ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1765.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1765/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova 16, proti žalovanému: Zemědělské družstvo Okříšky, družstvo , IČ: 00140015, se sídlem Okříšky, Jihlavská 539, zastoupenému Mgr. Ing. Ilonou Chládkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 213/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 2. července 2012, č. j. 54 Co 180/2012-286, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 2. července 2012, č. j. 54 Co 180/2012-286, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 13. září 2011, č. j. 12 C 213/2005-229, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 13. září 2011, č. j. 12 C 213/2005-229, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném poskytnutí náhrady za užívání pozemků (za dobu od 16. 6. 2007 do 16. 6. 2011) ve výši 73.800,- Kč, dále pak zaplacení částky 12.300,- Kč splatné každoročně vždy k 16. 6., a částky 2.852,- Kč představující náklady na opatření znaleckého posudku (výrok I). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 2. července 2012, č. j. 54 Co 180/2012-286, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej toliko ve výroku II o náhradě nákladů řízení (výrok II) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vycházel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, totiž že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1077/3 a 1325/8 (ostatní plocha – ostatní komunikace) v katastrálním území B. Na těchto pozemcích se nachází zpevněná komunikace, vybudovaná v polovině osmdesátých let minulého století Jednotným zemědělským družstvem Okříšky „v souladu s tehdy platnými právními předpisy“ a kolaudovaná v roce 1987 příslušným stavebním úřadem jako stavba obslužné účelové komunikace. Současně vzal odvolací soud za prokázané, že daná zpevněná komunikace je užívána nejenom žalovaným, ale i dalšími osobami, zejm. občany obcí R., Č. a B. jako „nejkratší spojovací silnice mezi obcemi“ a rovněž je užívána dalšími „soukromými vlastníky pozemků“.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu i odvolací soud uzavřel, že pozemní komunikace na označených pozemcích, jež jsou v žalobcově vlastnictví, splňuje znaky uvedené v „§7“ zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a jde tudíž o účelovou komunikaci (ve smyslu §7 odst. 1 uvedeného zákona). Vlastnické právo žalobce je v takovém případě – uvádí odvolací soud – omezeno veřejnoprávním institutem obecného užívání pozemní komunikace podle §19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, v jehož rámci je i žalovaný oprávněn komunikaci užívat bezplatně (z čehož odvolací soud implicitně dovozuje, že užíváním pozemní komunikace na pozemcích žalobce nevzniká žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, o jehož vydání – ve formě peněžité náhrady – žalobce usiluje v tomto řízení; §451 odst. 1 a 2, §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm zpochybňuje právní posouzení věci, že zpevněné cesty vybudované žalovaným též na pozemcích parc. č. 1077/3 a 1325/8 v žalobcově vlastnictví nesou znaky účelové komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a že vlastnické právo žalobce k těmto pozemkům je tedy omezeno obecným užíváním pozemní komunikace podle §19 odst. 1 cit. zákona. Přitom se žalobce dovolává zejména závěrů, jež v otázce vzniku účelové komunikace a jejího trvání vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06. Zastává názor, že podmínkou vzniku účelové komunikace je souhlas vlastníka pozemku a také „nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba“. K vybudování pozemní komunikace – pokračuje žalobce – souhlas žalovanému nedal a za její zřízení a užívání mu nebyla poskytnuta žádná náhrada. Zřízená cesta dle žalobcova názoru také nenaplňuje znak „nezbytné komunikační spojnice“, v situaci, kdy – tvrdí žalobce – v dané lokalitě „existuje alternativní přístupová komunikace“. Žalovaný proto pozemky užívá bez právního důvodu, čímž mu vzniká bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat ve formě peněžité náhrady, jejíž výše – uzavírá žalobce – koresponduje obvyklé hladině nájemného, stanoveného v dané věci znaleckým posudkem (12.300,- Kč/rok). Současně má žalobce za to, že řízení je postiženo vadou, neboť odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřípustnosti žalobce, jehož zástupce žádal o odročení jednání. Proto žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný. Zopakoval, že komunikace byla na pozemcích vybudována v souladu s tehdy platnými předpisy, nejde o neoprávněnou stavbu a jako komunikace jsou pozemky evidovány i v katastru nemovitostí. I podle názoru žalovaného tedy cesta naplňuje znaky účelové komunikace podle §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Uživatelům komunikace tak nemohlo vzniknout na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, nehledě na to, že žalobce neprokázal, že by právě žalovaný pozemky v žalobcově vlastnictví užíval. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelem označené právní otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a z tohoto pohledu jde tudíž o otázku rozhodovanou soudy rozdílně, pro kterou má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam; srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí v dané věci (v níž se žalobce domáhá náhrady za bezesmluvní užívání pozemků žalovaným) je, mimo jiné, významné vyřešení otázky, zda předmětné pozemky v žalobcově vlastnictví jsou účelovou komunikací.
Účelová komunikace je pozemní komunikací, jež splňuje znaky uvedené v §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (srov. též §2 odst. 2 cit. zákona). Podle §7 odst. 1 věty první tohoto zákona „účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“. Podle §19 odst. 1 věty první cit. zákona platí, že „v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak“.
Výkladem citovaných ustanovení zákona o pozemních komunikacích se Nejvyšší soud zabýval zejména v rozsudku ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, a k závěrům v něm uvedeným se posléze přihlásil též v rozsudcích ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011, resp. ze dne 16. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012 (dostupnými spolu s ostatními rozhodnutími na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). V citovaných rozhodnutích – též se zřetelem ke starší judikatuře obecných soudů a v reflexi na aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, na který poukazuje i odvolatel) – Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je, mimo jiné, existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby . Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Má-li ten, kdo účelovou komunikaci využívá, možnost jiného přístupu, byť méně komfortního, nicméně ještě postačujícího, není tu naléhavá komunikační potřeba, a tudíž ani právo obecného užívání účelové komunikace“.
V dané věci odvolací soud vychází ze zjištění, že žalovaný (či jeho právní předchůdce) zřídil komunikaci na předmětných pozemcích v 80. letech minulého století „v souladu s tehdy platnými předpisy“ za účelem obhospodařování zemědělských pozemků, a že pozemky jsou užívány jako veřejná cesta i dalšími osobami jako „nejkratší spojovací silnice“ mezi sousedními obcemi (R., Č., B.). Závěr, že by žalovaný či další vlastníci pozemků neměli na jimi obhospodařované pozemky jiný přístup, případně že by vlastníci nemovitostí v označených obcích neměli jiné, byť i méně komfortní komunikační spojení, ovšem odvolací soud nečiní. K jeho závěrům o charakteru předmětné komunikace je pak třeba dodat, že účelové komunikace nejsou stavbou (věcí) ve smyslu občanského práva, ale představují toliko určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku (k této otázce srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011) a že pro posouzení, zda je pozemek účelovou komunikací, není vždy rozhodující, jak je pozemek evidován v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006).
Z obsahu spisu se ovšem současně podává, že předmětná účelová komunikace (tehdy dle §22 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích /silniční zákon/) měla být zřízena podle tehdy platných předpisů bez souhlasu vlastníka zemědělským družstvem v roce 1985 na pozemcích, které nebyly ve vlastnictví družstva a které družstvo užívalo z titulu práva družstevního užívání (§37 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví), v době kdy byla užívací práva zemědělského družstva ve své podstatě totožná s právy, které jinak právo dává vlastníkovi pozemku (srov. §37 odst. 1 a 2 cit. zákona). Omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu je pak způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka; souhlasu nového vlastníka není třeba, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr však nelze vztahovat na případ osob, které nabyly vlastnické právo k pozemku zatíženému účelovou komunikací v restituci (i zde srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, reflektovaný Nejvyšším soudem zejm. v jeho rozsudcích ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, a ze dne
29. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 5213/2009). Proto je i v dané věci potřebné zabývat se také okolnostmi, za nichž případně došlo k obnovení vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům a zvážit použitelnost citovaných závěrů (tvrdí-li žalobce, že se zřízením účelové komunikace nesouhlasil, že mu na ně nebyla poskytnuta žádná náhrada a že mu pozemky byly vydány až k 1. 10. 1992).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním (tedy zda pozemky ve vlastnictví žalované představují účelovou komunikaci či nikoliv) není úplné a závěry, k nimž zde odvolací soud dochází, jsou přinejmenším předčasné.
Na výsledku dovolacího řízení pak již nic nezmění ani to, zda řízení před odvolacím soudem je postiženo žalobcem namítnou zmatečností vadou, tedy zda v důsledku postupu soudu v odvolacím řízení byla žalobci odňata možnost jednat před soudem (§229 odst. 3, §242 odst. 3 o. s. ř.). K těmto námitkám dovolatele sluší se snad uvést, že i podle obsahu spisu byl žalobce prostřednictvím svého tehdejšího zástupce k jednání odvolacího soudu řádně předvolán a že žádost jeho zástupce o případné odročení jednání postrádala uvedení důvodu, jenž snad žalobci zabránil v tom, aby se k nařízenému jednání včas dostavil (k předpokladům projednání věci v nepřítomnosti řádně předvolaného účastníka srov. §101 odst. 3 o. s. ř.).
S ohledem na nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) ovšem Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovoláním napadený rozsudek zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V souladu s ustanovením §243a odst. 1 věty první o. s. ř. Nejvyšší soud o věci rozhodl bez nařízení jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V závislosti na vyřešení předběžné otázky, zda pozemky ve vlastnictví žalobce představují účelovou komunikaci či nikoliv, se budou soudy nižších stupňů v dalším řízení případně znovu zabývat i tím, zda předmětné pozemky užívá žalovaný (jenž uvedenou okolnost popírá) a v jakém rozsahu a zda mu tím vzniká na úkor žalobce bezdůvodné obohacení.
V konečném rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu