní lhůtou běžící vždy od 1. 10. běžného roku, že nájemce Zemědělské družstvo Mnich a žalovaná uzavřeli dne 7. 10. 1999 smlouvu o přenechání nájemních pozemků s účinností od 1. 11. 1999 a následně dne 29. 12. 1999 smlouvu podnájemní s účinností od 1. 1. 2000, která nahradila smlouvu o přenechání nájemních pozemků, že předmět podnájmu byl charakterizován jako „veškeré pozemky, které nájemce užívá na základě nájemních smluv uzavřených s pronajímateli“, jejichž seznam pro jednotlivá katastrální území tvořil přílohu podnájemní smlouvy. Dále bylo zjištěno, že mezi jednotlivými žalobci a žalovanou byly v průběhu roku 2000 uzavřeny „dodatky“ k nájemní smlouvě, ve kterých žalobci souhlasili s tím, že „s účinností od 1. 1. 2000 vstoupila do práv a povinností dosavadního nájemce Zemědělského družstva Mnich jako nový nájemce žalovaná“ a že dne 27. 9. 2007 doručili žalobci žalované výpověď z nájmu předmětných pozemků. Odvolací soud (i soud prvního stupně) dovodil, že mezi žalobci a Zemědělským družstvem Mnich byly uzavřeny platné nájemní smlouvy, na něž navazovala platná podnájemní smlouva uzavřená mezi Zemědělským družstvem Mnich a žalovanou ve smyslu §666 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák“), neboť předmět nájmu i podnájmu byl vymezen dostatečně určitě. Dodal, že „dodatky nájemní smlouvy“ uzavřené mezi jednotlivými žalobci a žalovanou nepředstavují smlouvu o převzetí dluhu podle §531 odst. 1 obč. zák., neboť tu by musel uzavřít v poměrech nájemního vztahu písemně nájemce (Zemědělské družstvo Mnich ) s třetí osobou (žalovanou) za souhlasu pronajímatelů (žalobců). Obsah dodatků tak nelze vyložit jinak, než že žalobci vzali na vědomí uzavření podnájemní smlouvy. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně o absenci pasivní legitimace žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) z toho, že vymezené otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a odůvodnili jej ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu o platnosti smluv nájemních a smlouvy podnájemní, namítajíce neurčitost vymezení předmětu nájmu a podnájmu, a měli rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil povahu dodatků k nájemní smlouvě, které s ohledem na personální propojení a objektivní okolnosti podnikání žalované a Zemědělského družstva Mnich představují dohody o záměně nájemce. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a podaným žalobám vyhověl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), a zjistil, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ale není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Otázka výkladu smluv podle §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §35. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, 321 – 329 s.) i v soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle §35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.), určitost projevu vůle písemného právního úkonu pak musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Odvolací soud (i soud prvního stupně) vyložil obsah nájemních smluv i smlouvy podnájemní podle shora uvedených výkladových pravidel a jeho závěr o jejich platnosti je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003).
Rovněž otázku předpokladů převzetí dluhu podle ustanovení §531 odst. 1 obč. zák. posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle které převzetím dluhu dochází ke změně závazku v osobě dlužníka, kdy na místo původního dlužníka nastupuje dlužník nový, který uzavřel s původním dlužníkem písemnou smlouvu o tom, že jeho dluh přejímá. K této písemné smlouvě musí být dále poskytnut souhlas věřitele se změnou v osobě dlužníka, kterým je podmíněna účinnost smlouvy dlužníků o převzetí dluhu. Funkcí tohoto souhlasu je ochrana věřitele, neboť by dluh mohl převzít dlužník, jehož osoba a majetkové poměry by mohly znamenat zhoršení právního postavení věřitele. Souhlas je v obecnějším pohledu vyjádřením zásady „pacta sunt servanda“, neboť závazek nelze měnit jen z vůle jedné strany, jestliže by s tím nevyjádřila souhlas i strana druhá, jejíhož právního postavení se změna bezprostředně dotýká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1737/2009). Jinak řečeno převzetí dluhu předpokládá uzavření písemné dohody o převzetí dluhu mezi původním dlužníkem a přejímatelem a souhlas věřitele s převzetím dluhu. Z uvedeného je zřejmé, že byly-li dodatky nájemních smluv v dané věci uzavřeny mezi žalobci jako pronajímateli (věřiteli) a žalovanou jako přejímatelem dluhu, nemůže se o dohodu o převzetí dluhu ve smyslu §531 odst. 1 obč. zák. jednat.
Z uvedeného vyplývá, že dovolateli nastolené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Dovolání tak není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu