ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3205.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3205/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ J. H. a b/ Dr. A. L. , P., zastoupených JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Blanická 845/9, proti žalované J. A. , P., zastoupené JUDr. Marií Stodolovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Radhošťská 1546/24, o zaplacení částky 117.433,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 210/2010, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2014, č. j. 19 Co 421/2013-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobců (dovolatelů) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2014, č. j. 19 Co 421/2013-118 (k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila), odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranili (§241b odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně dovolání neobsahuje řádnou specifikaci údajů o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V tomto ohledu v dovolání sice uvedli, že „je podáváno v souladu s ust. §237 o. s. ř.“ , avšak vzápětí již jen dodali, že „napadené rozhodnutí má … po právní stránce zásadní význam … “ a že „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“. K prvně uvedenému dovolací soud konstatuje, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., nelze ve vztahu k přípustnosti dovolání argumentovat jeho zásadním právním významem, neboť dovolání již musí vyhovovat náležitostem kladeným na tento mimořádný opravný prostředek občanským soudním řádem ve znění účinném od 1. ledna 2013. K posléze uvedenému pak dovolací soud dodává, že ani takováto specifikace zmíněné obsahové náležitosti není dostačující, neboť nevystihuje žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v ustanovení §237 o. s. ř. Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatelé usuzovali na přípustnost dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro úplnost zbývá dodat, že případy zmíněné pod body 3/ a 4/) míří na situace, kdy je zapotřebí sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu či kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od (svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších) rozhodnutích (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů); nejde tedy o odchýlení od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v dovoláním napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domnívali dovolatelé. Ostatně okolnost, že dovolatelé nesouhlasili s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nelze ani opomenout, že dovolatelé v dovolání uplatnili rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, a to zejména prostřednictvím skutkových námitek.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 a 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat především pro jeho stručnost; navíc se v něm žalovaná pouze ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, omezila se na strohé konstatování, že „dovolání není přípustné, neboť předmětem dovolání není žádná otázka zásadního právního významu“ , a navrhla, aby dovolání bylo „zamítnuto“ .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu