ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2351.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 2351/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bc. J. V. , zastoupeným Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Okružní 280, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek čp. 822, 823, 824, tř. Václava Klementa, Mladá Boleslav , se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 822, IČO 26733501, zastoupenému JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1267, o určení neplatnosti shromáždění vlastníků, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 94/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2011, č. j. 7 Cmo 176/2010-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč k rukám JUDr. Vladimíry Feistauerové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1267, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 31. 3. 2011, č. j. 7 Cmo 176/2010-73, kterým potvrdil výrok usnesení Městského soudu v Praze (soud prvního stupně) ze dne 1. 2. 2010, č. j. 71 Cm 94/2009-45, jímž zamítl žalobu na určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků bytových jednotek (žalovaného) ze dne 13. 10. 2008.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním předpisem – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11). Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - a §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - se nepřihlíží.
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil, z obsahu dovolání je jen zřejmý jeho nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že není-li vlastníkem bytové jednotky, nemůže být aktivně legitimován k podání žaloby podle §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Z ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů je zcela zjevné, že možnost obrátit se na soud při nesouhlasu s hlasováním na shromáždění společenství vlastníků bytových jednotek má jen vlastník jednotky.
Přípustnost dovolání tedy nelze z pohledu uplatněných dovolacích námitek dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšného žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) AT, náleží mu tak náklady ve výši celkem 2.904,- Kč, sestávající z odměny podle §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. a) AT ve výši 2.100,- Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. června 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu