ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1854.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1854/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce statutárního města Ústí nad Labem , IČ: 000 81 531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, proti žalovanému O. D., zastoupenému JUDr. Ivou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Palackého 3145/41, o zaplacení částky 101.838,50 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 118/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 16. prosince 2013, č. j. 36 Co 385/2013-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci změnil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. dubna 2013, č. j. 13 C 118/2013-52, tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 101.838,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (jsa zastoupen ustanovenou zástupkyní z řad advokátů) dovolání. Stran jeho přípustnosti toliko odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu, co do důvodů pak na „ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“, maje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné, zejména proto, že „odvolací soud neposoudil důkazy ve všech souvislostech (…) a zapříčinil vadu, která mohla mít vliv na nesprávní posouzení věci“. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). A konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě očividně nedostál. Pouhý odkaz na ustanovení §237 o. s. ř. řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není. Sluší se též dodat, že ustanovení §43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (srov. §243b o. s. ř.).
Odkaz dovolatele na ustanovení „§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“ naznačuje, že při podání dovolání – přes správné poučení odvolacího soudu uvedené v písemném vyhotovení rozhodnutí – vycházel dovolatel z mylného názoru, že se přípustnost dovolání v dané věci řídí ustanoveními občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, byť dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno až po uvedeném datu (k tomu srov. též čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). A ačkoliv uplatněný dovolací důvod dovolatel kvalifikuje jako nesprávné právní posouzení věci, z jeho vymezení je současně patrno, že na ně dovolatel usuzuje prostřednictvím kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnosti); nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, ovšem ani vady řízení způsobilým dovolacím důvodem nejsou.
O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, jenž by měl na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu