ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1790.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1790/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce Ing. J. N. , zastoupeného Mgr. Petrem Břečkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Fritzova 4258/2, proti žalované PREdistribuce, a. s. , IČ: 273 76 516, se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, o zaplacení částky 99.560,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 131/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2013, č. j. 36 Co 32/2013-138, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. ledna 2013, č. j. 5 C 131/2010-109, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 99.560,70 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Stran jeho přípustnosti odkázal na ustanovení „§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.“, uváděje, že „napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam“. V dovolání obšírně polemizoval se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, k důvodům dovolání uvedl tolik, že „rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci“ (odkazuje přitom na „§421a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.“) a že „napadené rozhodnutí je v rozporu se zákonem“. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013; usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; nebo usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál. Jeho odkaz na ustanovení „§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.“ a „zásadní právní význam napadeného rozhodnutí“ řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není. Z dovolatelem označených zákonných ustanovení je ostatně patrno, že při podání dovolání – přes správné poučení odvolacího soudu uvedené v písemném vyhotovení rozhodnutí – dovolatel vycházel z mylného názoru, že se přípustnost dovolání v dané věci řídí ustanoveními občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, ačkoliv dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno až po uvedeném datu (k tomu srov. též čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Sluší se rovněž dodat, že ustanovení §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (srov. §243b o. s. ř.).
Pro úplnost sluší se uvést, že žalobcovo dovolaní – založené zde na kritice správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, případně na tom, že řízení je postiženou vadami – nemůže obstát i proto, že jediným způsobilým odvolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být jedině nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Z tohoto pohledu žalobcovo dovolání postrádá i řádné vymezení důvodu dovolání (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by měla na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu