ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.687.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 687/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, proti žalovaným 1) J. C. , 2) B. C. , o zaplacení částky 170.240,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 256/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2013, č. j. 7 Co 1557/2013-252, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2013, č. j. 7 Co 1557/2013-252, se ve výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla žaloba na zaplacení částky 116.431,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje , a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 30. 6. 2009 se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení částky 170.240,- Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného za pronájem bytu v domě v obci S. u P., který jim pronajímala na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 24. 2. 1994, uzavřené mezi jejím právním předchůdcem a žalovanými. Žalobu odůvodnila mimo jiné tím, že za období od 1. 3. 1998 do 30. 6. 2009 bylo žalovaným předepsáno nájemné v celkové výši 459.781,- Kč, přičemž uhradili pouze částku 275.212,- Kč. Vzhledem k tomu, že hradili nájemné nepravidelně a ve výši neodpovídající předpisu, aniž by určili, za které období je nájemné placeno, a vzhledem k tomu, že zaplacené nájemné nepostačovalo na úhradu celého dluhu, započítala žalobkyně došlá plnění na nejdříve splatný dluh podle zásady priority. Žalovaní tak mají uhrazeno nájemné v souladu s předpisem do 31. 12. 2005, předmětem žaloby tak je dlužné nájemné ve výši 170.240,- Kč za období od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2009.
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, č. j. 12 C 256/2009-142 (prvním v pořadí), žalobě v částce 146.312,- Kč s příslušenstvím vyhověl, v částce 23.928,- Kč s příslušenstvím ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) usnesením ze dne 11. 1. 2012, č. j. 7 Co 2777/2011-170, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 146.312,- Kč a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zavázal jej právním názorem, že „není možné pravidelné hrazení nájemného v určité výši započítat na dluhy nájemného v předchozím měsíci podle zásady priority“, že otázku promlčení nároků za období od roku 1998 do roku 2006 je třeba posuzovat ve vztahu k jednotlivým splátkám nájemného a že při výpočtu dlužného nájemného je třeba zohlednit žalovanými uplatněnou slevu z nájemného.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 12 C 256/2009-218 (druhým v pořadí), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 29.881,- Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně částky 116.431,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobkyně se stala vlastnicí domu v obci S. u P. na základě smlouvy o vypořádání pohledávek převodem nemovitosti s právními účinky vkladu ke dni 17. 12. 1997, že žalovaní byt v tomto domě užívali na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne 24. 2. 1994 a že nájem byl ukončen dohodou ke dni 29. 6. 2009. Žalobkyně každý rok doručila žalovaným sdělení o zvýšení nájemného, jehož neplatnost žalovaní u soudu nenapadli, avšak nájemné hradili nepravidelně a ve výši neodpovídající stanovenému nájemnému, aniž určili, za které období je nájemné placeno. Uzavřel, že není-li s ohledem na právní názor odvolacího soudu možné při vyrovnání dlužného nájemného zohlednit zásadu priority, je dlužné nájemné za období od 1. 3. 1998 do 30. 6. 2007 ve smyslu §101 a §103 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( dále jen „obč. zák.“) v částce 95.500,- Kč promlčeno. Výše dlužného nájemného za období tří let, předcházeních datu podání žaloby, činí 50.812,- Kč, od nichž soud prvního stupně odečetl částku 20.931,- Kč jako slevy na nájemném, a dospěl k částce 29.881,- Kč, kterou uložil žalovaným zaplatit.
K odvolání žalobkyně i žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2013, č. j. 7 Co 1557/2013-252, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že placení nájemného je plněním ve splátkách, proto ve smyslu §103 obč. zák. ohledně každé jednotlivé splátky je nezbytné posuzovat promlčení samostatně a započítávání plateb na nejstarší dlužné nájemné není možné. Ohledně nároku na slevu nájemného se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval, respektive neaplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že v případě, kdy plnění dlužníka nepostačuje na vyrovnání všech dluhů věřitele a za předpokladu, že dlužník při plnění neurčí, který z více dluhů chce vyrovnat, nepřechází tato volba na věřitele. Avšak při úvaze, který z dluhů byl za dané situace vyrovnán, je možno vycházet z principu priority, tzn. přednostní vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti. Odvolací soud se však ve svém rozsudku od uvedeného výkladového pravidla odchýlil, neboť placení nájemného posoudil jako plnění ve splátkách, nikoliv jako opakující se plnění s různou lhůtou splatnosti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření ztotožnili s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“) a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
I když žalobkyně uvedla, že „dovolání podává proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu“, je z obsahu dovolání - jeho odůvodnění - zřejmé (§41 odst. 2 o. s. ř.), že dovolání směřuje pouze proti výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 116.431,- Kč s příslušenstvím. K podání dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kde uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 29.881,- Kč společně s příslušenstvím, nemá dovolatelka ostatně ani subjektivní legitimaci, jelikož se jedná o vyhovující výrok, přičemž dovolání je oprávněn podat pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura); dovolání proti výrokům o nákladech řízení pak není odůvodněno.
Dovolání žalobkyně proti výroku, jímž byla žaloba ohledně jejího nároku vůči žalovaným na zaplacení částky 116.431,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky splnění dluhu témuž věřiteli, vůči němuž má dlužník několik dluhů a plnění nepostačuje na vyrovnání všech a není dlužníkem výslovně označeno, na který dluh plní, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Protože pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.), vycházel dovolací soud z příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k této otázce opakovaně uvedl, že na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele upraveno v zákoně (srov. §330 obchodního zákoníku, §254 odst. 2 zákoníku práce), občanský zákoník (v platném znění) jakožto právní předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu zániku více dluhů u téhož věřitele v důsledku jejich splnění neobsahuje; právní úprava původně uvedená v ustanovení §73 občanského zákoníku (podle něhož má-li splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství) byla dnem 31. 12. 1991 zrušena (srov. Čl. I bod 43 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), aniž by byla nahrazena jinou, shodnou či odlišnou, úpravou. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu řešena. Při jejím řešení nelze – s ohledem na ustanovení §1 obchodního zákoníku – vycházet z ustanovení §330 obchodního zákoníku, a obdobně to platí i o ustanovení §254 odst. 2 zákoníku práce. Neobsahuje-li zákon výslovnou úpravu, jak postupovat, a není-li možné vyjít ani z analogie (§853 obč. zák.), musí soud své rozhodnutí založit zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní úprava občanskoprávních vztahů. Představuje-li splnění dluhu (soluce) v první řadě jednostranný právní úkon dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá z toho též, že z více dluhů, které má dlužník u téhož věřitele, je vyrovnán (nestačí-li plnění na úhradu všech dluhů) ten z nich, o němž dlužník projeví při plnění úmysl jej splnit, tedy takový dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí nebo který dlužník při plnění jinak určí, že jej chce splnit. V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet – obecně vzato – buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat – jak je zřejmé z povahy věci – podle zásady proporcionality (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004). Soudní praxe dovodila, že uvedený závěr se uplatní i v případě povinnosti platit nájemné podle §696 a násl. obč. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1649/2004, ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 518/2007 ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1436/2009).
Dospěl-li odvolací soud na základě nezpochybnitelného skutkového stavu k závěru, že neuvede-li dlužník při plnění dluhu, k úhradě kterého z více dluhů jeho plnění směřuje, neuhradí se tím dluh nejdříve splatný, odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu. Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo než jej v napadené části (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu