ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.179.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 179/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti žalované LANATEX, a. s., IČ 25523139, se sídlem v Ivančicích, Alexovice 1, zastoupené JUDr. Jiřím Turečkem, advokátem se sídlem v Ivančicích, Široká 2, o zaplacení částky 32,700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 468/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2013, č. j. 13 Co 377/2011-225, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2014, č. j. 13 Co 377/2011-288, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, č. j. 14 C 468/2009-163, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 48,975.700,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), jakož i náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok III.). Žalobkyně dovozovala svůj nárok na požadovanou částku ze skutečnosti, že dne 15. 2. 1996 uzavřela se žalovanou společností smlouvu, na základě níž jí postoupila částku 144 mil. clg. INR z účtu náležejícího České republice vedeného u State bank of India oproti závazku žalované zaplatit na příjmový účet státního rozpočtu částku 108,000.000,- Kč, jež mohla být dle čl. 4 smlouvy dále upravena. Jelikož žalovaná nebyla schopna splnit svůj závazek, bylo opakovaně přistupováno k dohodám o splátkovém kalendáři a byla prodlužována doba splatnosti dluhu žalované. Žalovaná však na základě naposledy sjednaného splátkového kalendáře uhradila pouze část svého závazku a ke dni 1. 10. 2009 výše jí neuhrazených splátek činila 32,700.000,- Kč, pročež se žalobkyně podanou žalobou domáhá zaplacení tohoto obnosu, jakož i sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1 % z nesplacené částky a úroku z prodlení. Soud na základě provedeného dokazování vzal za zjištěné, že smlouva ze dne 15. 2. 1996 byla rámcovou smlouvou o postoupení pohledávky za úplatu ve smyslu §524 obč. zák. a byla právním důvodem pro poskytování dalších finančních částek nad rámec částky původně sjednané z clg. INR účtu náležejícího České republice. Tyto částky byly postupně spláceny žalovanou společností, a to nejdříve prostřednictvím společnosti ICC a.s. do ledna roku 1998, poté od června 1998 prostřednictvím společnosti I. akciová Lanatex a nakonec od listopadu 2005 je splácela přímo společnost LANATEX, a. s. Čerpání peněz žalovanou v rozsahu převyšujícím částku 144,000.000,- clg. INR dokládá i to, že žalovaná odváděla do státního rozpočtu prostředky ve vyšší výši než ve smlouvě uvedených 108,000.000,- Kč. Na základě předmětné smlouvy tedy žalovaná nabyla z účtu žalobkyně celkem částku 543,386.547,78 INR, výše protiplnění, jež žalovaná neuhradila žalobkyni, pak ke dni 1. 10. 2009 činila 32,700.000,- Kč. Soud tedy shledal nárok žalobkyně na zaplacení této částky navýšené o smluvní pokutu a úrok z prodlení po právu a žalobě jako důvodné vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č. j. 13 Co 377/2011-225, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2014, č. j. 13 Co 377/2011-288, v části výroku I. co do částky 16,275.700,- Kč představující penále z neoprávněného zadržování státních prostředků zrušil, řízení v tomto rozsahu zastavil a věc postoupil Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj k dalšímu řízení, ve zbylé části výroku I. a ve výroku III. rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Odvolací soud po částečném zopakování a doplnění dokazování dospěl k následujícím závěrům. V části, v jaké se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16,275.700,- Kč představující penále z neoprávněně zadržovaných prostředků ze státního rozpočtu, není dána pravomoc soudů ve smyslu §7 o. s. ř., neboť dle §3 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, je oprávněn uložit odvod penále ze zadržených prostředků územní finanční orgán. V rozsahu odpovídajícímu této částce tedy odvolací soud řízení zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení příslušnému územnímu finančnímu orgánu. Odvolací soud odmítl námitku žalované, že na smlouvu je třeba pohlížet jako na neplatnou pro její neurčitost, neboť pohledávka, jež byla jejím předmětem, je ve smlouvě náležitě specifikována. Ze smlouvy přitom vyplývalo, že byla výslovně omezena na vyčerpání částky 144,000.000,- INR, respektive na splacení částky 108 mil. Kč. Docházelo-li následně s odkazem na stejnou smlouvu k dalšímu uvolňování prostředků žalobkyní, muselo se jednat o samostatné smluvní vztahy. Z předložených listin přitom nebylo možné dovodit u jednotlivých uvolňovaných prostředků cl. INR návaznost na platné právní úkony, jež vyžadovaly písemnou formu, pročež bylo třeba se uplatněným nárokem zabývat i z hlediska ustanovení o bezdůvodném obohacení. Z obsahu dopisu žalované ze dne 21. 7. 2005 adresovaného ministerstvu financí, v němž žalovaná odkazovala na čerpání clearingové INR z česko-indického clearingu na dovozy, za které provádí úhrady v korunové protihodnotě a svůj závazek vyčíslila na 57,791.195,08 Kč, soud dovodil, že tímto ze strany žalované došlo k uznání práva, jež má za následek běh nové desetileté promlčecí doby. Právo žalobkyně tak nemůže být promlčeno. Neopodstatněné je rovněž tvrzení žalované, že není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť z provedených důkazů se podává, že ač platby probíhaly přes účty třetích osob (společnosti Intercontinental Commodities, a.s. a 1. akciová Lanatex a.s.), byla to žalovaná, jež prostředky splácela žalobkyni a jež využívala prostředky žalobkyní uvolňované na účty třetích osob, jak dokládá písemná komunikace zúčastněných subjektů. Korespondence mezi žalobkyní, žalovanou a společností 1. akciová Lanatex dokládá směšování jednání dvou společností, jež se ve vztahu k čerpání prostředků clear. INR od žalobkyně a splátkám za tyto platby prolínaly, přičemž šlo o společnosti, jejichž statutární orgány byly personálně zcela totožné. Výsledkem jednání zúčastněných osob bylo zmiňované uznání dluhu žalovanou a dohoda o splátkách uzavřená žalobkyní a žalovanou a do určité doby i faktický postup dle uzavřené dohody. Za těchto okolností tedy lze mít v projednávaném sporu žalovanou za pasivně věcně legitimovanou, pročež odvolací soud přitakal v rozsahu, v němž neshledal důvodu pro zrušení rozhodnutí a zastavení řízení, rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání pouze proti potvrzující části jeho výroku I.) podala žalovaná dovolání, v němž zdůrazňuje, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že její dovolání je přípustné s ohledem na odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i neřešenost dané otázky a další důvody uvedené v poučení napadeného rozhodnutí. Zmiňuje dále, že odvolací soud vzal za prokázané, že veškeré uvolňované prostředky v clearingových INR byly poukazovány nejprve na účty třetích osob, fakticky i právně se tak nedostaly do dispozice žalované, ale jiných subjektů. Z odůvodnění rozhodnutí rovněž vyplývá, že odvolací soud zjevně dovodil, že poskytování prostředků převyšujících částku uvedenou ve smlouvě probíhalo na základě samostatných smluvních vztahů. Dovolatelka tedy usuzuje, že odvolací soud přisvědčil její námitce spočívající v nedostatku pasivní věcné legitimace na její straně. V souladu se smluvními ujednáními bylo její povinností poskytnout úhradu za INR skutečně uvolněné v její prospěch. Bylo-li zjištěno, že se uvolněné INR do její dispozice vůbec nedostaly, neboť byly uvolňovány na účty jiných subjektů, nemohlo žalobkyni vůbec vzniknout právo vůči žalované na zaplacení úhrady za tyto prostředky. Bez významu je přitom personální propojení dovolatelky a 1. akciové Lanatex, a. s., neboť z této skutečnosti neplyne, že by kterákoliv z nich měla hradit závazky druhé. Dopisem žalované ze dne 21. 7. 2005 pak nemohlo dojít k platnému uznání dluhu, jelikož žalované žádný dluh vůči žalobkyni nevznikl. Důvodem neplatnosti je i skutečnost, že kdyby žalovaná skutečně čerpala částky v INR, uznávala by více dluhů, a v takovém případě by musela jednotlivě určit, které konkrétní dluhy uznává co do důvodu i výše, tedy identifikovat každý jednotlivý dluh, jak bylo dovozeno například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 376/2003. Dovolatelka v této souvislosti připomněla, že odvolací soud shledal, že z předložených listin nebylo možno dovodit u jednotlivých uvolňovaných prostředků návaznost na platné právní úkony. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty dovolatelky a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě nelze dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na řešení právní otázky, pro niž by bylo na dovolání možno pohlížet jako na přípustné. Dovolatelka zjevně poněkud mylně interpretuje závěry odvolacího soudu, domnívá-li se, že odvolací soud v podstatě přisvědčil námitkám ohledně nedostatku její pasivní věcné legitimace. Odvolací soud sice shledal, že prostředky poskytované žalobkyní nad rámec částky sjednané ve smlouvě mezi ní a žalovanou ze dne 15. 2. 1996 nelze považovat za plnění z této smlouvy a že tyto prostředky nesměřovaly přímo na bankovní účet žalované, uzavřel však, že dle okolností provázejících zmiňované transakce směřovaly uvolňované částky výsledně k žalované, jež je využívala. Zjevně tedy pokládal účty osob odlišných od žalované pouze za platební místo, aniž by však měl pochybnosti o tom, že poskytováním daných prostředků se rozšiřovala ve svém důsledku majetková sféra dovolatelky, jíž tak lze mít za bezdůvodně obohacenou, a tedy i pasivně věcně legitimovanou v projednávaném sporu, nehledě na to, že sporné vztahy mezi účastnicemi již nebyly regulovány řádným smluvním ujednáním. Argumentace dovolatelky, akcentující pouze skutečnosti provázející průběh zkoumaných transakcí, jimiž se odvolací soud zabýval a s přihlédnutím k nimž formuloval své závěry, přitom nejenže nepoukazuje na otázku, pro niž by bylo na dovolání možno pohlížet jako na přípustné, ale navíc ani nikterak nedokládá nesprávnost právních úvah odvolacího soudu.
Za přiléhavou nelze mít ani výtku žalované směřující proti hodnocení jejího dopisu ze dne 21. 7. 2005 jako platného uznání dluhu. Judikatura Nejvyššího soudu vyjadřující se k otázce uznání dluhu dle §558 obč. zák. akcentuje, že pokud jde o uznání dluhu co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání dluhu uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak uznání dluhu co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013). Bylo-li v předmětném dopise dle zjištění odvolacího soudu odkazováno co do důvodu plateb na čerpání clearingové INR z česko-indického clearingu na dovozy z Indie, za které se provádí úhrady v korunové protihodnotě, a byla-li v něm vyčíslena celková výše závazku žalované vůči žalobkyni doplněná žalovanou nezpochybněnou bilancí v příloze, je zřejmé, s ohledem na přezkumné možnosti dovolacího soudu, že v něm byl objektivně zjistitelným způsobem vyjádřen jak důvod vzniku dluhu, tak i jeho výše. Hovoří-li dovolatelka o nutnosti uznat důvod a výši jednotlivých dluhů, přehlíží, že byť bylo obohacení zjevně nabyto více platbami, nemění to samo o sobě nic na tom, že dle skutkových závěrů soudů nižších stupňů šlo o plnění uskutečněné na základě týchž okolností, dle právního hodnocení zakládajících vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované a kauza vyjádřená v předmětném dopise se vztahovala na všechna tato plnění, jejichž přehled byl uveden ve zmíněné příloze. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003, je tak nepřípadný, neboť v daném případě se nejednalo o uznání vícero dluhů, jejichž vznik by se odvíjel od odlišných zavazovacích důvodů, které by bylo třeba vyjádřit zvláště u každé platby, jíž by se žalovaná bezdůvodně obohacovala.
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu