ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1353.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1353/2014-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) V. F. , a b) V. F. , obou zastoupených Mgr. et Mgr. Miroslavou Pavlů, advokátkou se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50, proti žalovanému Mysliveckému sdružení Kly – Tuhaň, o. s. , IČ: 47011408, se sídlem Tuhaň č.p. 280, zastoupenému JUDr. Tomášem Chňoupkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Turuňská 329/4, o určení, zda rozhodnutí členské schůze žalovaného je v souladu se stanovami žalovaného, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 99/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 28 Co 466/2013-165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.815,- Kč, tj. celkem 3.630,- Kč k rukám advokátky Mgr. et Mgr. Miroslavy Pavlů, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. června 2013, č. j. 6 C 99/2012-133, ve výroku I ve věci samé v tom správném znění, že „usnesení členské schůze Mysliveckého sdružení Kly-Tuhaň ze dne 29. 3. 2012, jímž bylo rozhodnuto o vyloučení žalobců ze sdružení, je v rozporu se stanovami žalovaného“ (výrok II). Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn toliko ve výroku II o náhradě nákladů řízení (výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu dovolání nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; jakož i nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, nebo nález ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14; všechna rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu a Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál. Pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. – jak výše uvedeno – řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není.
Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit každému z žalobců účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokátky ve výši 1.200,- Kč (§7 bod 4, §9 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad 315,- Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 1.815,- Kč na straně každého z žalobců. Náhradu nákladů v této výši, tj. celkem 3.630,- Kč, žalovaný zaplatí k rukám advokátky zastupující v řízení oba žalobce (§146 odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené třídenní lhůtě od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu