ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1538.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1538/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy , Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov 1/1059, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 24 Co 9/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13C 3/2005 (žalobkyně Z. H. , zastoupeného Ing. Rostislavem Kopeckým, 180 00 Praha 8, Na Kopci 163/8 a dalších účastníků řízení: 1. L. H. , 2. Hlavního města Prahy , IČ 0006 4581, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov č. 1, 3. Městské části Praha 8 , 180 00 Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Evou Kuchtovou, advokátkou, 180 00 Praha 8, Šimůnkova 1596, 4. Technické správy komunikací hlavního města Prahy , IČ 6383 4197, Praha 1, Řásnovka 770/8, zastoupené JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Náměstí 14. října č. 159/9, a 5. České republiky - Státního pozemkového úřadu , 13000 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13C 3/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 5. 2012, č. j. 13C 3/2005-248 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 8. 2012, č. j. 13C 3/2005-264, a opravného usnesení ze dne 22. 10. 2012, č. j. 13C 3/2005-294). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo (výrokem označeným I.) zastaveno řízení o žalobě žalobkyně o určení, že žalobkyně Z. H. a L. H. jsou spoluvlastníky (každý z jedné ideální poloviny) pozemkové parcely č. 1 (pozemkového katastru) v katastrálním území Č. (obec P.). Dalším výrokem (označeným II. uvedeného rozsudku byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně Z. H. je vlastníkem (z jedné ideální poloviny) pozemků (částí pozemků) v katastrálním území Č., obec Hlavní město Praha, označených a identifikovaných podle katastru nemovitostí (dříve podle pozemkové knihy). Také byla výrokem III. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se určení, že L. H. je vlastníkem ideálního podílu jedné poloviny sedmi pozemků (označených a identifikovaných podle katastru nemovitostí a dříve podle pozemkové knihy) v katastrálním území Č. (obec Hlavní město Praha) s tím, že povinné osoby Městská část Praha 8, Hlavní město Praha, Technická správa komunikací hlavního města Prahy a IROP, Praha 1, V Jámě č. 12, jsou povinny tyto pozemky vydat L. H. do 30 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem (označeným IV.) uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo pak určeno, že žalobkyně Z. H. je spoluvlastnicí (z jedné ideální poloviny pozemků parc. č. 881/212 (o výměře 21 m2), parc. č. 914/37 (o výměře 3480 m2), parc. č. 990/125 (o výměře 3157 m2) a parc. č. 404/50 ( o výměře 2527 m2) v katastrálním území Č.; v souvislosti s tím bylo výrokem rozsudku (výrokem označeným IV.) vysloveno, že se jím nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 8. 11. 2004, č. j. PÚ 4/91/2. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že účastníci řízení Hlavní město Praha, Městská část Praha 8, Technická správa komunikací hlavního města Prahy a Pozemkový fond ČR (nyní ČR-Státní pozemkový úřad) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 6.525 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, dále že účastníci Hlavní město Praha, Městská část Praha 8, Technická správa komunikací hlavního města Prahy a Pozemkový fond ČR (nyní ČR-Státní pozemkový úřad) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 na náhradu jím zaplacených nákladů tohoto řízení 9.049,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; rovněž bylo rozhodnuto, že účastníci řízení Hlavní město Praha, Městská část Praha8, Technická správa komunikací hlavního města Prahy a Pozemkový fond ČR (nyní ČR - Státní pozemkový úřad) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 soudní poplatek 2.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání účastníka řízení Hlavního města Prahy proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 24 Co 9/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 5. 2012, č. j. 13C 3/2005-248 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 29. 8. 2012, č. j. 13C 3/2005-248, a opravného usnesení ze dne 22. 10. 2012, č. j. 13C 3/2005-294) potvrzen jen ve výroku označeném IV. (ohledně vlastnictví Z. H. co do podílu na čtyřech pozemcích v katastrálním území Č.). Ve výrocích označených I., II., III. a VIII. zůstal uvedený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Ve výroku označeném III. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku označeném V.) změněn tak, že žalobkyně Z. H. je povinna nahradit na náklady řízení před soudem prvního stupně účastníci řízení Městské části Praha 8 29.040,- Kč a účastnici řízení Technická správa komunikací hlavního města Prahy 14.520 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu, zatím co ve vztahu mezi účastníky řízení Hlavním městem Prahou a Pozemkovým fondem ČR (nyní ČR – Státním pozemkovým úřadem) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku označeném IV. odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku VI.) změněn tak, že na náhradu nákladů řízení, placených v tomto řízení, jsou povinni zaplatit žalobkyně Z. H. 43.945,- Kč a účastník řízení Hlavní město Praha 39.945,- Kč státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 8; účastníku řízení Technické správě komunikací hlavního města Prahy, účastnici řízení Městské části Praha 8 a účastníku řízení Pozemkovému fondu ČR (nyní ČR-Státní pozemkový úřad) byla vrácena každému z nich zaplacená záloha 4.000,- Kč). Ve výroku V. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku označeném VII. tak, že účastníkům řízení Hlavnímu městu Praze, Městské části Praha 8. Technické správě komunikací hlavního města Prahy a Pozemkovému fondu ČR (nyní ČR-Státní pozemkový úřad) nebyla uložena povinnost zaplatit státu soudní poplatek. Ve výroku VI. rozsudku odvolacího soudu bylo ještě rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní Zdeňkou Holasovou a účastníky řízení L. H., Hlavním městem Prahou, Technickou správou komunikací Hlavního města Prahy a Pozemkovým fondem ČR (nyní ČR - Státní pozemkový úřad) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení odvolacího; žalobkyni Z. H. bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení odvolacího účastnici řízení Městské části Praha 8 částku 3.872 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud při přezkoumání odvoláním nepadaného rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, Z. H. je vlastníkem jedné ideální poloviny pozemků (části pozemků) vyznačených v geometrickém plánu č. 789-13/2011 a č. 812-13/2011 (odsouhlasených Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu /katastrální pracoviště Praha/ ze dne 10. 11. 2011, které jsou nedílnou přílohou rozsudku soudu prvního stupně) není důvodné, zatím co odvolání účastníků řízení Hlavního města Prahy, Městské části Praha 8 a Pozemkovému fondu ČR (nyní ČR – Státní pozemkový úřad) proti výrokům V., VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně (týkajícím se náhrady nákladů řízení) jsou důvodná. Výroky označené I. (o zastavení části řízení), II. (o zamítnutí části žaloby žalobkyně Z. H. a účastníka řízení L. H.) a VII. (o nákladech řízení mezi žalobkyní Z. H. a účastníkem řízení L. H.) rozsudku soudu prvního stupně jsou odvoláním nedotčeny, neboť proti nim nebylo podáno odvolání.
Odvolací soud poukazoval na to, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jež byly doplněny provedením dalších důkazů při nařízeném jednání v odvolacím řízení. Měl za to, že v tomto soudním řízení byla prokázána tíseň i nápadně nevýhodné podmínky při uzavření šesti kupních smluv, které uzavřeli v sedmdesátých letech minulého století právní předchůdci žalobkyně Z. H. (A. H. a Z. H.) s Výstavbou sídlišť hlavního města Prahy jako nabyvatelem. A. H. sloužila převedená zemědělská usedlost k bydlení a jako zdroj obživy a k prodeji svolila pod pohrůžkou vyvlastnění; její manžel „zemřel na infarkt po psychickém tlaku v průběhu kolektivizace v 50. letech.“ Druhý převodce Z. H. (syn A. H.) se obával, že by mohl v té době přijít o své zaměstnání učitele. Odvolací soud poukazoval i na skutková zjištění soudu prvního stupně, že „pozemky byly vykoupeny za nižší cenu než byla přiměřená dle tehdejších předpisů; jednalo se o pozemky v intravilánu Hlavního města Prahy.“ Nárok žalobkyně Z. H. byl uplatněn v zákonné lhůtě, ale se pozemků PK parc. č. 1,20 a 21 v katastrálním území Č.; zamítnutí žaloby Z. H. je odůvodněno u pozemků PK parc. č. 20 a 21 v katastrálním území Č. tím, že na vydání těchto pozemků nebyl uplatněn nárok , a zbývající pozemky (uvedené ve výroku III. soudu prvního stupně) nelze vydat proto, že k nim bylo zřízeno osobní užívání anebo jsou zastavěné / (srov. §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 229/1991 Sb.) /zákona o půdě/). Byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnictví pro L. H., když žalobkyně Z. H. není oprávněna uplatňovat práva za druhého oprávněného, který sám žalobu nepodal . K vymezení vydávaných pozemků (pozemků nezastavěných) byl vypracován geometrický plán, který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud uváděl, že se s těmito zjištěnými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v odvolacím řízení provedl ještě doplňující výslech žalobkyně Zdeňky Holasové, výslech účastníka řízení L. H., výslech svědkyně L. Š. a důkaz listinou o uplatnění nároku, podepsanou původní oprávněnou osobou A. H. Z těchto zjištění zejména vyplynulo, uváděl odvolací soud, že tu došlo ke stavu tísně u osob prodávajících pozemky, v širších souvislostech s politickým nátlakem v letech 1948-1989, chápaným jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba-vlastník věci, učinila právní úkon, který by jinak neučinila. Nápadně nevýhodné podmínky prodeje pozemků tu nespočívaly jen v rozpočtu s cenovými předpisy v době převodu, ale např. i v nuceném vystěhování vlastníka (u A. H.) a také v tehdejším ekonomicko-politickém pojetí vlastnictví, které odráželo dělení vlastnictví na vlastnictví osobní a vlastnictví soukromé, což se projevovalo i v tehdejším cenovém předpise. Z posudku znalce Ing. Petra Vyskočila ohledně pozemků, o jejichž vydání bylo rozhodnuto plynulo, že pozemky nejsou zastavěny žádnou konkrétní stavbou v občanskoprávním smyslu a vydání pozemků tu nebrání překážka zastavění podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Odvolací soud z těchto důvodů potvrdil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O důvodných odvoláních proti výrokům V., VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně (týkajících se nákladů řízení) rozhodl odvolací soud (s použitím změny rozhodnutí podle ustanovení §220 občanského soudního řádu) s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §146 odst. 2, §148 odst. 1 §151 odst. 2 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 177/1994 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2013 (sp. zn. 24 Co 9/2013 Městského soudu v Praze) byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval účastníka řízení Hlavní město Prahu, dne 26. 11. 2013 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo předáno na poštu dne 27. 1. 2014 k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené ve §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku I. a ve výrocích III., IV. a VI., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudních nákladech mezi účastníky řízení navzájem a o nákladech tohoto řízení, které byly placeny ze státních prostředků.
Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému posouzení věci, pokud bylo rozhodnuto, že žalobkyně Z. H. je vlastnicí ideální poloviny pozemků v katastrálním území Č. – parc. č. 881/212, 914/37, 990/125 a 404/50, přičemž tímto výrokem bylo částečně nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 8. 11. 2004, č. j. PÚ 4/91/2, a to s odlišným posouzením tísně a nápadně nevýhodných podmínek kupních smluv, které byly uzavřeny ohledně pozemků s Výstavbou sídlišť hlavního města Prahy. Podle názoru dovolatele k uvedeným přehodnocujícím závěrům odvolacího soudu došlo bez pečlivého získávání poznatků o konkrétních okolnostech daného případu a se spokojením se jen s obecným konstatováním, že za tíseň je tu třeba považovat celý dlouhodobý proces, jehož výsledkem je to, že vlastník učiní ve vztahu ke svým věcem úkon, který by jinak neučinil, a podrobil se požadovanému prodeji věci přesto, že nikdy neměl v úmyslu je prodávat. Nebylo tu však v soudním řízení doloženo, že by tu šlo o konkrétní projevy tísně z doby před uzavřením kupní smlouvy a nikoli jen z doby o desítky let předcházející, přičemž šlo o závěry paušalizující bez zvážení okolností konkrétního případu; např. tu byl brán v úvahu „běžný postup, který předcházel prodeji pozemků upozorněním na jejich případné vyvlastnění, a byl považován sám o sobě za vyvolání stavu tísně, kladený na roveň tomu jako bylo postupováno při kolektivizaci pozemků.“ Obdobně i při posuzování nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy v konkrétní věci nebylo tu soudy obou stupňů odpovědně posuzováno zejména to, zda byla či nebyla v konkrétním případě konkrétně posouzena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a zda objektivně v daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k vydávání protihodnotě skutečně nápadně nevýhodný; to se týkalo např. případu převodu pozemků za kupní cenu 0,40 Kč za m2, k němuž tu však došlo v době, kdy půda již nebyla reálným předmětem případného individuálního vlastnictví, k němuž by bylo možno vykonávat kterékoli z vlastnických oprávnění, takže hodnota pozemku již byla tehdy silně snížena.“ Rovněž byl závěr o nápadně nevýhodných podmínkách prodeje nemovitosti činěn soudy obou stupňů v daném případě ze samotného faktu odstěhování se prodávající A. H. z původní nemovitosti bez srovnání pozemků a budov nemovitostí, do nichž se A. H. odstěhovala. Podle názoru dovolatele tu došlo k odchýlení se posuzování uvedené hmotněprávní podmínky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v důsledku toho k nesprávnému právnímu posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a a občanského soudního řádu. Tím, že závěry odvolacího soudu nejsou opřeny o výsledky provedeného dokazování, je tu dána i vada řízení, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §242 odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2013 bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí (není-li stanoveno jinak, srov. §238 občanského soudního řádu), jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání dovolatele, kladoucí důraz zejména na to, že vzhledem k okolnostem daného případu mělo být zevrubněji objasněno „zvážení okolností konkrétního případu bez paušalizujících závěrů z uveřejněné judikatury“, tedy spočívá na tvrzení o zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem v souvislosti s posuzováním hmotněprávní otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek převodu nemovitostí v rozhodování odvolacího soudu jako případné řešení právní otázky rozhodnutím odvolacího soudu jinak, než tato otázka byla dosud vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Tísní se rozumí objektivní, hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodném rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem).
Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově, spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady bez jejich současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle restitučního předpisu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby samotné. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posoudit vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobou značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem (viz. rozhodnutí uveřejněné pod. č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Stav tísně (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.) nelze chápat výlučně jako jednorázový akt, nýbrž i jako proces dlouhodobý (viz. nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 1. 1997, I.ÚS 221/96, uveřejněný pod č. 2 ve svazku 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Nápadně nevýhodnou podmínkou (§6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozumět jen rozpor s cenovým předpisem, ale i další okolnosti. Může jít např. o případ, kdy vlastník obytné budovy patřící k původní zemědělské usedlosti se po nuceném vystěhování z obce přestěhoval do jiné obce, v níž žije v podstatně horších podmínkách. Právní otázka aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), kterou řešil odvolací soud v této věci svým rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, byla otázkou, jež z obecných výkladových závěrů vychází), dovolacím soudem řešena a šlo v podstatě o právní otázku vyřešenou. Dovolání dovolatele v tomto případě ze dne 27. 1. 2014 proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2013 bylo tedy nutno v daném případě chápat jako podnět dovolatele k tomu, aby uvedená právní otázka byla, vzhledem k dovolatelem zdůrazňovaným konkrétním okolnostem případu, posouzena jinak (srov. závěr ustanovení §237 občanského soudního řádu). Poměrně zevrubná skutková zjištění soudů obou stupňů však v tomto případě nepřinesla podklad pro závěr, že by tu soudy rozhodovaly bez opory v dokazování anebo že by dokonce vzaly za zjištěno něco, co by v soudním spise vůbec nebylo (srov. k tomu závěry zaujaté v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Nebylo tedy přesvědčivě možné ztotožnit se se závěrem dovolatele, který má za to, že právní posouzení aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. v daném případě měla dospět (vzhledem k individuálnímu posouzení konkrétních okolností tohoto případu) při řešení uvedené právní otázky aplikace §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. k posouzení této otázky jinak, než to vyplývá z uveřejněné judikatury dovolacího soudu. Dovolací soud se s tímto názorem uváděným dovolatelem v jeho dovolání tedy nemohl ztotožnit. Právní posouzení věci odvolacím soudem v jeho rozsudku ze dne 12. 9. 2013, vycházející z již citovaných právních závěrů z uveřejněné soudní judikatury, nelze tu pokládat za právní posouzení věci, jež by bylo učiněno podle nesprávného právního předpisu nebo na základě nesprávného výkladu aplikovaného právního předpisu odvolacím soudem, jenž by se odchyloval od výkladových právních závěrů ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. v uveřejněné judikatuře soudu.
Dovolací soud tak dospívá k závěru, odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1, §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Dovolávající se Hlavní město Praha nebylo v tomto řízení o dovolání úspěšné a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení o dovolání uvedeného dovolatele náklady řízení nevznikly.
Proti usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu