ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1537.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1537/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Lidového družstva Polský dům – Dom Polski Spółdzielnia Ludowa Ostrava, IČ 15503712, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Českobratrská 3297/1, zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, V. P. Čkalova 478/18, proti žalovaným 1. S.T.A. , s.r.o., IČ 60777371, se sídlem v Českém Těšíně, Nádražní 208/18, a 2. HAR CZ, a.s., IČ 25834304, se sídlem v Českém Těšíně, Nádražní 18, zastoupeným JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, o zaplacení částky 648.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 5/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2013, č. j. 8 Co 227/2012-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplati t žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.740,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Zubka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 16 C 5/2007-238, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně částku 648.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku vymezil žalobce jako bezdůvodné obohacení, které na straně žalovaných vzniklo užíváním souboru movitých věcí (vnitřního vybavení) vlastněného žalobcem a nacházejícího se v hotelu Polský dům v Ostravě. Soud na základě provedeného dokazování dovodil, že mezi žalobcem jako pronajímatelem a 1. žalovanou jako nájemcem byla uzavřena nájemní smlouva o nájmu movitých věcí, kterou je ovšem třeba mít za absolutně neplatnou pro neurčitost, neboť předpokládala vymezení předmětu nájmu v příloze, jež však nebyla součástí smlouvy. Žalobce přitom neprokázal, že by 1. žalovaná na základě smlouvy převzala blíže nespecifikovaný soubor movitých věcí. Soud dále shledal, že žalobce nelze mít ve sporu za aktivně věcně legitimovaného, neboť se mu nepodařilo doložit své vlastnické právo k jednotlivým věcem ze souboru movitých věcí, přičemž tento soubor věcí (jako věc hromadná) ani nebyl specifikován tak, aby byl nezaměnitelný s jinými věcmi téhož druhu. Nebylo rovněž zjištěno, že by žalované užíváním věcí získaly neoprávněně jakýkoliv prospěch. Soud dodal, že zatímco v případě 1. žalované bylo tvrzeno užívání na základě neplatné nájemní smlouvy, v případě 2. žalované žalobce ani přes poučení soudu nesplnil svou povinnost tvrzení, neuváděl-li, v čem konkrétně mělo její bezdůvodné obohacení spočívat. Za daných okolností tedy soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 28. 1. 2013, č. j. 8 Co 227/2012-327, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že žalobce stíhá ve sporu povinnost prokázat mimo jiné svou aktivní věcnou legitimaci, tedy své právo k jednotlivým věcem ze souboru movitých věcí a to, že je tím, na jehož úkor mělo být žalovanými bezdůvodné obohacení získáno. Přes poučení ze strany odvolacího soudu dle §118a o. s. ř. žalobce svou důkazní povinnost nesplnil. Důkazy žalobcem navržené
– faktura, výdajový doklad a výslech svědků - přitom nedokládají jím tvrzené vlastnické právo. Neobstojí ani názor žalobce, že o jeho vlastnickém právu bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 61 C 195/2000, neboť tímto rozsudkem bylo rozhodováno toliko o třech movitých věcech, jejichž vyloučení z výkonu rozhodnutí se žalobce domáhal, aniž by v uvedeném řízení byla řešena otázka vlastnického práva k tvrzenému souboru movitých věcí. Nabytí vlastnického práva žalobcem k předmětným věcem nedokládá ani předložený zápis z kontroly finančního úřadu, ani vyřazovací protokol. Neprokázal-li žalobce, že je vlastníkem označeného souboru věcí, nelze ho mít za aktivně věcně legitimovaného v projednávané věci, na žalobu nelze pohlížet jako na důvodně podanou, a rozhodnutí soudu prvního stupně tedy obstojí jako správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž má za to, že přípustnost dovolání je dána odchýlením se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, jakož i od všeobecně respektované zásady překážky věci rozhodnuté. Dovolatel zdůraznil, že předmětem žaloby bylo vydání bezdůvodného obohacení žalovanými, z nichž prvá dlouhodobě užívala bez právního důvodu soubor věcí žalobce a druhá jako dočasný vlastník nemovitosti, v níž se soubor movitých věcí nacházel, zvyšovala své výnosy z této nemovitosti – hotelu vlastněného v rozhodné době druhou žalovanou. Připomněl dále, že se soudy obou stupňů zabývaly rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 61 C 195/2000, jímž bylo „rozhodnuto o sporu dovolatele a Elektrotechnického ústavu, s.p., který tři věci z předmětného souboru napadl exekucí“, tak, že bylo určeno, že vlastníkem tohoto souboru movitostí je žalobce. Dovolatel má za to, že zmíněný rozsudek je třeba pokládat ve vztahu k projednávanému řízení za překážku věci rozhodnuté. Identita souboru movitých věcí přitom nebyla soudy obou stupňů zpochybněna, soudy však bylo přehlédnuto, že Okresní soud v Ostravě tímto rozsudkem rozhodoval nejprve o vlastnictví celého souboru věcí movitých, aby pak dovodil vyloučení tří věcí, které byly jeho součástí, z exekuce. Zmíněný rozsudek se tedy týkal stejného předmětu řízení jako rozsudek napadený. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu opomenutí závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, dle nějž překážka věci rozhodnuté nastává i tehdy, je-li výrok pravomocného rozhodnutí závazný pro každého nebo jestliže zákon rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, jež nebyly účastníky řízení. V těchto případech působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo proti osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena, a v rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozhodnutí se na tyto osoby vztahuje překážka věci rozhodnuté, i když nebyly účastníky řízení. Dovolatel míní, že pravomocné rozhodnutí o vlastnickém právu, tedy o nejsilnějším věcném právu, by mělo být posuzováno jako rei iudicatae. Předestřená argumentace jej pak vedla k návrhu, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalované ve svém společném vyjádření k dovolání zpochybnily včasnost podání dovolání, rozporovaly jeho přípustnost i důvodnost a své podání završily návrhem, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č.293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě však nelze usuzovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na otázce ve smyslu citovaného ustanovení. Námitky dovolatele, koncentrující se na otázku, zda je zde třeba pokládat rozhodnutí o vlastnictví žalobce v jiném řízení za překážku věci rozhodnuté, jsou přitom zcela nepřípadné. Z poněkud nepřesných formulací dovolatele je navíc zřejmé, že se nesnaží poukázat na překážku věci rozhodnuté představující negativní podmínku řízení, jež by bránila věcnému projednání podané žaloby, kterou podal logicky právě žalobce, dle §159a odst. 5 o. s. ř. (ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu), ale že usiluje o to, aby bylo rozhodnutí o vlastnickém právu v odlišném řízení považováno za závazné rozhodnutí o otázce mající z hlediska sporu nyní projednávaného povahu otázky předběžné. K tomu je předně možno podotknout, že dle závěrů odvolacího soudu (které jsou co do správnosti skutkových zjištění v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelné, jelikož dovolacímu soudu v souladu se zákonnou úpravou dovolacího řízení nepřísluší revidovat hodnocení důkazů nalézacími soudy) v poukazovaném rozhodnutí soudu nebylo řešeno vlastnictví k předmětnému souboru movitých věcí, ale pouze ke třem jednotlivým objektům. Již rozdílnost ve vymezení hmotných objektů, o jejichž vlastníku bylo rozhodováno, by v tomu odpovídajícím rozsahu bránila ve ztotožnění předmětu řízení o vylučovací žalobě a objektů, jejichž vlastnický režim byl jako otázka předběžná zkoumán v tomto řízení. Vzhledem k tomu, že zákon v §159a o. s. ř. označuje za závazný pouze výrok pravomocného rozsudku, nelze pak touž vlastnost bez dalšího přikládat i úvahám formulovaným soudem nad rámec toho, k čemu se vyslovuje ve výroku svého rozsudku.
Poukazuje-li dovolatel na podporu svých argumentů na judikaturu Nejvyššího soudu, zjevně si poněkud mylně vykládá úvahy v ní vyjádřené. Závěry formulované v dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněném pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byly vysloveny, jak je připomínáno i v rámci právních úvah Nejvyššího soudu, v řízeních mezi týmiž účastníky, aniž by jimi přitom byl jakkoliv konstruován rozsah závaznosti soudního rozhodnutí nad rámec dikce zákona. Odlišnost účastníků současně opět již sama o sobě představuje v nyní řešeném sporu podstatný důvod pro vyloučení vázanosti rozsudkem vyneseným ve zmiňovaném řízení o vylučovací žalobě, jelikož, jak připouští dovolatel a jak je zřejmé z obsahu spisu, účastníci řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 195/2000 nebyli totožní s účastníky daného sporu – v obou řízeních žalobcem podaná žaloba směřovala proti odlišným subjektům. Nejvyšší soud přitom i ve svých dalších rozhodnutích akcentoval, že rozšíření závaznosti výroku rozsudku na vyjmenované subjekty dle §159a odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu), mezi něž patří i soudy, se nevztahuje na rozhodnutí vydaná v řízeních, jejichž okruh účastníků je odlišný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2007/2008). Zákon neskýtá podkladu pro to, aby závaznost výroku pravomocného rozsudku byla rozšiřována nad uvedený rámec v případě rozhodování o vlastnickém právu, tak jak je tomu dle §159a odst. 2 o. s. ř. v případě výroků rozsudků o věcech uvedených v §83 odst. 2 o. s. ř. a o osobním stavu, u nichž si to bezpodmínečně žádá specifičnost těchto rozhodnutí. Jak přitom v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012, zabývajícím se otázkou vázanosti rozhodnutím vyslovujícím se k vlastnickému právu, zdůraznil Nejvyšší soud, subjektivní meze právní moci rozhodnutí se zásadně mohou vztahovat pouze na osoby, které byly účastníky řízení, nikoliv na osoby třetí, které se řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, neúčastnily, a tudíž nemohly uplatňovat procesní práva a neměly na výsledek řízení žádný vliv (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, či ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07). Opačný názor, rozšiřující účinky právní moci i na osoby, které se řízení neúčastnily, by nepřijatelně povýšil soudní rozhodnutí na úroveň obecně závazné právní normy (k tomu viz Hrdlička, J. Některé problémy institutu právní moci v civilním procesu. AUC-Iuridica, 1973, č. 3, s. 197) a ve svých důsledcích by závažně porušil právo třetích osob na spravedlivý proces a na právní ochranu vůbec. Výtky dovolatele směřující k tomuto závěru opačnému a předestřené úvahy opomíjející tedy nelze mít za opodstatněné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §12 odst. 4, §8 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 17.440,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. mají tedy žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.740,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu