ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.358.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 358/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce VOD Jetřichovec, družstvo, se sídlem Pacov, Jetřichovec 62, zastoupeného JUDr. Jakubem Vozábem, advokátem se sídlem Praha, Pod vilami 747/10, proti žalovaným 1) Ing. V. V. , a 2) Mgr. G. V. , zastoupeným JUDr. Jiřím Římalem, advokátem se sídlem Praha, Výstaviště 67, o žalobě a o vzájemné žalobě na určení běhu výpovědní doby podle výpovědí z nájmu zemědělských pozemků, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 4/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. září 2012, č. j. 15 Co 567/2012-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 4. 2012, č. j. 1 C 4/2012-187, výrokem I. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výpovědní doba na základě výpovědí žalovaných ze dne 26. 9. 2011 tam specifikovaných nájemních smluv (dále též jen „předmětné nájemní smlouvy“) počíná dne 1. 10. 2011 a končí dnem 1. 10. 2017, a výrokem II. zamítl rovněž vzájemný návrh žalovaných na určení, že tato výpovědní doba počíná dne 1. 10. 2011 a končí dnem 1. 10. 2012; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek ze vzájemného návrhu (výroky III. a IV.).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 9. 2012, č.j. 15 Co 567/2012-227, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma odvoláním nenapadeného výroku IV.) potvrdil; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním zejména za prokázáno, že žalovaní dne 26. 9. 2011 zaslali žalobci výpovědi z nájmu zemědělských pozemků (jež užívá na základě předmětných nájemních smluv), v nichž uvedli, že smluvní ujednání o nestandardně dlouhé šestileté výpovědní lhůtě považují za neplatné podle §39 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 132/2011 (dále jen „obč.zák.“), a že nájem skončí uplynutím jednoroční výpovědní lhůty podle §677 odst. 2 obč.zák“). Odvolací soud především přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že jelikož se účastníci domáhají určení právní skutečnosti, nelze jejich návrhy považovat za žalobu na určení podle §80 písm. c) o.s.ř., jíž se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Konstatoval, že žaloby na určení právní skutečnosti mají místo pouze tehdy, připouští-li je konkrétní ustanovení hmotného práva (např. určení doby plnění dluhu podle §564 obč.zák., určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 3 obč.zák. nebo určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle §72 zákoníku práce), přičemž v jiných případech na určení právní skutečnosti úspěšně žalovat nelze. Není-li možnost žalovat na určení právní skutečnosti podložena hmotněprávním ustanovením, nemůže úspěch takové žaloby zajistit ani případný naléhavý právní zájem na takovém určení, a to právě z důvodu, že kategorie naléhavého právního zájmu je spojována toliko se žalobami podle §80 písm. c) o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu („v rozsahu výroku, kterým napadený rozsudek potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně“) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázky zásadního významu označil jednak otázku a) „zda je přípustná žaloba na určení právní skutečnosti (konce výpovědní lhůty při výpovědi z nájmu zemědělských pozemků), není-li možnost podání takové žaloby výslovně podložena ustanoveními hmotného práva, to znamená i v případě, kdy ji zákon výslovně nepřipouští a případně za jakých podmínek, kde jednou z takových podmínek může být právní zájem na vydání takového rozsudku soudu na určení právní skutečnosti“, a dále otázku b) „zda zamítnutí žaloby na určení právní skutečnosti (konce výpovědní lhůty při výpovědi z nájmu zemědělských pozemků) není odmítnutím spravedlnosti ze strany soudu za situace, kdy žalobce nemá k dispozici žádný jiný vhodný typ žaloby a kdy přitom v důsledku sporu účastníků ohledně konce výpovědní lhůty (nikoli ohledně platnosti výpovědi ani počátku výpovědní lhůty) hrozí s ohledem na povahu činnosti žalobce (zemědělská výroba) vznik újmy a dalších sporů účastníků ohledně navazujících nároků“. Dovolatel podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje přesvědčení, že nelze generálně do budoucna vyloučit možnost žalovat na určení právní skutečnosti. V této souvislosti cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp.zn. 26 Cdo 2450/2010, který připustil, že „v ostatních případech určení neplatnosti výpovědi z nájmu by musel žalobce tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na takovém určení“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně vyložil „ustanovení §80 o.s.ř.“ formalisticky doslova tak, že kromě žalob na určení, zda tu právní vztah je či není, má-li na tom žalobce naléhavý právní zájem, není žaloba na určení přípustná v žádném jiném případě. Cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp.zn. 26 Cdo 673/2011, a namítá, že dovolací soud se nevyslovil k otázce, zda jsou obecně přípustné žaloby na určení právní skutečnosti, které nemají přímý základ v hmotněprávních normách. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K doplnění dovolání (doručenému Nejvyššímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 26. 2. 2013), učiněnému po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud přihlížet (§242 odst. 4 o.s.ř.).
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. září 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že – ačkoliv dovolatel uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v rozsahu výroku, kterým napadený rozsudek potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně“ – dovolání směřuje (s přihlédnutím k jeho obsahu /§41 odst. 2 o.s.ř./) pouze proti výroku napadeného rozsudku, pokud jím odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. ve věci samé. Dovolání však evidentně nesměřuje proti výroku napadeného rozsudku, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v zamítavém výroku II. ve věci samé (navíc i kdyby tomu tak bylo, šlo by v tomto ohledu o dovolání subjektivně nepřípustné – viz usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura 3/1998). Přípustnost dovolání by pak nepřicházela v úvahu ani proti výroku napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil nákladový výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), může tak být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR z 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR z 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelem označená právní otázka (vymezená shora ad a/) přípustnost dovolání nezakládá, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 17. 5. 2001, sp.zn. 22 Cdo 494/2000 /uveřejněný pod č. C 3431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/, dále usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp.zn. 21 Cdo 720/2008, a ze dne 23. 8. 2012, sp.zn. 22 Cdo 2106/2012) ustálil a dovolací soud nevidí důvodu, pro který by se od závěrů v nich vyjádřených odchýlil v projednávané věci. Závěr odvolacího soudu, že určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu (o kterýžto případ šlo v souzené věci) přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon výslovně připouští, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani druhá dovolatelem označená otázka zásadního právního významu (viz shora ad b/), neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku toliko vyjádřil k poučovací povinnosti soudu a dovolací soud pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 20. února 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu