ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3708.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3708/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce města Fryšták, se sídlem Fryšták, náměstí Míru 43, IČO 00283916 (dříve Domova s chráněným bydlením Fryšták, příspěvkové organizace), proti žalované V. M., zastoupené JUDr. Ludmilou Čechovou, advokátkou se sídlem Zlín, Kvítková 4703, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 127/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2012, č. j. 19 Co 201/2012-200, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 4. 2012, č. j. 11 C 127/2010-155, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit jednopokojovou bytovou jednotku na adrese F. (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č. j. 19 Co 201/2012-200, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost vyklidit předmětný byt do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel ze zjištění, že žalovaná užívá předmětný byt od 1. 12. 1994, a to na základě rozhodnutí Okresního úřadu ve Zlíně ze dne 23. 9. 1994 o jejím přijetí do Domova – penzionu pro důchodce ve F., že rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 6. 3. 2006 bylo určeno, že žalovaná je povinna platit za pobyt v uvedeném zařízení částku 1.821,- Kč měsíčně (tato zahrnuje úhradu za podlahovou plochu, vybavení obytné jednotky a základní péči podle §14 až 18 vyhlášky č. 80/1993 Sb.), že v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. došlo na základě rozhodnutí Zlínského kraje (zřizovatele) ke změně Domova - penzionu pro důchodce F. na Domov s chráněným bydlením s poskytováním sociálních služeb F. (dále též jen „původní žalobce“), který žalovanou informoval o změnách vyplývajících z nové právní úpravy, že dne 11. 11. 2009 jí předložil návrh smlouvy o poskytování sociálních služeb, který však (přes opakované výzvy a poučení, že pokud tak neučiní, bude muset po 1. 1. 2010 byt vyklidit) neakceptovala, neboť nesouhlasila s výší úhrady za sociální služby s tím, že tyto služby nepotřebuje, a trvala na tom, aby za energie platila přímo jejich dodavatelům jako doposud.
Na tomto podkladě dospěl odvolací soud k závěru, že ustanovení §120 odst. 6 zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách, stanovilo, že rozhodnutí o přijetí do zařízení sociální péče a o úhradě za ni podle dosavadních předpisů zůstávají v platnosti i po nabytí účinnosti tohoto zákona, nejdéle však po dobu tří let, pokud se osoba a poskytovatel služeb nedohodnou jinak, přičemž toto tříleté období uplynulo ke dni 31. 12. 2009. Žalovaná však smlouvu o poskytování sociálních služeb s původním žalobcem neuzavřela, a proto od 1. 1. 2010 užívá předmětný byt bez právního důvodu a žaloba na její vyklizení je důvodná. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal, že by jednání původního žalobce, který postupoval v souladu s právními předpisy a nabídl žalované uzavření smlouvy, kterou však nepřijala z důvodů na své straně, bylo možno hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustností se blíže nezabývala, a v kterém uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá především, že transformace Domova – penzionu pro důchodce ve F. na Domov s chráněným bydlením F. nebyla provedena v souladu s §51 zákona č. 108/2006 Sb., neboť v uvedeném zařízení nebyly osoby, jež by měly sníženou soběstačnost z důvodů zdravotního postižení nebo chronického onemocnění, včetně duševního onemocnění, jejichž situace by vyžadovala pomoc jiné fyzické osoby, a měl být proto převeden do obecního bytového fondu, což se ostatně následně stalo (dne 6. 8. 2013 zastupitelstvo Zlínského kraje schválilo zrušení uvedené sociální služby „chráněné bydlení“ ke dni 31. 12. 2012, a bezplatný převod movitého i nemovitého majetku, který se vztahuje k poskytování této služby, na město F.). Vytýká proto odvolacímu soudu, že se „nezabýval otázkou právní skutečností statutu žalobce“, přestože nesprávné rozhodnutí zastupitelstva Zlínského kraje bylo základní příčinou sporu. Namítá, že její vyklizení by bylo v rozporu s dobrými mravy, a to jak s ohledem na „neoprávněnou transformaci“, tak s ohledem na její věk a skutečnost, že v předmětném bytě dlouhodobě bydlí a nemá jinou možnost bydlení. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a žaloba na vyklizení zamítnuta.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 3. 2014, č. j. 11 C 127/2010-240, ve spojením s usnesením odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2014, č. j. 19 Co 261/2014-256, bylo rozhodnuto, že v řízení bude na straně žalobce (namísto původního žalobce Domov s chráněným bydlením F., příspěvková organizace) nadále pokračováno s městem Fryšták, se sídlem Fryšták, Náměstí míru 43, IČ: 00283916.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dle jeho názoru podstata sporu o vyklizení bytu (jež byl následkem neuzavření smlouvy o poskytování sociálních služeb) zanikla se zánikem původního žalobce a že s žalovanou uzavřel novou nájemní smlouvu s účinností od 1. 1. 2013.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. 10. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Byl přitom vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem (§242 odst. 3, §243a odst. 2 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. především namítá, že její vyklizení z předmětného bytu je (s ohledem na její věk, dobu, po kterou jej užívá a tvrzenou neoprávněnou transformaci Domovu – penzionu pro důchodce na Domov s chráněným bydlením F.) v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, byl vyjádřen názor, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (vlastníka). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení) dočasně odepřena.
Odvolací soud při úvaze, zda vyklizení žalované z předmětného bytu není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., přihlédl jak k okolnostem na straně původního žalobce, tak i na straně žalované. Pokud považoval za rozhodující skutečnost, že žalovaná (z důvodů na své straně) odmítla uzavřít smlouvu u poskytování sociální služeb, nelze mu důvodně vytýkat, že by jeho úvaha byla v tomto směru zjevně nepřiměřená. Je třeba zdůraznit, že žalovaná svým jednáním sama způsobila, že předmětný byt po 1. 1. 2010 užívala bez právního důvodu; navíc byla původním žalobcem informována o změnách vyplývajících ze zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a o obsahu navrhované smlouvy (viz informativní schůzky ze dne 3. 1. 2007 a ze dne 29. 3. 2007) a měla dostatek času (pokud s navrhovanou smlouvou nesouhlasila) si případně zajistit jiné bydlení. Na uvedeném závěru pak nemohou změnit nic ani okolnosti uváděné žalovanou (její věk, dlouhodobé užívání předmětného bytu a „neoprávněná transformace“).
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobci (jež by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení příslušelo) v dovolacím řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu