ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3573.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 3573/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců A) J. Č. , B) Ing. L. Č., C) PhDr. J. Č. , D) Ing. L. D. , E) Ing. A. P. , a F) Ing. V. Z. , zastoupených Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 407/18, proti žalované M. L. , zastoupené JUDr. Patricií Krejčí, advokátkou se sídlem Brno, Jelínkova 982/26, o vyklizení bytu a zaplacení částky 43.580,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 246/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2012, č. j. 19 Co 226/2012-116, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2013, č. j. 19 Co 226/2012-124, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2012, č. j. 19 Co 226/2012-116, ve znění opravného usnesení ze dne 1. března 2013, č. j. 19 Co 226/2012-124, se v měnícím výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, č. j. 36 C 246/2009-97, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo vyklidit byt č. 2 ve třetím podlaží domu v B. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně (výrok II.) zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 43.580,- Kč a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vzal za prokázáno, že žalobci jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci předmětného domu, že předmětný byt užívala žalovaná spolu se svým tehdejším manželem J. R., že (dle výpovědi jmenovaného) žalovaná byt opustila těsně před rozvodem jejich manželství v roce 2004 a do bytu se nevrátila, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 6. 2007, sp.zn. 46 C 178/2005, zrušil k návrhu žalované (v označené věci žalobkyně) právo společného nájmu bytu manžely svědčící jí a J. R., že ji určil výlučnou nájemkyní bytu a jmenovanému uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a že tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2008, sp.zn. 19 Co 473/2007, jenž nabyl právní moci dne 15. 12. 2008. Dále vzal za prokázáno, že přípisem ze dne 14. 10. 2008 sdělila žalovaná původnímu žalobci c) Doc. PhDr. M. Č., CSc. (zástupci spoluvlastníků předmětného domu), že zrušila společnou domácnost s bývalým manželem a byt trvale opustila, přičemž navrhla ukončení nájemního vztahu dohodou ke dni 31. 10. 2008, že její návrh byl akceptován a došlo k uzavření dohody o skončení nájmu k uvedenému datu (dále jen „Dohoda o skončení nájmu“), že dne 15. 12. 2008 předložila žalovaná původním žalobcům z opatrnosti další návrh dohody o skončení nájmu (jenž však neakceptovali) a přípisem ze dne 21. 1. 2009 sdělila zástupci spoluvlastníků, že (rovněž z opatrnosti) vypovídá nájem předmětného bytu, že tento jí následně sdělil, že Dohoda o skončení nájmu se opírala o rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2008, sp.zn. 19 Co 473/2007, které však nabylo právní moci až dne 15. 12. 2008, a proto ji považuje za neplatnou, že žalovanou stále považuje za výlučnou nájemkyni bytu a žádá ji o řádné placení nájemného (včetně jeho doplacení zpětně), že žalovaná mu dne 15. 10. 2008 předala klíče od předmětného bytu (dne 30. 3. 2009 si je z důvodu vyklizení bytu vzala zpět a vrátila je začátkem května 2009), že dne 31. 3. 2009 převzala výpověď původních žalobců z nájmu bytu (dále jen „Výpověď“), v níž byl uplatněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč.zák.“) s odůvodněním, že za užívání bytu neuhradila řádně a včas nájemné a zálohy na poskytované služby, přičemž je v prodlení s platbami za období listopad 2008 až březen 2009. Rovněž vzal za prokázáno, že dne 23. 9. 2009 byl žalované doručen dopis právní zástupkyně původních žalobců, v němž byla vyzvána k vyklizení předmětného bytu a k úhradě dlužného nájemného, že žalovaná jí přípisem ze dne 29. 9. 2009 sdělila, že její nájemní poměr k bytu byl ukončen Dohodou o skončení nájmu ke dni 31. 10. 2008 a že společnou domácnost s bývalým manželem v předmětném bytě nevede minimálně již šest let. Dovodil, že k zániku společného nájmu bytu manžely došlo již v roce 2004 trvalým opuštěním společné domácnosti žalovanou a že výlučným nájemcem bytu se stal J. R. Zaujal názor, že soudní rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu manželů nejsou pro rozhodnutí v této věci závazná a za rozhodující okolnost považoval vůli jednoho z manželů trvale opustit společnou domácnost. Tato vůle žalované přitom vyplývá i z jejích tvrzení v rámci učiněných podání k soudu (v podání ze dne 27. 5. 2010 uvádí, že dne 8. 10. 2008 se po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně rozhodla definitivně společnou domácnost a byt opustit), z jejích přípisů zástupci spoluvlastníků, z Dohody o skončení nájmu a z jejího dopisu právní zástupkyni původních žalobců ze dne 29. 9. 2009. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná není nájemkyní bytu, že byt od roku 2004 neužívala, a proto zamítl jak žalobu na vyklizení, tak i žalobu na zaplacení částky 43.580,-Kč pro nedostatek její pasivní věcné legitimace.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 12. 2012, č.j. 19 Co 226/2012-116, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 3. 2013, č.j. 19 Co 226/2012-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o vyklizení bytu tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované předmětný byt vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zrušil jej ve výroku o zaplacení částky 43.580,- Kč a ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalované a J. R. svědčilo právo společného nájmu bytu manžely až do právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2008, sp.zn. 19 Co 473/2007 (tedy do 15. 12. 2008). Vyjádřil názor, že pokud byl určitý právní vztah vyřešen samostatným pravomocným soudním rozhodnutím, soud z něho vychází a nemůže jej posuzovat znovu jako předběžnou otázku. Ze spisu Městského soudu v Brně ve věci sp.zn. 46 C 178/2005, zejména z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu sp.zn. 19 Co 473/2007, vzal za zjištěno, že se žalovaná (zde žalobkyně) bránila tvrzení jmenovaného, že se z bytu trvale odstěhovala a uváděla, že naopak tento jí znemožňuje byt užívat a že ona sama nikdy neprojevila úmysl byt trvale opustit. Pokud v projednávané věci následně tvrdila, že byt trvale opustila ke dni 1. 11. 2008 (z čehož dovozovala, že nemohly nastat účinky citovaného rozsudku) pak konstatoval, že jednak tato skutečnost nebyla v řízení prokázána a navíc toto její tvrzení považoval za zcela účelové, neboť uváděla více termínů, ke kterým pojala úmysl byt opustit a měnila je podle nastalé situace. V této souvislosti poukázal na to, že ještě dne 15. 12. 2008 navrhovala pronajímatelům ukončení nájemního vztahu dohodou k témuž datu, což je v rozporu s jí uváděným datem 1. 11. 2008. Uzavřel, že právo společného nájmu bytu manžely svědčící žalované a jejímu bývalému manželovi trvalo až do právní mocí rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp.zn. 19 Co 473/2007, tj. do 15. 12. 2008, kdy se stala jeho výlučnou nájemkyní. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla uzavřena platná dohoda o ukončení nájemního poměru k předmětnému bytu, jenž neskončil ani platnou výpovědí žalované ze dne 21. 1. 2009, došlo k jeho zániku až na základě Výpovědi dané žalobci. Jelikož žalovaná nepodala žalobu na určení její neplatnosti podle §711 odst. 5 obč.zák., počala výpovědní lhůta běžet dne 1. 4. 2009 a skončila dnem 30. 6. 2009; od 1. 9. 2009 (správně zjevně od 1. 7. 2009) užívá předmětný byt bez právního důvodu. Vzhledem k tvrzením žalované, že byt fakticky neužívá a nehodlá jej užívat (a její bytová potřeba je tedy nepochybně uspokojena), nevázal její vyklizovací povinnost na zajištění bytové náhrady, neboť její přiznání by bylo vzhledem k těmto okolnostem v rozporu s dobrými mravy.
Proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle „§241 odst. 2 písm. a), písm. b), §241a) odst. 3 a §237 odst. 3 o.s.ř.“. Odvolacímu soudu vytýká, že porušil ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., neboť aniž zopakoval dosud provedené důkazy, dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně. Současně namítá, že jí neposkytl v souladu s §213b odst. 1 o.s.ř. poučení dle §118a o.s.ř. a nesdělil jí, že jeho právní názor je odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, resp. i jejího právního názoru, čímž jí zbavil možnosti se k tomuto vyjádřit, doplnit tvrzení či „vyhodnocení provedených důkazů“; jde především o jeho závěr, že byt trvale neopustila a ani nevyklidila. Dále uvádí, že nebyla poučena o tom, že v tomto směru neunesla důkazní břemeno, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu ohledně opuštění společné domácnosti a obsáhle dovozuje, že z jejího jednání vyplývá, že ji trvale opustila, a že právo nájmu přešlo na jejího bývalého manžela. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že je v rozporu se závěry vyjádřenými ve vyjmenovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu ve vztahu k trvalému opuštění společné domácnosti. Za zásadní označuje rovněž otázku aktivní věcné legitimace v řízení o vyklizení rozvedeného manžela z bytu, k němuž mu svědčí právo na bydlení do zajištění bytové náhrady. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Původní žalobci ve vyjádření k dovolání především namítali, že (z důvodů v něm rozvedených) nedošlo k porušení ustanovení §213 o.s.ř. a že odvolací soud neporušil svoji poučovací povinnost. Dále vyvraceli dovolací námitky a uvedli, že odkazuje na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu; navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 7. 2013, č.j. 36 C 246/2009-157, určil, že namísto zemřelého původního žalobce c) Doc. PhDr. M. Č., CSc., bude v řízení pokračováno s PhDr. J. Č., a dále usnesením ze dne 6. 9. 2013, č.j. 36 C 246/2009-161, připustil, aby do řízení namísto původního žalobce b) Ing. L. Č., vstoupili Ing. M. H., J. Č. a Mgr. I. Č. Protože však ustanovení §107a o.s.ř. pro dovolací řízení neplatí (§243c odst. 1 o.s.ř.), dovolací soud nemohl k tomuto právnímu nástupnictví v dovolacím řízení přihlédnout a dále jednal s původním žalobcem B) Ing. L. Č.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. prosince 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb.), projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Posléze uvedenou vadu uplatnila dovolatelka zejména námitkou, že odvolací soud – aniž zopakoval dosud provedené důkazy – dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně (že byt trvale neopustila a ani nevyklidila).
V souzené věci byla pro rozhodnutí odvolacího soudu významná skutková zjištění svědčící o tom, zda (a kdy) žalovaná opustila předmětný byt s úmyslem zrušit a již neobnovit společnou domácnost.
Zatímco soud prvního stupně – vzal (především) z výslechu svědka J. R. – za prokázáno, že žalovaná od roku 2004 předmětný byt neužívá a že pojala úmysl trvale opustit společnou domácnost (kterou s ním vedla), odvolací soud – aniž by jakékoli důkazy zopakoval – dospěl k závěru, že dovolatelka neprokázala svá tvrzení (která navíc považoval za zcela účelové) týkající se ukončení užívání bytu a úmyslu jej trvale opustit.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o.s.ř.
Ustanovení §213 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. ukládá odvolacímu soudu, jak má nakládat s důkazy, které byly již v řízení před soudem prvního stupně provedeny a soud prvního stupně z nich učinil skutková zjištění (dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně).
Odvolací soud se mohl odchýlit od skutkových zjištění, jež čerpal soud prvního stupně z výpovědi svědka, jen za podmínek uvedených v §213 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., tj. za podmínky zopakování tohoto provedeného důkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp.zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 6. 12. 2011, sp.zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod č. 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); odvolací soud však tento důkaz nezopakoval. Vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. a řízení tak zatížil jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za správný nelze považovat ani názor odvolacího soudu pokud dovodil, že byl-li určitý právní vztah (v dané věci společný nájem bytu manžely) vyřešen samostatným pravomocným soudním rozhodnutím, soud z něj vychází a nemůže tento právní vztah posuzovat znovu jako předběžnou otázku. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku 12. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2080/2002, a posléze v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, sp.zn. 26 Cdo 4134/2007, vyslovil názor, že pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k určitému bytu, nemůže bez dalšího prejudikovat pro jiné řízení mezi jinými účastníky, že tu společný nájem bytu byl.
Dovolací soud za tohoto stavu napadený rozsudek – aniž se zabýval dalšími námitkami žalované – podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. ve výroku I. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu