ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1530.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 1530/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství Závěrka 2369 - Břevnov , se sídlem v Praze 6 – Břevnově, Závěrka 14, IČO 27126846, zastoupeného Mgr. Janem Balarinem, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 634/14, proti žalované MgA. Bc. Ka. A. , zastoupené JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 2485/103, o zaplacení 178.664,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 200/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2011, č. j. 30 Co 425/2011-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.358,- Kč k rukám Mgr. Jana Balarina, advokáta se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 634/14, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 1. 11. 2011, č. j. 30 Co 425/2011-96, kterým potvrdil výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 4. 5. 2011, č. j. 17 C 200/2010-59, o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 178.664,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 25. 3. 2011 do zaplacení a náklady řízení ve výši 54.526,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu bylo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu vydané před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kterým byl mj. zrušen zákon č. 72/1994 Sb., i zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, je proto relevantní jen právní úprava platná v době vydání napadeného rozhodnutí.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (jak tvrdila dovolatelka), neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatelka podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (námitkami, že soud neprovedl všechny navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, že nezdůvodnil, proč – na rozdíl od svého předcházejícího rozhodnutí /vydaného v jiném řízení/ - nepovažuje žalobu za předčasnou). Vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních, přihlíží dovolací soud k vadám (podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Tvrzením, že výše příspěvků na správu domu, pozemku a služeb je sporná, neboť spoluvlastnické podíly vlastníků jednotek v domě byly stanoveny chybně, dovolatelka jednak zčásti uplatnila v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. tzv. „skutkovou novotu“, která je v dovolacím řízení nepřípustná a jednak zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že podle rozhodnutí žalobce měla povinnost platit zálohy na správu domu, pozemku a služby a jejich řádné vyúčtování, které jí bylo doručeno a že tak v letech 2006 – 2009 neučinila, též prostřednictvím námitek skutkových, a uplatnila tak i nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud při výpočtu dlužných záloh a jejich vyúčtování vyšel ze stanov žalobce, z rozhodnutí jeho shromáždění a z údajů zapsaných v katastru nemovitostí a jeho zjištění mají oporu v provedeném dokazování.
Vycházel-li odvolací soud při výpočtu dlužné částky z výše záloh a jejich vyúčtování ze stanov žalobce a z rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek, neodchýlil se od ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož aplikace se domáhala dovolatelka, upravoval jen postup při jednostranném zvyšování nájemného (aplikoval se tak jen v nájemních vztazích), nikoliv při stanovení výše záloh na správu domu, pozemku a služby spojené s užíváním bytové jednotky vlastníkem podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Přípustnost dovolání tedy nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb., §15 AT), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ AT), náleží mu tak náklady ve výši celkem 10.358,- Kč, sestávající z odměny podle §7 bod 5 AT ve výši 8.260,- Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.798,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu