ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.681.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 681/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Bytového družstva Trojdům , se sídlem Praha 10, Káránská 340/30, IČO 25694693, zastoupeného Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 17, proti žalovaným 1) I. O. , a 2) E. J. , o zaplacení částky 92.654,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 212 C 34/2012, dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 23 Co 286/2013-224, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 23 Co 286/2013-224, pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2013, č. j. 23 Co 286/2013-224, se vyjma výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a 2) žalovanou, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vůči žalovaným zaplacení částky 92.654,42 Kč s příslušenstvím jako úhrady dlužného nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytové jednotky v P. (dále též „předmětný byt“, resp. “byt“).
Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 212 C 34/2012-183, výrokem I. uložil 2. žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 92.654,42 Kč s příslušenstvím, výrokem II. zamítl žalobu, aby požadovanou částku zaplatila žalobci společně a nerozdílně s 2. žalovanou též 1. žalovaná, výrokem III. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi 1. žalovanou a žalobcem. Vycházel z toho, že 1. žalovaná nabyla děděním po zůstavitelce H. J. (zemřelé dne 1. 10. 2005, člence žalujícího družstva /dále též „Družstvo“/ a nájemkyní předmětného bytu) spolu se svým bratrem S. J. členská práva a povinnosti v Družstvu, že po smrti jmenovaného (dne 31. 12. 2008) vstoupila do jeho právního postavení jeho dcera – 2. žalovaná a že obě žalované uzavřely dne 11. 8. 2010 dohodu, podle níž získala celý členský podíl v Družstvu 2. žalovaná. Dovodil, že 2. žalovaná získala na základě uvedené dohody celý členský podíl v Družstvu a spolu s tím i právo nájmu předmětného bytu (včetně práv a povinností s ním spojených), a to zpětně ke dni smrti zůstavitelky H. J. (dále též „zůstavitelka“); je tedy na místě, aby žalobci dlužnou částku uhradila.
K odvolání žalobce (směřujícímu do výroků III. a IV. o nákladech řízení) a 2. žalované (směřujícímu do výroku I. o věci samé a do výroku III. o nákladech řízení) Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. září 2013, č.j. 23 Co 286/2013-224, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou a o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na 2. žalovanou přešel smrtí zůstavitelky toliko „nájem, tedy právo uzavřít se žalobcem nájemní smlouvu,“, nikoliv však i povinnost k úhradě nájemného. Vzhledem k tomu, že Družstvo nemělo se žádnou se žalovaných uzavřenou nájemní smlouvu, a ani jedna z nich byt neužívala, nejsou ve věci pasivně věcně legitimovány. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl i vůči (2.) žalované E. J.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil podle §237 o.s.ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně pasivní věcné legitimace a dovozuje jeho neudržitelnost. Namítá rovněž, že jeho závěr, že žádná ze žalovaných předmětný byt neužívala, nemá oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 a 9 zákona č. 293/2013 Sb. – dále „o.s.ř.“) a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o.s. ř.). Dovolání je ve smyslu §237 o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud vyřešil rozhodnou právní otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou. V tomto rozsahu však dovolání není podle §238 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto bylo odmítnuto.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatel sice namítá, že odvolací soud porušil ustanovení §1 a §2 o.s.ř., nicméně jeho námitka tzv. jinou vadu řízení nezakládá, neboť dovolatel její naplnění dovozuje z právního názoru odvolacího soudu na řešení otázky hmotného práva.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč.zák.“).
Dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace 2. žalované z důvodu neuzavření nájemní smlouvy k bytu.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1847/2002, uveřejněném pod č. R 61/2005 (vycházeje ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem ČR ve stanovisku ze dne 23. 3. 1995, sp. zn. Cpjn 37/95, publikovaném pod č.31/1995, a v rozsudku ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 411/1999, publikované pod číslem 71 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001), vyjádřil právní názor, že nedojde-li v řízení o dědictví k dohodě dědiců podle ustanovení §482 obč. zák., potvrdí soud nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§483 obč. zák.), i ohledně členského podílu v bytovém družstvu podle dědických podílů (§484, věta první, obč. zák. a §175q odst. 1 o.s.ř.). Na dědice však v takovém případě nemůže přejít společné členství v bytovém družstvu a společný nájem družstevního bytu, protože tomu brání kogentní ustanovení §700 odst. 3 obč. zák. a §706 i §707 obč. zák. (nejde-li o dědice, kteří jsou manželé). Nedohodnou-li se následně o tom, kdo z nich získá členský podíl v bytovém družstvu a kdo se stane nájemcem družstevního bytu (§706 odst. 2 obč. zák.), lze se žalobou domáhat, aby o tomto sporu mezi nimi rozhodl soud. K uvedenému názoru se přihlásil dále např. ve svém u snesení z 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1871/2004 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 20. 9. 2006, sp. zn. IV. ÚS 654/05).
Z uvedeného vyplývá, že předmětem dohody více dědiců, společných nabyvatelů členského podílu v družstvu, je vyřešení otázky, který z nich tento podíl získá a stane se nájemcem bytu. Tento dědic, jakožto univerzální sukcesor zůstavitele – člena bytového družstva – vstupuje do členských práv a povinností zůstavitele, a to v tom stavu, v jakém se „nacházely“ ke dni smrti zůstavitele. Jeho postavení ve vztahu k družstvu je tudíž stejné jaké bylo postavení zůstavitele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1158/2009). Je-li pak s členstvím v družstvu spojen i nájem družstevního bytu (viz závěr vyjádřený v rozsudku velké senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012), stává se nabyvatel členského podílu v družstvu spolu s tím i nájemcem družstevního bytu, a to s účinky ke dni smrti zůstavitele, člena družstva.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že ke dni uzavření dohody ze dne 11. 8. 2010 vstoupila 2. žalovaná do členských práv a povinností zůstavitelky v Družstvu ve stavu, v jakém byly ke dni její smrti a stala se současně i nájemkyní předmětného bytu.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (ve shora uvedeném rozsahu) podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu