ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1181.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1181/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce OSA-Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním o.s., IČO: 63839997, se sídlem Praha, Čs. Armády 20, zastoupeného JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem Ostrava, Poděbradova 2738/16, proti žalovanému Hotel Slavia spol. s r.o., IČO: 44013531, se sídlem Brno, Solniční 242, č. or. 15/17, zastoupenému JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Brno, Poštovská 8, o zaplacení částky 108.786,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 214/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2013, č.j. 1 Co 320/2013-267, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 108.786,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které žalovanému mělo vzniknout tím, že v období od 1. 11. 2006 do 18. 5. 2008 veřejně provozoval autorská díla bez licenčního oprávnění na hotelových pokojích ubytovacího zařízení, které provozuje. Ve věci rozhodl třikrát Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně a třikrát Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud, který rozhodnutí soudu prvního stupně pokaždé zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 16. 10. 2013, č.j. 1 Co 320/2013-267, Vrchní soud v Olomouci rozhodl jako soud odvolací nejen o zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, ale ve smyslu §221 odst. 2 o.s.ř. i o tom, že v dalším řízení věc projedná a rozhodne jiný samosoudce. Uvedený výrok odůvodnil tím, že Krajský soud v Brně nedodržel závazné kasační pokyny odvolacího soudu, vedl nepřípustnou polemiku s judikaturou Nejvyššího soudu v typově shodných sporech a nebyl ve třech řízeních schopen učinit určité a přezkoumatelné právní závěry.
B. Dovolání
Proti výroku, kterým odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal jiný samosoudce, podal žalovaný dovolání. Namítal, že pro takové rozhodnutí odvolacího soudu nebyly naplněny podmínky, neboť tak dochází k zásahu do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, ke kterému by mělo docházet zcela výjimečně. Postup soudu prvního stupně podle dovolatele nevybočil z mezí tak, aby bylo nutno přikročit k rozhodnutí o přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci. Navíc odvolací soud své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil, když uvedený výrok svého rozhodnutí zdůvodňuje toliko jedním odstavcem.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že byly naplněny podmínky pro nařízení, aby o věci dále jednal a rozhodoval jiný samosoudce, neboť soud prvního stupně nerespektoval závazné pokyny odvolacího soudu. Dále žalobce ve svém vyjádření poukázal na konkrétní pasáže odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, z nichž dovozuje oprávněnost rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v dalším řízení bude o věci jednat a rozhodovat jiný samosoudce.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Pro posouzení přípustnosti dovolání žalovaného je potřeba vyjít z ustálené judikatury dovolacího soudu vztahující se k ustanovení §221 odst. 2 o.s.ř., podle něhož může soud vyššího stupně nařídit, aby v dalším řízení o věci jednal a rozhodoval jiný samosoudce (senát). K uvedenému nařízení lze podle ustálené judikatury dovolacího soudu přistoupit zejména v případě, že v rozhodnutí tohoto soudu nebyl dodržen závazný právní názor soudu vyššího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1016/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3352/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013). Dalším důvodem je skutečnost, že předchozí řízení před soudem nižšího stupně bylo zatíženo závažnou vadou, kterou může být například absence důvodů rozhodnutí a s tím související nepřezkoumatelnost učiněných závěrů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 393/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1945/2002). Důvodem k nařízení, aby v dalším řízení o věci jednal a rozhodoval jiný samosoudce (senát) téhož soudu nižšího stupně může být i skutečnost, že byla opomenuta relevantní judikatura uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ačkoliv na ni účastník řízení soud výslovně upozornil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006). Pouhé nesprávné právní posouzení věci však důvodem pro nařízení, aby v dalším řízení o věci jednal a rozhodoval jiný samosoudce (senát) není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 995/2004). Současně však platí, že postupu podle §221 odst. 3 o.s.ř. však soud vyššího stupně využít nemusí ani v případě, že by byly naplněny podmínky pro nařízení, aby o věci dále jednal jiný samosoudce, či senát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1196/2002).
Pro rozhodnutí, zda odvolací soud v souzené věci vybočil z mezí stanovených ustálenou judikaturou dovolacího soudu a tedy zda je dovolání žalované přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, jak tvrdí dovolatel, je rozhodující posouzení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 5. 2012, č.j. 1 Co 91/2012-163, kterým bylo zrušeno druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2013, č.j. 23 C 214/2009-237, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé potřetí.
Ve svém rozsudku ze dne 17. 5. 2012, č.j. 1 Co 91/2012-163 (dále též jen „druhé zrušující rozhodnutí“), Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací uvedl, že žalobce „ správně poukázal na okolnost, že v dané věci před vznikem bezdůvodného obohacení (1. 11. 2006) žalobce neměl s žalovaným uzavřenu licenční smlouvu na televizní a rozhlasové přijímače umístěné na pokojích ubytovacího zařízení žalovaného, proto před vznikem bezdůvodného obohacení neměl prokazatelnou vědomost o počtu televizních a rozhlasových přístrojů na pokojích ubytovacího zařízení a nemohla mu se vznikem bezdůvodného obohacení vedle objektivní promlčecí lhůty začít běžet i promlčecí lhůta subjektivní “ (srov. s. 13 rozsudku) a dále uložil soudu prvního stupně vyzvat žalovaného „ podle §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a k navržení důkazů o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Podle procesní aktivity soud nezbytné důkazy provede a vyhodnotí. V rozhodnutí se krajský soud také vypořádá s námitkou žalobce, který poukázal na okolnost, že v dané věci před vznikem bezdůvodného obohacení (1. 11. 2006) žalobce neměl s žalovaným uzavřenu licenční smlouvu na televizní a rozhlasové přijímače umístěné na pokojích ubytovacího zařízení žalovaného, proto před vznikem bezdůvodného obohacení neměl prokazatelnou vědomost o počtu televizních a rozhlasových přístrojů na pokojích ubytovacího zařízení a nemohla mu se vznikem bezdůvodného obohacení vedle objektivní promlčecí lhůty začít běžet i promlčecí lhůta subjektivní. O vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného se žalobce dozvěděl až dne 25. 8. 2009 při kontrole v ubytovacím zařízení žalovaného .“ (srov. s. 15 rozsudku).
Naproti tomu Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2013, č.j. 23 C 214/2009-237 (dále též jen „třetí rozhodnutí soudu prvního stupně“), uvedl: „ Okamžik, kdy se oprávněný žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se na jeho úkor obohatil právě žalovaný nastal již prvním dnem předmětném období, za něž je bezdůvodné obohacení žalováno, tj. 1. 11. 2006, od tohoto data počala ohledně práva na vydání bezdůvodného obohacení běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba dle §107 odst. 1 OZ “ (srov. s. 3 rozsudku). Dále soud prvního stupně odkazuje na ustanovení §100 autorského zákona, z něhož dovozuje povinnost žalobce, jako kolektivního správce vystupovat s péčí řádného hospodáře. Z uvedené povinnosti žalobce postupovat s péčí řádného hospodáře dovozuje vědomost žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení na jeho úkor již k prvnímu dni vzniku bezdůvodného obohacení. Konkrétně soud prvního stupně uvádí: „ Dle výše uvedených ustanovení byl žalobce povinen vystupovat se vší profesionální zodpovědností, mj. s péčí řádného hospodáře. Soud s ohledy: jednak na žalobcovu vědomost o tom, že žalovaný provozuje hotel stejného jména jako je jeho firma, žalobce s tímto hotelem po řadu let uzavíral smlouvy ohledně jiných přístrojů než na pokojích, ovšem z firmy žalovaného mu bylo známo že jde o hotel, žalobce měl a má v Brně regionální pracoviště a jeho zaměstnanci hotel nepopiratelně znají, na obecnou znalost nejen soudu a žalobce, ale i široké a nejen brněnské veřejnosti ohledně předmětného hotelu nachází se nepřehlédnutelně v srdci Brna, je všeobecně známý jak jako druhý nejstarší provozovaný brněnský hotel, obecně je znám i z velmi sledovaného a populárního filmu „Kurva hoši guán tág“) má zato, že jde o skutečnosti obecně známe, které dle §121 o.s.ř. není třeba dokazovat .“ (srov. s. 5 rozsudku). Jinými slovy navzdory k odvolacím soudem stanovené povinnosti provést další dokazování stran vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení a navzdory závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce správně poukázal na skutečnosti, z nichž plyne, že mu nemohla se vznikem bezdůvodného obohacení vedle objektivní promlčecí lhůty začít běžet i promlčecí lhůta subjektivní, soud prvního stupně dospěl k opačnému závěru, aniž by provedl dodatečné důkazy. Svůj záměr opřel o složitou konstrukci předpokládané vědomosti žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení založené na podle mínění soudu prvního stupně skutečnostech obecně známých, které není potřeba dokazovat.
Dále Vrchní soud v Olomouci ve druhém zrušujícím rozhodnutí uvedl k stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, že „ právě sazebníky žalobce i DILIA a OOA-S z roku 2005 a období jemu předcházející jsou způsobilé prokázat přiměřenou výši obvyklé odměny za veřejné provozování autorských děl provozováním televizního vysílání. “ (srov. s. 14 rozsudku).
Naproti tomu soud prvního stupně ve svém třetím rozhodnutí dezinterpretuje závěr odvolacího soudu, když uvádí, že „ rozhodnutí Vrchního soudu jen zmiňuje sazebníky, platné pro období předchozí, aniž by se vypořádala s tím, že konec bezbřehosti a nárůstům nároků správců učinila konec novela AZ obnovující jak povinnost ubytovacích zařízení platit předmětné poplatky tak i stanovující tzv. strop pro tyto poplatky na úrovni všech kolektivních správců, tedy nejen žalobce a to pro jistotu všech dohromady. “ (srov. konec s. 7 a začátek s. 8 rozsudku). Dovolací soud pro úplnost uvádí, že zmiňována novela, která v ustanovení §23 autorského zákona stanovila strop pro autorskou odměnu za zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí hotelovým hostům nabyla účinnosti až dne 19. 5. 2008, tedy až po žalovaném období. Přesto však soud prvního stupně analogicky vycházel z uvedeného ustanovení a uvedl, že „ nároky tzv. hromadných správců nejsou bezbřehé. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že sazebníky jeho i DILIA a OOA-S z r. 2005 a dřívější automaticky prokazují žalobcova tvrzení o obvyklosti a přiměřenosti jím tvrzených obvyklých odměn pro žalovaného období do 18. 5. 2008. “ (srov. s. 8 rozsudku). Jinými slovy soud prvního stupně ignoroval závěr odvolacího soudu, podle něhož právě žalobcem navržené sazebníky jsou způsobilé prokázat přiměřenou výši obvyklé odměny žalobce v souzené věci.
Výše uvedenou ignoraci závazných závěrů vytkl odvolací soud soudu prvního stupně ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2013, č.j. 1 Co 320/2013-267 (dále též jen „třetí zrušující rozhodnutí“), kterým nařídil, aby v dalším řízení ve věci jednal a rozhodoval jiný samosoudce. Odvolací soud v tomto rozhodnutí poukázal na to, že soud prvního stupně formuloval již ve svém druhém rozsudku závěr, s nímž se odvolací soud v druhém zrušujícím rozhodnutí neztotožnil, o tom, že se žalobce o bezdůvodném obohacení žalovaného dozvěděl dnem vzniku bezdůvodného obohacení (srov. s. 8 usnesení). Dále ve svém třetím zrušujícím rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se v druhém zrušujícím rozhodnutí neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně o tom, že při stanovení obvyklých autorských odměn v souzené věci nelze vycházet ze sazebníků žalobce, DILIA a OOA-S z roku 2005 a naopak vyjádřil závěr, že právě tyto sazebníky jsou způsobilé výši obvyklé autorské odměny prokázat, přičemž však soud prvního stupně z těchto sazebníků nevycházel ani ve svém třetím rozsudku (srov. konec s. 8 a začátek s. 9, s. 11 usnesení).
Kromě nerespektování výše uvedených závěrů vytkl odvolací soud ve svém třetím zrušujícím rozhodnutí soudu prvního stupně i vadu spočívající v tom, že třetí rozsudek soudu prvního stupně je v rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř., neboť „ neobsahuje výčet jakýchkoliv provedených důkazů, včetně skutkových zjištění z nich učiněných, postrádá závěr o skutkovém stavu “ (srov. s. 12 usnesení). S uvedenou výtkou se dovolací soud ztotožňuje, protože soud prvního stupně opomněl ve svém třetím rozsudku ve věci vyložit, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Závěr o skutkovém stavu sice z třetího rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, nicméně je opřen toliko o úvahu, že žalobce měl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného již v den vzniku bezdůvodného obohacení, což soud prvního stupně dovodil ze skutečností, které jsou podle soudu prvního stupně obecně známé a ve smyslu §121 o.s.ř. je není třeba prokazovat.
Nakonec odvolací soud poukázal na nedostatek třetího rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že „ výpočet přiznané výše bezdůvodného obohacení, na straně 9 rozsudku je v rozporu s doslovným zněním výroku napadeného rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí totiž přiznal krajský soud žalobci částku 9.729,79 Kč, zatímco v písemném odůvodnění rozhodnutí shledal důvodným nárok žalobce na přiznání částky 10.112,03 Kč. “ (srov. s. 12 usnesení). I s touto výtkou se dovolací soud ztotožňuje, neboť tento rozpor ve třetím rozsudku soudu prvního stupně skutečně existuje, když i procesní úspěch stran za účelem výpočtu nákladů řízení počítá soud prvního stupně z částky 10.112,03 Kč (srov. s. 9 rozsudku), ačkoliv výrokem přiznává částku 9.729,79 Kč.
Za této situace dovolací soud, aniž by se zabýval případnými dalšími vadami řízení před soudem prvního stupně, či nedostatky jeho rozhodnutí, uvádí, že podmínky pro přikázání věci jinému samosoudci podle §221 odst. 2 o.s.ř. byly v souzené věci naplněny, neboť soud prvního stupně se neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu o běhu subjektivní promlčecí lhůty, nedodržel závazné pokyny odvolacího soudu stran dokazování výše bezdůvodného obohacení a odůvodnění třetího rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, protože neobsahuje hodnocení provedených důkazů a jasné skutkové závěry založené na provedených důkazech. Současně dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud své rozhodnutí i dostatečně odůvodnil, když nelze při posouzení odůvodnění napadeného výroku rozhodnutí odvolacího soudu vycházet toliko z jednoho odstavce, v němž odvolací soud stručně shrnuje důvody uvedeného výroku, ale je třeba přihlédnout k odůvodnění rozhodnutí jako celku, v němž odvolací soud jednotlivé chybné postupy soudu prvního stupně podrobně rozebírá. Dovolání žalovaného proto není přípustné, neboť odvolací soud se při rozhodnutí o nařízení, aby ve věci v dalším řízení jednal a rozhodoval jiný samosoudce, neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. dubna 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu