ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.413.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 413/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Hradec Králové , se sídlem v Hradci Králové, V Lipkách 894, IČO 00044130, zastoupeného JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, proti žalované MUDr. D. B. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Kadlečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV 502/23, o uložení povinnosti umožnit přístup do bytové jednotky a strpět provedení výměny oken, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 18/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2012, č. j. 21 Co 488/2012-175, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.178,- Kč k rukám JUDr. Karla Kavalíra, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Buzulucká 431, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. 21 Co 488/2012-175, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, (soud prvního stupně) ze dne 31. 1. 2012, č. j. 9 C 18/2010-146, kterým uložil žalované umožnit přístup do bytové jednotky v 5. nadzemním podlaží domu v H. K., části obce M. p., na stavební parcele číslo 2900, v katastrálním území N. H. K. (dále jen „Bytová jednotka“) a strpět provedení výměny oken této bytové jednotky za plastová okna s tam uvedenou technickou specifikací do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) mj. zjistil, že žalovaná v průběhu řízení uzavřela s žalobcem dne 26. 5. 2010 smlouvu o převodu vlastnictví Bytové jednotky (podle §24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /dále jen „ZVB“/), že před uzavřením této smlouvy byla nájemkyní předmětného bytu a členkou bytového družstva - žalobce, který byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník Bytové jednotky a který po převodu Bytové jednotky provádí správu, provoz a opravy domu, že shromáždění vlastníků rozhodlo dne 11. 5. 2006 o výměně oken v domě, že Bytová jednotka byla vymezena prohlášením žalobce ze dne 24. 7. 2001 (dále jen „Prohlášení“), v němž určil, že „vnitřní strana oken“ patří k vlastnictví Bytové jednotky a že „vnější strana oken“ je společnou částí budovy, stejně jako svislé a vodorovné nosné konstrukce (železobetonový skelet) a okna přístupná ze společných částí. Dospěl k závěru, že sestává-li výplň stavebního otvoru (okno) z pohyblivého okenního křídla a okenního rámu pevně spojeného s obvodovou konstrukcí budovy, k němuž je okenní křídlo připevněno, nelze uvažovat o „vnitřní“ a „vnější“ straně okna jako o samostatných věcech, které by mohly mít rozdílného vlastníka, neboť minimálně okenní rámy nesestávají z více oddělitelných vrstev a oddělením okenního rámu od stavební konstrukce, do níž je zazděn, dojde k jeho znehodnocení. Vymezení vlastnictví oken nepřístupných ze společných částí domu učiněné v Prohlášení proto považoval za nepřípustné a pro jeho neurčitost v této části za neplatné. V Prohlášení tak nebylo výslovně určeno, zda jsou okna součástí Bytové jednotky či budovy, a výslovnou úpravu neobsahuje ani ZVB. Protože okna jsou vždy součástí hlavních svislých konstrukcí (§2 písm. g/ ZVB je třeba chápat v širokém smyslu jako užívání technických prvků budovy, jejichž výčet je jen demonstrativní), uzavřel, že jde o součást společných částí domu, aniž by bylo významné hledisko jejich (ne)přístupnosti pro jednotlivé vlastníky v domě (stejně jako u stropu, podlah apod.). Zdůraznil, že o výměně oken rozhodlo shromáždění vlastníků jednotek způsobem předpokládaným v §11 ZVB, a žalovaná se nemůže bránit jeho realizaci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“) a odůvodnila je §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spojila s otázkou, zda okna v bytové jednotce nepřístupná ze společných částí domu jsou součástí této bytové jednotky, nebo společnými částmi domu určenými pro společné užívání jako součást hlavních svislých konstrukcí ve smyslu §2 písm. g) ZVB. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů a namítala, že neupravuje-li zákon, zda jsou okna součástí bytové jednotky či společných částí domu, je možný i výklad zákona pro ni příznivější, tedy že okna přístupná jen z její bytové jednotky jsou součástí této jednotky, a proto je oprávněna a povinna k jejich údržbě sama z vlastních prostředků. Závěry soudů ani neodpovídají dikci ustanovení §2 písm. g) ZVB, podle něhož jsou „společnými částmi domu části domu určené pro společné užívání…“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, měl zato, že na řešení otázky, zda jsou okna společnou částí domu či jednotky, jež nebyla dosud v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”).
Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. 1. 2014 byly právní předpisy, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, zrušeny zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží.
Dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že okna, i když jsou přístupná jen z určité bytové jednotky, náleží mezi společné části budovy. Protože touto otázkou se judikatura Nejvyššího soudu dosud výslovně nezabývala, napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §4 ZVB vlastník budovy určuje svým prohlášením prostorově vymezené části budovy, které se stanou za podmínek stanovených ZVB a v souladu se stavebním určením bytovými jednotkami (§2 písm. h/) a společnými částmi domu (§2 písm. g/). Společné části budovy (domu) vymezuje ZVB v §2 písm. g) jen demonstrativně, okna v tomto výčtu nejsou, neoznačuje je však ani výslovně za součást jednotky. Bude proto vždy záležet, zda vlastník v prohlášení podle §4 ZVB vymezí okna jako součást jednotky či jako společnou část budovy. Nebude-li prohlášení vlastníka podle §4 ZVB obsahovat takovéto určení, pak okna patří ke společné části budovy. Nacházejí-li se totiž okna na chodbách, podestách, v kočárkárnách, sušárnách apod., jsou přístupná ze společných prostor v domě a je zjevné, že jsou určeny pro společné užívání, není tak pochyb, že jsou společnou částí budovy. Protože však i okna přístupná jen z jediné jednotky jsou součástí vnějšího pláště domu (vnější konstrukce obvodových zdí domu), který lze nepochybně považovat za společnou část budovy, patří i ony – neurčil-li výslovně vlastník v prohlášení něco jiného – ke společné části budovy (domu). Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že závěr odvolacího soudu (jehož správnost dovolatelka nezpochybnila) o neplatnosti Prohlášení v části týkající se „vnitřní a vnější strany“ oken, je správný a v podrobnostech lze na něj odkázat.
Jsou-li okna společnými částmi budovy, pak o jejich výměně přísluší rozhodnout shromáždění společenství vlastníků jednotek, k přijetí rozhodnutí o výměně oken postačuje podle §11 odst. 5 věta druhá ZVB souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek. Usnesení, kterým shromáždění rozhodlo o výměně oken, se může přehlasovaný vlastník bránit jen postupem uvedeným v §11 odst. 3 ZVB. Protože v řízení nebylo tvrzeno, že by takováto žaloba byla u soudu podána, nemůže být platnost usnesení přijatého dne 11. 5. 2006 shromážděním vlastníků jednotek, jímž bylo rozhodnuto o výměně oken, posuzována v tomto řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněný pod číslem 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a přijaté usnesení zavazuje i dovolatelku, která se po jeho přijetí stala vlastnicí Bytové jednotky a vstoupila tak práv a povinností svého právního předchůdce.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. 6. 2014 (čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb.), dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ AT), náleží mu tak náklady ve výši celkem 2.178,- Kč, sestávající z odměny podle §9 odst. 1, §7 bod 4. AT ve výši 1.500,- Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně 23. července 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu