ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1442.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1442/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce DRUŽBA, stavební bytové družstvo , IČ 00047708, se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 6, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, o zaplacení 32.717,- Kč , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 110/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014, č. j. 15 Co 241/2013-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 4. 2013, č. j. 115 C 110/2012-72, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 32.717,- Kč oproti odevzdání id. 19387/19792 pozemku p. č. 2006 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 334 m2 nyní zapsaného na LV č. 1770 pro obec B., k. ú. S. (výrok I.), žalobu co do požadovaného úroku z prodlení zamítl (výroku II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vyhověl tak žalobnímu žádání, jímž se žalobce domáhal vrácení kupní ceny, kterou žalovanému zaplatil na základě absolutně neplatné kupní smlouvy za uvedený ideální podíl na pozemku, oproti své povinnosti vydat zpět žalovanému podíl zmíněnou smlouvu převáděný.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. 15 Co 241/2013-102, v napadeném výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním i právnímu posouzení soudu prvního stupně, a jeho rozhodnutí tudíž jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., s návrhem, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zakládající se na nesprávném právním posouzení, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně , anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož v projednávané věci bylo dovoláním napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřesahujícím uvedený bagatelní limit, je na podané dovolání třeba pohlížet jako na nepřípustné. Tento závěr přitom není způsobilé zvrátit ani to, že zaplacení dané částky je dle dikce výroku napadeného rozhodnutí podmíněno odevzdáním výše označeného ideálního podílu na pozemku, jež představuje pouze podmínku, na níž je žalovaná povinnost dle žalobního návrhu žalující strany vázána, nikoliv však samostatně uloženou povinnost k plnění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012). Pro posouzení povinnosti k plnění, jež pro dovolatele vyplývá z napadeného rozhodnutí, je tedy i z hlediska přípustnosti dovolání rozhodující požadavek na zaplacení peněžitého plnění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1495/2006, uveřejněné pod číslem 68/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež přitom nedosahuje výše, která by Nejvyššímu soudu v souladu s dikcí zákona umožňovala přezkum správnosti právních úvah soudů nižších stupňů.
S ohledem na uvedené Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu