ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.758.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 758/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně MUDr. M. P., CSc. , zastoupené JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Plzeňská 232/4, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek v domě č.p. 1468-1474 v Praze 10 , se sídlem v Praze 10, Murmanská 1470/10, IČO: 27248003, zastoupenému JUDr. Simonou Corradiniovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Vítězná 2959, o vyslovení neplatnosti části usnesení shromáždění vlastníků jednotek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 100/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2012, č. j. 14 Cmo 162/2011-70, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2012, č. j. 14 Cmo 162/2011-70, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 79 Cm 100/2008-44, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Městského soudu v Praze /soudu prvního stupně/ dne 11. března 2008), aby tam označené části, a to i část označená jako 3., usnesení shromáždění vlastníků jednotek žalovaného ze dne 25. října 2007 (dále jen „Usnesení“) byly „zrušeny“ . V podání došlém soudu prvního stupně dne 17. února 2010 (dále též jen „podání ze dne 17. února 2010“) a následně také ústně do protokolu o jednání konaném u soudu prvního stupně dne 23. listopadu 2010 upravila žalobní návrh (petit) tak, že se napříště domáhala „vyslovení neplatnosti“ části usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 25. října 2007, označené jako 3., jímž shromáždění vlastníků jednotek schválilo v domech v P. „revitalizaci v rozsahu: výměna oken, zateplení obvodového pláště, oprava vstupů do domu, střecha, výtahy (bez prací a úprav, které podléhají 100% souhlasu vlastníků) … skutečný rozsah bude vázán výší finančního krytí“ (dále jen „dotčená část Usnesení“). Žalobu opřela o ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), a odůvodnila ji tvrzením, že v dotčené části, která řeší důležitou záležitost, v níž byla na shromáždění vlastníků jednotek přehlasována, je Usnesení – z důvodů tam rozvedených – absolutně neplatné.
Soud prvního stupně posoudil zmíněné podání jako změnu žaloby, kterou připustil usnesením vyhlášeným při jednání dne 23. listopadu 2010. Poté rozsudkem ze dne 23. listopadu 2010, č. j. 79 Cm 100/2008-44, takto „změněnou“ žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. srpna 2012, č. j. 14 Cmo 162/2011-70, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé (dále jen „potvrzující výrok“) a změnil v nákladovém výroku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že požadavek na vyslovení neplatnosti dotčené části Usnesení, jenž je podle jeho názoru zjevně odlišný od původního žalobního návrhu (petitu), žalobkyně uplatnila u soudu prvního stupně teprve v rámci změny žaloby učiněné podáním ze dne 17. února 2010, tedy až po marném uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty počítané od 25. října 2007, tj. ode dne přijetí Usnesení (§11 odst. 3 věta čtvrtá zákona o vlastnictví bytů); vzhledem k tomu jí zaniklo právo žádat soud o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, a už proto nelze její žalobě vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání především vyjádřila přesvědčení, že právo požádat soud o rozhodnutí podle §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů uplatnila včas, neboť již v „původní“ žalobě podané dne 11. března 2008 požadovala „zrušení Usnesení pro neplatnost“ . Podle jejího mínění přitom původní žalobní petit nebyl nesprávný v tom směru, že by nekorespondoval s ustanovením §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. V této souvislosti – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009 – zdůraznila, že formulace žalobního návrhu podle citovaného ustanovení musí odpovídat nesouhlasnému stanovisku přehlasovaného vlastníka jednotky s většinovým rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek; s tímto požadavkem nebyl její návrh na „zrušení“ dotčené části Usnesení v rozporu. Měla za to, že původní žalobní návrh znějící na zrušení dotčené části Usnesení nebyl tudíž jejím podáním ze dne 17. února 2010 „nahrazen“ , nýbrž pouze „zpřesněn, resp. upraven“ , jelikož „jak rozhodující skutečnosti, tak právní odůvodnění žaloby se v ničem nezměnilo (zrušení pro neplatnost)“ . Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutími soudů obou stupňů, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. srpna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. (ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda právo požádat soud o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů uplatnila dovolatelka v dané věci včas, tj. v šestiměsíční prekluzivní lhůtě stanovené v §11 odst. 3 větě čtvrté zákona o vlastnictví bytů; uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Pro úplnost zbývá dodat, že jiné (další) právní otázky, na jejichž řešení je založeno napadené rozhodnutí, nebyly v dovolání účinně nastoleny.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázku zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty dovolací soud posuzoval z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod (způsobilý) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. podle dosavadních právních předpisů (§3036 zákona č. 89/2012, občanský zákoník).
Podle §11 odst. 3 věty třetí a čtvrté zákona o vlastnictví bytů jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že šestiměsíční lhůta k uplatnění práva přehlasovaného vlastníka jednotky požádat soud, aby rozhodl o důležité záležitosti, o níž jednalo shromáždění vlastníků jednotek, je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, jejímž marným uplynutím dotčené právo zaniká. Ostatně uvedený právní závěr vyplývá z naprosto jednoznačné dikce ustanovení §11 odst. 3 věty čtvrté zákona o vlastnictví bytů, jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněného pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace dovolací soud z uvedeného právního názoru vychází.
Ustálená soudní praxe dovodila, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení nejen tehdy, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nýbrž i tehdy, je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a z 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, uveřejněná pod č. 209 a č. 135 v sešitech č. 11 z roku 2002 a č. 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura). Soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura) nezaznamenala odklon ani od názoru, že požadavek ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o.s.ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (v případě žaloby podané podle §80 písm. b/ o.s.ř.), nebo způsob určení právního vztahu nebo práva (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.
Ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů nespecifikuje, s jakým žalobním návrhem se má přehlasovaný vlastník jednotky na soud obracet. V rozsudku ze dne 25. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 1423/2009 (tj. v rozhodnutí, na něž dovolatelka odkázala v dovolání – dále jen „citovaný rozsudek“), však Nejvyšší soud vyložil, že v citovaném ustanovení se jedná o speciální žalobu na nepřípustnost realizace rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o důležité záležitosti, které může soud pouze vyhovět nebo ji zamítnout. Nemůže svým rozhodnutím měnit učiněné většinové rozhodnutí, a to ani tehdy, pokud by návrhu vyhověl a dospěl k závěru, že je namístě jiné rozhodnutí o důležité změně. Zákon podklad pro autonomní rozhodnutí soudu o důležité záležitosti neposkytuje právě z toho důvodu, že se jedná o posouzení již učiněného rozhodnutí založeného na principu majority. Formulace žalobního návrhu proto musí korespondovat nesouhlasnému stanovisku s většinovým rozhodnutím a bude záviset na jeho konkrétním obsahu. V návaznosti na to pak v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, uveřejněném pod č. 58/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že v případě žaloby podle ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů tak soud pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví – jde-li o důležitou záležitost a mělo-li porušení právních předpisů závažné právní následky – jeho neplatnost. Jinými slovy řečeno, postupem podle ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů se přehlasovaný vlastník jednotky může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním.
V poměrech projednávané věci je pro úvahu o zániku práva uplynutím prekluzivní lhůty (neuplatněním práva v prekluzivní lhůtě) určující posouzení, kdy dovolatelka požádala soud o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. Jedná-li se v citovaném ustanovení o speciální žalobu na nepřípustnost realizace rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o důležité záležitosti a nespecifikuje-li citované ustanovení, s jakým žalobním návrhem se má přehlasovaný vlastník jednotky na soud obracet, musí formulace žalobního návrhu (petitu) alespoň odpovídat nesouhlasnému stanovisku přehlasovaného vlastníka jednotky s většinovým rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek; s tímto požadavkem nebyl původní žalobní návrh na „zrušení“ dotčené části Usnesení v rozporu (k tomu srov. rovněž odůvodnění citovaného rozsudku). Přitom z obsahu žaloby (zejména z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě) bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že dovolatelka žádá soud právě o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů. Právo požádat soud o rozhodnutí podle citovaného ustanovení tedy uplatňovala od samého počátku, což je zřejmé i z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, a nic na tom nemění okolnost, že při formulaci původního žalobního petitu se zmýlila v charakteru rozhodnutí, jímž soud rozhoduje o důležité záležitosti, v níž byl vlastník jednotky přehlasován. Jestliže později žalobní návrh upravila způsobem odpovídajícím deklaratorní povaze zmíněného rozhodnutí tak, že napříště namísto zrušení požadovala určení (vyslovení) neplatnosti dotčené části Usnesení, šlo pouze o úpravu (upřesnění) návrhu, nikoliv o změnu žaloby (podáním ze dne 17. února 2010 se na základě stejného skutkového základu domáhala téhož jako v „původní“ žalobě – rozhodnutí soudu podle §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů). Řečeno jinak, jednalo se toliko o odlišné formulační vyjádření nesouhlasu s většinovým rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek, přičemž příslušnou formulační úpravu žalobního návrhu (petitu) by v případě vyhovění žalobě mohl provést – zvlášť se zřetelem k poměrně vágnímu znění ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů – bez dalšího sám soud a promítnout ji do formulace výroku svého rozhodnutí (zde srov. opět odůvodnění citovaného rozsudku). Z uvedeného vyplývá, že právo dovolatelky požádat soud o rozhodnutí v důležité záležitosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů nezaniklo prekluzí, jak oba soudy nesprávně dovodily, nýbrž bylo zachováno jeho včasným uplatněním žalobou podanou u soudu prvního stupně již dne 11. března 2008, tedy před uplynutím šestiměsíční prekluzivní lhůty počítané od 25. října 2007, tj. ode dne přijetí Usnesení (§11 odst. 3 věta čtvrtá zákona o vlastnictví bytů). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tudíž byl užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu