ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.82.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 82/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) A. N. , b) J. N. , zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Nová Ulice, Na Střelnici 1212/39, proti povinné E. B. , zastoupené Mgr. Silvii Sofkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 17, provedením prací a výkonů, ukládáním pokut, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 E 25/2013, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. září 2013, č. j. 40 Co 603/2013-41, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Povinná napadla dovoláním usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (odvolací soud) ze dne 26. 9. 2013, č. j. 40 Co 603/2013-41, kterým potvrdil usnesení Okresního soudu v Olomouci (soud prvního stupně) ze dne 17. 6. 2013, č. j. 50 E 25/2013-26, jímž nařídil podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 24. 11. 2011, č. j. 13 C 150/2009-578, za porušení povinnosti povinné strpět výkon práv oprávněných odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy v kteroukoliv denní a noční dobu přes pozemek (tam specifikovaný), jehož je vlastnicí, tak, aby se oprávnění dostali ke svým nemovitostem (tam specifikovaných), výkon rozhodnutí, kterým uložil povinné pokutu ve výši 5.000,- Kč, zavázal ji zaplatit oprávněným náklady řízení ve výši 5.484,80 Kč, k vymožení nákladů výkonu rozhodnutí nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky (tam specifikované); a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Přípustnost dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, ve spojení s omezením podle ustanovení §238 o. s. ř. (dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř.). Předmětem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutí ve věci nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení povinnosti strpět výkon práv odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy, tedy výkon rozhodnutí nepeněžitého plnění podle §351 odst. 1 o. s. ř. Neuplatní se proto omezení uvedené v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. pro peněžité plnění. Pro závěr, že usnesením odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění, není významné, že nařízení výkonu rozhodnutí ukládajícího povinnost k nezastupitelnému plnění spočívá v uložení pokuty (§351 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto ho Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1, 2 o. s. ř.).
Námitku, že povinnost strpět určité chování jiného neporušila, nemůže povinná úspěšně uplatnit v odvolání či dovolání proti rozhodnutí, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, ale jen návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí.
Tvrzení oprávněných, že povinná nesplnila povinnost, která jí byla uložena exekučním titulem, neboť v rozporu s tímto rozhodnutím neumožnila průchod a průjezd jejich dceři, postačuje pro závěr, že oprávnění tvrdí, že povinná nesplnila dobrovolně to, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, a byly tak splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Při nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá pouze, zda jsou splněny všechny podmínky řízení a předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí. U výkonu rozhodnutí k vydobytí nepeněžité pohledávky tak zkoumá jen, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda jsou oprávněný a povinný věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda právo není prekludováno. Nezkoumá (nezjišťuje), zda (v jakém rozsahu) povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil, případně, zda ji neporušil, a vychází jen z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (srovnej např. stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 876/2004, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1578/2006, na něž poukazuje dovolatelka).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu