ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3319.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3319/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce DRUŽBY, stavebního bytového družstva , se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 100/6, IČO: 00047708, zastoupeného Mgr. Radkou Ježovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Dobrovského 409/1, proti žalovanému Ing. I. S. , B., zastoupenému Doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Stamicova 348/18, o zaplacení částky 24.383,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 15/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2013, č. j. 16 Co 202/2011-172, takto:¨
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce (správce „domu v B.“ – dále jen „dům“) se domáhal, aby mu žalovaný (vlastník „bytové jednotky ve 2. nadzemním podlaží domu“ – dále jen „byt“) zaplatil částku 24.383,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu nedoplatku na vyúčtování úhrad za služby z bytu a poměrné části nákladů na správu, provoz a opravy společných částí domu za rok 2007 (dále též jen „předmětná pohledávka“).
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. února 2011, č. j. 29 C 15/2009-101, žalobu zamítl (pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce, který následně v průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 10. ledna 2013 (doplněným podáním z 10. září 2013) navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupilo Společenství vlastníků Pod nemocnicí 15, se sídlem v Brně – Bohunicích, Pod Nemocnicí 594/15, IČO: 01548999 (dále jen „Společenství“), s čímž Společenství vyslovilo písemný souhlas. Uvedený návrh odůvodnil rovněž tvrzením, že po vzniku Společenství s ním uzavřel dohodu označenou jako „Finanční vyrovnání mezi DRUŽBOU, stavebním bytovým družstvem, a Společenstvím vlastníků Pod nemocnicí 15 k 30. 6. 2013“ (dále jen „dohoda o finančním vyrovnání“), jíž mu převedl mimo jiných i pohledávku, která je předmětem řízení v dané věci (viz podání na č. l. 164 spisu).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 25. září 2013, č. j. 16 Co 202/2011-172, návrhu vyhověl a rozhodl, že na straně žalobce bude v řízení nadále pokračováno se Společenstvím. Dospěl k závěru, že dohodou o finančním vyrovnání prokázal žalobce „přechod“ předmětné pohledávky na Společenství, které vyslovilo souhlas se vstupem do řízení na jeho místo, a že tedy byly splněny předpoklady pro vyhovění návrhu ve smyslu §107a zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že vedle předpokladů stanovených v §107a o. s. ř. je základním předpokladem pro připuštění vstupu nového účastníka do řízení rovněž okolnost, že „příslušné soudní řízení bylo skutečně řádně zahájeno“ . Podle jeho mínění však posléze uvedený předpoklad v daném případě splněn nebyl, neboť – z příčin rozvedených v dovolání – žaloba byla podána subjektem, který k tomu nebyl aktivně věcně legitimován, což ostatně shledal i soud prvního stupně. Z toho dovozoval, že nebylo-li řízení v dané věci řádně zahájeno, nemůže do něj ani vstoupit žádný nový subjekt. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným usnesením, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) – dále opět jen „o. s. ř.“.
Dovolací soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §238a o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.).
Poté přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §107a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. Ve smyslu §107a odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce. Přitom podle §82 odst. 1 věty první o. s. ř. je řízení zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněném pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil právní závěr, že předmětem řízení o návrhu podle §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno, nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoli, popř. zda podle označené právní skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, neboť takové posouzení se týká již posouzení věci samé. K tomuto závěru se přihlásil rovněž v usnesení ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K obsahově shodnému závěru dospěl rovněž v usnesení ze dne 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 62/2004, uveřejněném pod C 2433 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž mimo jiné dovodil, že soud rozhodující o návrhu žalobce, aby na jeho místo vstoupil do zahájeného řízení nabyvatel práva, o něž v řízení jde, se nezabývá otázkou, zda tvrzené právo, které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je nebo zda podle právní skutečnosti uvedené žalobcem platně na jiného přešlo nebo bylo převedeno, neboť tato otázka se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé. V usnesení ze dne 9. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2131/99, uveřejněném pod C 187 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak Nejvyšší soud dovodil, že věcná legitimace účastníka řízení je otázkou hmotného práva a důsledek zjištění jejího nedostatku se projeví ve výsledku řízení zamítnutím žaloby.
V projednávaném případě z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne 31. října 2008, kdy žalobce osobně doručil žalobu (návrh na zahájení řízení) na podatelnu soudu prvního stupně. Otázka, zda k jejímu podání byl aktivně věcně legitimován, je v tomto směru nerozhodná. I kdyby tedy žalobu skutečně podala osoba, která nebyla nositelem (subjektivního) hmotného práva, o něž v řízení jde, na procesní účinky tohoto právního úkonu to nemohlo mít žádný vliv. Okolnost, že návrh na zahájení řízení podal subjekt, který nebyl ve vztahu k uplatněnému nároku aktivně věcně legitimován, proto neznamená, že řízení nebylo „řádně“ zahájeno, jak se mylně domníval dovolatel. Z toho, že nedostatek věcné legitimace účastníka řízení se projeví (až) ve výsledku řízení zamítnutím žaloby (tj. v rozhodnutí o věci samé, jímž se řízení končí), pak rovněž vyplývá, že uvedený nedostatek nemůže být na překážku vyhovění návrhu žalobce na procesní nástupnictví, neboť rozhodnutí o tomto návrhu není rozhodnutím o věci samé, jímž bylo řízení skončeno.
Lze uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek napadené usnesení obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhoduje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a řízení nebylo doposud skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu