ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1128.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1128/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, pro doručování Územní pracoviště Brno, Orlí 27, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem v Brně, Divadelní 4, o náhradu za užívání pozemků, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 217 C 220/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013, č. j. 13 Co 401/2011-73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013, č. j. 13 Co 401/2011-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 4.067.726,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jí přísluší právo hospodaření k pozemkům blíže uvedeným v žalobě, nacházejících se v katastrálním území Královo Pole. Žalovaný byl v období od 15. 10. 2007 do 32. 12. 2008 vlastníkem budov, které se nacházejí na předmětných pozemcích, tímto způsobem předmětné pozemky ve vlastnictví žalobce užíval a za užívání žalobci nezaplatil žádnou náhradu. Domáhala se proto žalobkyně úhrady bezdůvodného obohacení podle §451 o. z. K úhradě žalované částky byl žalovaný vyzván (spolu s výzvou k úhradě užívání další částky za užívání předmětných pozemků před 15. 10. 2007) dopisem ze dne 17. 4. 2009 se stanovenou lhůtou k úhradě do 30. 6. 2009.
Žalovaný namítal, že podle posledně uvedené výzvy uhradil žalobci dne 23. 11. 2009 částku 6.735.235,- Kč a dne 1. 12. 2009 částku 71.353,- Kč. Tyto částky představovaly úhradu za období od 21. 4. 2007 do 20. 4. 2009, nikoliv za období předcházející, ohledně něhož považoval nárok žalobce za promlčený. Tuto skutečnost oznámil žalobci v dopise ze dne 23. 3. 2010.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2011, č. j. 217 C 2209/2009-47, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 2.710.220,- Kč s úrokem z prodlení z částek blíže uvedených ve výroku rozsudku I., zamítl žalobu ohledně částky 1.357.506,- Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o nákladech mezi účastníky (výrok III.) a o povinnosti žalovaného uhradit ČR soudní poplatek (výrok IV.).
Rozhodl tak po zjištění, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků a že žalovaný je užíval v období od 15. 10. 2007 do 31. 12. 2008. Stejně tak mezi účastníky byla nesporná výše obvyklé úplaty za užívání předmětných pozemků. Převzal rovněž nesporná zjištění, obsažená v žalobě a ve vyjádření žalovaného, pokud jde o datum výzvy, rozsah tam požadované částky a datum částečného splnění, včetně dodatečného oznámení žalovaného o jím tvrzené námitce promlčení dalších nároků.
Po právní stránce posoudil věc s přihlédnutím k právní otázce, k jakému z více dluhů je třeba přiřadit poskytnuté částečné plnění žalovaným. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004 sp. zn. 21 Cdo 326/2004, ze dne 25. 6. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1649/2004 a ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 33 Cdo 1598/2009. Převzal proto závěry v nich uvedené s tím, že pokud plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popř. v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází právo volby, který z více dluhů byl uhrazen, popř. v jaké výši, na věřitele. Případná vůle věřitele, na který z více dluhů si plnění započte, tak nemá žádnou právní relevanci.
Soud prvního stupně dodával, že při úvaze, který z dluhů byl v tomto případě vyrovnán, lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného např. na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.), nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů). Neuplatní-li se zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, nastupuje zásada proporcionality.
Soud prvního stupně proto dovodil, že na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění více dluhů u stejného věřitele upraveno v zákoně, občanský zákoník ve znění v době rozhodování soudu prvního stupně, takovou výslovnou úpravu neobsahuje. Poznamenal, že právní úprava původně uvedené v §73 o. z. ve znění do 31. 12. 1991, podle níž „má-li splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, e jej chce splnit jinak; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejdříve jeho příslušenství“, byla dnem 31. 12. 1991 zrušena, aniž by byla nahrazena jinou úpravou. Z toho důvodu uzavřel, že při shodné povaze dluhu a jeho zajištění, je třeba vyjít z rozdílné doby vzniku bezdůvodného obohacení . To vzniká za každý den samostatně , takže je třeba dovodit, že neurčil-li žalovaný, za které období užívání pozemků bez právního důvodu plní dluh, pak plnil dluh, který vznikl nejdříve . Na tom nic nemění ani to, že splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení nenastává současně se vznikem bezdůvodného obohacení, ale až na základě výzvy věřitele podle §563 o. z.
Žalobcem vznesená námitka promlčení neměla podle soudu prvního stupně žádnou právní relevanci. I kdyby totiž dlužník námitku promlčení před zahájením soudního řízení vznesl a poté dluh přece jen splnil, šlo by o naturální obligaci podle §455 odst. 1 o. z., stejně jako v případě, kdyby tuto nevznesl vůbec a přesto by splnil promlčený dluh.
Soud prvního stupně proto posoudil shora uvedený skutkový stav tak, že na výzvu žalobkyně ze dne 17. 4. 2009 požadující zaplacení částky 9.516.808,- Kč uhradil žalovaný pouze 6.806.588,- Kč, zůstává mu proto k úhradě částka 2.710.220,- Kč. Částečnou úhradou tedy žalovaný uhradil na dluh, který je předmětem tohoto řízení, částku 1.357.506,- Kč za období od 15. 10. 2007 do 12. 3. 2008. K úhradě mu proto zbývá částka 2.710.220,- Kč jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků za období od 13. 3. 2008 do 31. 12. 2008. V tomto rozsahu bylo proto žalobě vyhověno včetně příslušenství pohledávky blíže odůvodněné v odůvodnění rozsudku a obsažené ve výrokové části I. rozsudku. Zamítavou část (výrok II.) odůvodnil soud prvního stupně skutečností, že v tomto rozsahu došlo k úhradě dluhu a žalobce v tomto rozsahu žalobu nevzal zpět.
K odvolání žalovaného proti shora uvedenému rozsudku Krajský soud v Brně jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 1. 10. 2013, č. j. 13 Co 401/2011-73, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod I. tak, že žalovaného zavázal uhradit žalobci částku 1.207.353,50 Kč s příslušenstvím blíže uvedeným ve výroku svého rozsudku. Zamítl žalobu pokud šlo o částku 1,502.866,50 Kč s příslušenstvím, změnil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně v povinnosti k úhradě soudního poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, doplnil je opakováním čtením listinných důkazů a poté právně odlišně hodnotil.
Podle odvolacího soudu v této věci se mnoho dílčích nároků stejného druhu stalo splatnými najednou (30. 6. 2009), přičemž nebyla zjištěna žádná jiná skutečnost, která by odůvodňovala započíst žalovaným poskytnuté plnění na některý z těchto dílčích dluhů přednostně. Za takovou skutečnost odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažoval vznik dílčích dluhů z titulu bezdůvodného obohacení. Protože nezjistil ani jiné skutečnosti, které by odůvodňovaly započíst poskytnuté plnění na některý z dluhů přednostně, vyšel při započtení tohoto plnění z principu proporcionality, a to s ohledem na obsah výzvy ze dne 17. 4. 2009 a na základě zjištění, která z nich vyplývala.
Odvolací soud proto veden uvedenou zásadou propočetl procentní podíl nároků z titulu bezdůvodného obohacení za jednotlivé skupiny pozemků a časová období, v nichž tento nárok vznikl a v poměru těchto nároků započetl z platby 6,806.588,- Kč na plnění za nepromlčené období od 19. 10. 2007 do 31. 12. 2008 na náhradu požadovanou žalobcem v tomto řízení částku 2,823.643,50 Kč. Proto z původně důvodně žalované částky 4,030.997,- Kč zbývá doplatit částku 1,207.353,50 Kč. Ohledně nároku za období od 15. 10. do 18. 10. 2007 Kč považoval odvolací soud nárok ve výši 36.729,- Kč za promlčený. Proto ve zbylém rozsahu žalobu co do jistiny zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to do prvého měnícího výroku, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a otázky práva procesního, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podpůrně uplatňovala přípustnost dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Tvrdila v tomto směru, že za prvotní je třeba považovat otázku, zda je dluh z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti bez právního důvodu za určité užívané období jediným nárokem, nebo naopak úhrnem jednotlivých dluhů, vzniklých za každý jednotlivý den užívání tohoto majetku. Pokud by platil závěr, že jde o úhrn jednotlivých dílčích dluhů vzniklých za každý dne užívání, je předmětnou otázkou hmotného práva, který dílčí dluh na bezdůvodné obohacení za užívání pozemku ve vlastnictví věřitele dlužníkem je dlužníkem plněn v případě, že se strany dlužníka je poskytnuto věřiteli plnění, které nedostačuje na úhradu všech dílčích dluhů, jestliže dlužník při poskytnutí plnění neurčí, který konkrétní dluh tímto plní a také neuplatní případnou námitku promlčení.
Za otázku procesního práva a s ní související otázku hmotného práva, nastolila otázku, který okamžik je považován za den uplatnění nároku u soudu, od něhož je datováno zastavení běhu promlčecí doby, byla-li žaloba doručena soudu faxem a následně ve lhůtě tří dnů doplněna předložením jejího originálu.
Uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení navazující na její tvrzení o přípustnosti dovolání v tom, že každý dne užívání majetku ve vlastnictví žalobkyně žalovanou vzniká nový nárok z titulu bezdůvodného obohacení, což platí jak pro vznik takového nároku z hlediska jeho důvodnosti, tak možné vymahatelnosti i běhu promlčecí doby. Rozhodnutí odvolacího soudu považovala za nelogické a nenáležité.
Nesprávnou aplikací principu proporcionality tak došlo ke zkrácení důvodných nároků žalobkyně (dovolatelky). Na podporu svého tvrzení poukazovala na judikaturu použitou v odůvodnění soudu prvního stupně a důsledky plynoucí z absence uvedení účelu platby dlužníkem. Za logický závěr považovala odůvodnění soudu prvního stupně s tím, že obecně není ničím výslovně stanoveno, jaká kritéria činí z určité pohledávky pohledávku prioritní. Z hlediska logiky věci mezi taková kritéria může náležet i kritérium vzniku (stáří) dluhu.
Pokud jde o otázku nesprávného posouzení otázky procesního práva, napadala nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož k zastavení běhu promlčecí doby došlo až dnem 19. 10. 2007, tudíž nárok žalobkyně za období od 15. 10. 2007 do 18. 10. 2007 je promlčen. Z obsahu spisu totiž plyne, že žaloba v této věci byla podána za použití prostředku elektronické komunikace (faxem), a to dne 15. 10. 2009, přičemž v originále byla žaloba doručena dne 16. 10.2009. V důsledku toho platí za datum uplatnění žaloby datum jejího dojití faxem, takže opačný shora uvedený závěr odvolacího soudu je třeba považovat za nesprávný.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dospěl poté k závěru, že dovolání je přípustné a současně důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O takový případ jde v posuzované věci.
K povaze bezdůvodného obohacení spočívající v užívání věci bez právního důvodu, existuje řada judikátů Nejvyššího soudu, které ji definují v souvislosti s rozsahem bezdůvodného obohacení. Tak v rozsudku publikovaném pod R 53/2000 ve sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu bylo uvedeno: „Výši bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy.“ V rozsudku Nejvyššího soudu 25 Cdo 845/99 byl vysloven závěr: „Bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že celý oplocený pozemek uzamkl a činil jej přístupným jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzívně jej skutečně využíval (jakou plochu, jak často, příp. kolikrát konkrétně se na něm zdržoval). Výše bezdůvodného obohacení se musí odvíjet od výše nájemného odpovídajícího nájemní smlouvě obvykle v daném místě a čase ve vztahu k celému pozemku.“
Odkaz na analogii nároků z titulu (neexistující) nájemní smlouvy tak logicky vede k závěru o posouzení nároků z titulu užívání (nemovitostí) pozemků, jako je tomu v daném případě, podle povahy takového smluvního vztahu. Ten je z definice („Nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně /ve sjednané době/ užíval nebo z ní bral i užitky“) představován institutem dočasného užívání. Pojem dočasnosti je přitom v právu (srov. §122 o. z.) určen zpravidla dny, týdny, měsíci nebo roky. Není pak rozumného důvodu neaplikovat pravidla o počítání doby neoprávněného užívání věci v závislosti na skutečnostech zjištěných v konkrétním řízení, a to podle dnů skutečného užívání věci bez právního důvodu i pro potřeby vzniku a skončení vztahu z bezdůvodného obohacení. V důsledku toho je odůvodněn závěr, podle něhož bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nemovitosti bez právního důvodu vzniká každým dnem užívání, s důsledky pro posouzení jeho vzniku, trvání i skončení, potažmo i pro hodnocení lhůty k ne/uplatnění takových nároků.
K otázce výkladu plnění dlužníka, jenž nepostačuje ke splnění celého dlužníkova závazku, aniž by dlužník při částečném splnění uvedl, na který dluh jeho plnění je určeno, se Nejvyšší soud vyjádřil např. ve svém rozhodnutí ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004. Vyslovil zde závěr, podle něhož „V právních vztazích (včetně vztahů občanskoprávních) může nastat (a samozřejmě také nastává) situace, že dlužník má vůči stejnému věřiteli více dluhů, které je povinen vyrovnat. Na rozdíl od obchodních závazkových vztahů nebo pracovněprávních vztahů, u nichž je splnění (uspokojení) více dluhů (závazků, nároků) u stejného věřitele upraveno v zákoně (srov. §330 obchodního zákoníku, §254 odst. 2 zákoníku práce), občanský zákoník (v platném znění) jakožto právní předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu zániku více dluhů u téhož věřitele v důsledku jejich splnění neobsahuje; právní úprava původně uvedená v ustanovení §73 občanského zákoníku (podle něhož má-li splnit témuž věřiteli dlužník několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství) byla dnem 31. 12. 1991 zrušena (srov. Čl. I bod 43 zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník), aniž by byla nahrazena jinou, shodnou či odlišnou, úpravou.
Z uvedeného však nelze dovozovat, že by otázka splnění více dluhů vzniklých z občanskoprávních vztahů, které má dlužník u téhož věřitele, nebyla v právu řešena. Dovolatel správně upozorňuje, že při jejím řešení nelze - s ohledem na ustanovení §1 obchodního zákoníku - vycházet z ustanovení §330 obchodního zákoníku, a obdobně to platí i o ustanovení §254 odst. 2 zákoníku práce. Neobsahuje-li zákon výslovnou úpravu, jak postupovat, a není-li možné vyjít ani z analogie (§853 občanského zákoníku), musí soud své rozhodnutí založit zejména na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí právní úprava občanskoprávních vztahů.
V případě, že plnění nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a že dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů (popřípadě v jaké části) chce vyrovnat, nepřechází "právo volby", který z více dluhů byl uhrazen, popřípadě v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu věřitel totiž může projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme (vyžaduje-li to povaha předmětu plnění), a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů byl za této situace vyrovnán, pak lze vycházet
- obecně vzato - buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů, založeného například na době jejich splatnosti, na úrovni jejich zajištění, na jejich povaze apod.) nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů); nemůže-li se uplatnit zásada priority, neboť pravidla stanovená pro přednostní vyrovnání dopadají na více dluhů, je třeba postupovat - jak je zřejmé z povahy věci - podle zásady proporcionality.“
Dovolací soud k tomu dodává, že aplikace shora uvedených závěrů musí odpovídat okolnostem jednotlivého případu. V nyní posuzované věci přitom veškeré nároky uplatněné žalobkyní byly nároky z bezdůvodného obohacení, vznikající z užívání nemovitostí, k nimž žalované nepříslušel žádný právní titul, šlo tedy o nároky shodné povahy. U žádného z jednotlivých nároků nebyl zjištěn odlišný režim jejich zajištění. Nenabízí se proto racionální důvod k opomenutí zásady priority při posuzování plnění, jenž dlužník učinil na úhradu dluhu nedostačujícího pro splnění celého žalobou uplatněného nároku. Závěry odvolacího soudu, který „nepovažoval vznik dílčích dluhů za skutečnost odůvodňující posuzovat poskytnuté plnění na některých z dílčích dluhů za přednostní“, je tak obtížně přijatelný a nemá oporu v okolnostech zjištěných v této konkrétní věci.
Ve vztahu k poslednímu dovolacímu důvodu vztahujícímu se na posouzení dne uplatnění nároku, jenž byl učiněn faxovým podáním dne 15. 10. 2009 a vzápětí dne 16. 10. 2009 byl soudu doručen originál žaloby, poukazuje dovolací soud na výslovné znění ustanovení §42 odst. 3 věty první a druhé o. s. ř., ve znění účinném v době podání žaloby. Podle něj podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegraficky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telegraficky nebo v elektronické podobě, je třeba v téže lhůtě jej doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. Z důsledku stanoveného ve větě třetí („K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží“) plyne zcela srozumitelný závěr o tom, že podání učiněné faxem má za účinky (při splnění doložení originálu či stejnopisu ve lhůtě tří dnů) podání žaloby ku dni podání žaloby faxem. Podpůrně se poukazuje i na shodné závěry komentářové literatury k uvedenému ustanovení. V tomto směru nemohl dovolací soud spolehlivě přisvědčit odlišnému posouzení této otázky, jak to učinil odvolací soud.
Z toho, co bylo shora uvedeno, plyne závěr o přípustnosti a důvodnosti dovolání žalobkyně v této věci. Dovolací soud proto přistoupil ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§§243e odst. 1, odst. 2 věta první, §243f odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud, kterému je věc vrácena k opětovnému projednání, bude postupovat v návaznosti na výše uvedený závazný právní názor Nejvyššího soudu (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech řízení o dovolání bude rozhodnuto v dalším průběhu řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu