ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1824.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 1824/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bc. O. U. , zastoupeného JUDr. Evou Jirákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované B. M. , zastoupené Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, o zaplacení částky 69.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 68/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 22 Co 2291/2013-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (soudu prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 2 C 68/2013-95, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 69.000,- Kč s příslušenstvím a zamítl vzájemnou žalobu na nahrazení projevu vůle uzavřít nájemní smlouvu a uložení povinnosti zaplatit žalobci zálohu na nájem ve výši tří měsíčních nájmů ve výši 69.000,- Kč a další nájmy, jak je uvedeno v rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 22 Co 2291/2013-147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí (o nájmu nebytových prostor) – dále též jen „Smlouva“, na základě které zaplatil žalobce (budoucí nájemce) žalované (budoucí pronajímatelce) zálohu na nájemné ve výši 69.000,- Kč, je neplatná, a na straně žalované proto vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť získala plnění z neplatného právního úkonu ve smyslu §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Důvody neplatnosti spatřoval jednak v tom, že Smlouva neobsahovala všechny náležitosti vyžadované pro smlouvu o nájmu nebytových prostor ve smyslu §3 zákona č. 116/1990 Sb., a to konkrétně výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytových prostor nebo způsob jejího určení (v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2041/2013, a sp. zn. 32 Odo 807/2003), a dále v tom, že předmět nájmu byl neurčitě vymezen. Neshledal důvodnou kompenzační námitku žalované - žalobce se na její úkor bezdůvodně neobohatil, neboť předmětné nebytové prostory neužíval (byl mu pouze umožněn přístup do domu a přilehlé zahrady), ani nebyly naplněny předpoklady pro náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť zčásti trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze v řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro rozhodnutí ve věci, tedy pro posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně na základě plnění z neplatného právního úkonu, bylo klíčové posouzení platnosti Smlouvy, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že je neplatná, a to jednak pro rozpor se zákonem (neobsahovala ujednání o výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytových prostor), a dále pro neurčitost ve vymezení předmětu nájmu. Dovolatelka sice zpochybnila oba tyto závěry, nicméně pokud brojila proti prvému z nich, dovolání v tomto směru postrádá řádné vymezení toho, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka v úvodu dovolání toliko citovala ustanovení §237 o. s. ř. a přípustnost výslovně specifikovala jen ve vztahu k posouzení její kompenzační námitky; ve vztahu k závěru o neplatnosti Smlouvy pro neurčitost vymezení předmětu nájmu pak toto lze dovodit z obsahu dovolání (nesouhlasila s tímto závěrem odvolacího soudu s tím, že její názor podporuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1713/98). Ve vztahu k závěru odvolacího o neplatnosti Smlouvy pro rozpor se zákonem, pak uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, nevyplývá ani z jeho obsahu, neboť v tomto směru pouze poukazovala na to, že na danou věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, z něhož vycházel odvolací soud. Takové vymezení však nelze podřadit pod žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Pokud pak v závěru dovolání uvedla, že „napadený rozsudek trpí závažnými vadami a že v daném řízení je řešena otázka, která nebyla dovolacím soudem vyřešena, resp. která měla být posouzena jinak, zejména v kontextu s aktuálním pojetím soukromého práva, principy jednoty a bezrozpornosti právního řádu a současně i ust. §3 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve spojení s ust. §3030 občanského zákoníku“, není zřejmé, kterou z právních otázek, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, má na mysli. Dovolání proto v této části trpí vadami (chybí obligatorní náležitost dovolání – srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), pro které nelze v řízení pokračovat.
Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud shledal Smlouvu neplatnou, nemohou ani další námitky nesprávného právního posouzení platnosti Smlouvy (ohledně které již byly podmínky přípustnosti obsahově řádně vymezeny), naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení této otázky by se nemohlo v poměrech žalované nijak projevit, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá ještě posoudit přípustnost dovolání ve vztahu k závěru odvolacího soudu ohledně kompenzační námitky. Dovolatelka v tomto směru namítala, že odvolací soud se při posouzení její kompenzační námitky (domáhala se vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že žalobce užíval předmětné nebytové prostory a „přidružené nemovitosti a přilehlou zahradu“) odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2009 (správně sp. zn. 33 Odo 49/2006). Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu se však týká situace, kdy nájemce po skončení nájmu neodevzdal nebytové prostory, jedná se tudíž o skutkově odlišnou věc, neboť v projednávané věci žalovaná (ze své vůle) umožnila, aby žalobce užíval nebytové prostory, resp. prostory přilehlé ještě před uzavřením nájemní smlouvy; ten je však neužíval (jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nelze v dovolacím řízení zpochybnit).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 písm. a/ o. s. ř.), jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu