ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1683.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1683/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, proti žalovanému JUDr. Miloslavu Hauerlandovi , soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu v Praze 5, Zborovská 1222/3, zastoupenému JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o zaplacení částky 1.542.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 237/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2013, č. j. 51 Co 382/2013-46, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35.816,- Kč k rukám JUDr. Jana Najmana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. května 2013, č. j. 25 C 237/2012-34, jímž tento soud zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 1.542.740,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% z uvedené částky za dobu od 18. 8. 2012 do zaplacení.
Odvolací soud uzavírá, že žalobkyni nevzniklo vůči žalovanému právo na vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), jelikož jde o plnění na úhradu nákladů exekuce, které žalovaný jako soudní exekutor pověřený provedením exekuce vymohl spolu s pohledávkou oprávněného v rámci exekuce nařízené na majetek žalované (povinné) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. ledna 2008, č. j. 49 Nc 34/2008-4, jež nabylo právní moci. Ačkoliv exekuce byla později zastavena z důvodu zániku práva po vydání exekučního titulu podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (usnesením exekučního soudu ze dne 20. prosince 2011, č. j. 49 Nc 34/2008-158), nestalo se tak v důsledku procesního zavinění oprávněného (jemuž exekuční soud neuložil povinnost k náhradě nákladů exekuce). Zatímco tedy exekucí vymožené plnění, jež se dostalo oprávněnému, může představovat bezdůvodné obohacení oprávněného na úkor povinného, v případě nákladů exekuce – ve vztahu mezi povinnou (žalobkyní) a soudním exekutorem (žalovaným) – takový závěr učinit nelze, nehledě na to, že soudní exekutor při provádění exekuce, v jejímž rámci došlo k vymožení peněžitého plnění, postupoval v souladu s exekučním řádem i dalšími právními předpisy. K řečenému odvolací soud v obecné rovině dodává, že v případně vzniku škody (nastala-li snad v poměrech některého z účastníků v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu) může jít o nárok odškodnitelný podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Žalobkyně v podaném dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených. Co do vymezení důvodu dovolání pak polemizuje se závěry, že zastavení exekuce nezavinil oprávněný, namítajíc, že pohledávku přisouzenou exekučním titulem, pro jejíž vymožení byla nařízena exekuce, uhradila již dávno před podáním návrhu na nařízení exekuce. V této okolnosti pak spatřuje důvod zastavení exekuce a má za to, že v takovém případě je to nikoliv povinná, nýbrž oprávněný, kdo je podle §89 exekučního řádu povinen uhradit náklady exekuce. Konstruuje, že plnění, jehož se exekutorovi od povinné v rámci nařízené exekuce dostalo, představuje jeho bezdůvodné obohacení na úkor povinné. Za nesprávný pokládá i názor o možné odškodnitelnosti tvrzené majetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Navrhla, aby změnou napadeného rozsudku bylo její žalobě vyhověno.
Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuelně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
V podaném dovolání žalobkyně polemizuje především s posouzením otázky procesního zavinění na zastavení exekuce. Takové posouzení je však vyhrazeno exekučnímu soudu a projeví se právě při rozhodování o náhradě nákladů exekuce při jejím zastavení, jež se řídí především ustanovením §271 o. s. ř. a náhradu nákladů lze uložit – podle hlediska procesního zavinění – nejen oprávněnému, ale i povinnému. Ustanovení §89 exekučního řádu tuto úpravu doplňuje, a to o možnost uložit oprávněnému, aby v případě svého procesního zavinění na zastavení exekuce zaplatil náhradu nákladů soudnímu exekutorovi (srov. např. stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006). V posuzované věci ovšem exekuční soudu procesní zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného neshledal a tomuto účastníku povinnost k náhradě nákladů exekuce neuložil. V této souvislosti lze též připomenout zjištění soudů nižších stupňů (čerpané z rozhodnutí soudů vydaných v daném exekučním řízení), že důvodem zastavení exekuce byl zánik vymáhaného práva započtením pohledávky povinné z bezdůvodného obohacení (tedy nikoliv splněním dluhu před podáním návrhu oprávněného), které povinný uplatil až po nařízení exekuce. A za tohoto stavu pak odvolací soud uzavírá, že povinnou uhrazené náklady exekuce – na pokladě rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, jež nebyla odklizena či nahrazena jiným rozhodnutím – nelze „identifikovat“ s bezdůvodným obohacením.
Obecné závěry odvolacího soudu o případné uplatnitelnosti nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. (došlo-li ke vzniku tvrzené majetkové újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu) zmiňuje pak odvolací soud toliko jako závěry podpůrné a negativní rozhodnutí o žalobě (jejímž předmětem je dle skutkového vylíčení nárok z bezdůvodného obohacení uplatňovaný vůči soudnímu exekutorovi) na něm primárně založeno není. Proto ani případná polemika dovolatelky s těmito závěry nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (řešení této otázky v daném řízení se totiž v poměrech dovolatelky v daném řízení neprojeví). K dané otázce sluší se snad z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 1186/2009, jenž odvolacím soudem naznačené řešení jinak připouští (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08, nebo soudy nižších stupňů citovaný nález ze dne 19. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10).
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (poměřováno dovolatelem konkretizovaným důvodem dovolání). A jelikož dovoláním napadené rozhodnutí nepatří ani do okruhu rozhodnutí, jejichž uzavřený výčet je uveden v ustanovení §238a o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Podle výsledku dovolacího řízení je pak žalobkyně povinna nahradit žalovanému náklady tohoto řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna za zastupování advokátem určená ve výši mimosmluvní odměny za dva advokátem vykonané úkony právní služby (§11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů) při sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 14.500,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 advokátního tarifu), náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300,- Kč na každý z úkonů právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 6.216,- Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 35.816,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. října 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu