ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3450.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3450/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Chebu , se sídlem v Chebu, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 1/14, proti žalovanému L. B. , zastoupenému JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 25/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2014, č. j. 13 Co 51/2014-61, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. února 2014, č. j. 13 Co 51/2014-61, odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně dovolání neobsahuje žádné relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, tedy které ze čtyř kritérií uvedených v ustanovení §237 považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Vyjádřeno jinak, z okolností uvedených v dovolání (v celém jeho obsahu) nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nelze však ani opomenout, že dovolatel v dovolání uplatnil především nezpůsobilý dovolací důvod v podobě výtek zpochybňujících správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro posouzení naplněnosti podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení ve smyslu §30 odst. 1 a 2 o.s.ř.; alespoň zčásti se pak tyto jeho výtky vztahují i k rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu