ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1919.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1919/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause a o dovolání dovolatelky E. P. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 64 Co 266/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 83/2006 (žalobkyně E. P. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, o obnovu řízení), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně o povolení obnovy řízení, podané u soudu dne 2. 4. 2012, bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 3. 2013, č. j. 5 C 83/2006-238. Tímto usnesením soudu prvního stupně byla povolena obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 83/2006.
O odvolání žalovaného proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 64 Co 266/2013. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 3. 2013, č. j. 5 C 83/2006-238, změněno tak, že se zamítá žaloba na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 83/2006.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně se svou žalobou domáhala obnovy řízení s tím, že nyní údajně nalezené „znalecké posudky“ z archivu presidenta republiky z roku 1947 prokazují, podle názoru žalobkyně, že zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, „byl přijímán v rozporu s ústavním pořádkem a tento postup nesmí být posuzován z pohledu současného vnímání práva“.
Odvolací soud dále uváděl, že žalobkyně ve svém návrhu na obnovu řízení měla také za to, že podle dokumentů z archivu Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu v daném případě „k zápisům vlastnického práva na zemi Českou došlo v tomto případě až po 25. 2. 1948, tedy až v tzv. rozhodném období podle restitučních předpisů. Odvolací soud také poukazoval na to, že žalobkyně tvrdila, že jí předkládané listiny nemohla použít v původním řízení, neboť se o jejich existenci dozvěděla až v lednu 2012, respektive v únoru 2012 (když její právní zástupci „marně žádali o tyto dokumenty příslušné úřady od počátku devadesátých let minulého století“). Odvolací soud posléze poukazoval na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že tu jsou splněny podle uvedených dokumentů podmínky pro povolení obnovy řízení, „neboť jde o nové důkazy z archivu katastrálního úřadu, z nichž vyplývá, kdy mohl původní vlastník JUDr. A. S. o svůj majetek přijít, a proto soud prvního stupně obnovu řízení povolil, neboť žalobkyní uváděné skutečnosti a předložené důkazy (t. j. zpráva Kanceláře presidenta republiky, obsahující pochybnosti o zákonu o převodu vlastnictví hlubocké větve S. na zemi Českou a dále vyjádření presidia Ministerstva techniky ze dne 20. 6. 1947, obsahující připomínky k zákonu č. 143/1947 Sb., a také vyjádření Ministerstva pro sjednocení zákonů ze dne 23. 5. 1947, jakož i vyjádření Nejvyššího kontrolního úřadu k uvedenému zákonu) „svědčí o protiústavnosti zákona č. 143/1947 Sb. (tzv. Lex Schwarzenberg)“.
Podle názoru odvolacího soudu však důkazy předkládané nyní žalobkyní nemohou mít žádný právní dopad na zákon č. 143/1947 Sb., „k jehož ústavnosti se opakovaně vyjádřil Ústavní soud ČR např. v nálezu ze dne 7. 1. 2009, I ÚS 2477/88, kterým odmítl návrh na zrušení, respektive prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb. a konstatoval, že Ústava Československé republiky z roku 1920 není pro Ústavní soud ČR referenčním kritériem, neboť ústavní normy obsažené v zákoně č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, nejsou platnou součástí dnešního ústavního pořádku České republiky, který je jediným relevantním kritériem, jímž by mohl Ústavní soud ČR v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů poměřovat ústavnost zákona č. 143/1947 Sb.“. Odvolací soud proto dovozoval, že tu „není splněna podmínka pro povolení obnovy řízení, neboť listiny předkládané žalobkyní nemohou, podle názoru odvolacího soudu, přivodit (ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 občanského soudního řádu) příznivější rozhodnutí ve věci určení vlastnického práva k majetku dotčenému uvedeným zákonem č. 143/1947 Sb.
Odvolací soud pak dále dovozoval, že pokud žalobkyně předložila listiny k prokázání tvrzení, že zápisy o povolení vkladu byly ohledně jí uváděného majetku prováděny až v tzv. rozhodném období podle restitučních předpisů, tedy po 25. 2. 1948, „nejedná se o nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť otázku intabulace na základě zákona č. 143/1947 Sb. žalobkyně nastolila již v původním řízení (podáním ze dne 21. 8. 2006), přičemž soudy již v původním řízení otázku přechodu majetku dotčeného zákonem č. 143/1947 Sb. řešily jednotně a ustáleně se závěrem, že k přechodu tohoto majetku došlo dnem účinnosti zákona č. 143/1947 Sb., tedy ke dni 13. 8. 1947. Podle názoru odvolacího soudu „ani skutečnost, že nadále probíhá dědické řízení, jehož je žalobkyně účastnicí, nemůže nic změnit na obsahu pravomocných rozhodnutí soudů, vydaných v řízení, jehož obnovy se žalobkyně domáhá“.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozhodl o změně odvoláním napadeného usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu těchto nákladů řízení 13.253,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu.
Usnesením odvolacího soudu ze dne 5. 12. 2013 (sp. zn. 64 Co 266/2013 Městského soudu v Praze) bylo doručeno dne 8. 1. 2014 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 23. 3. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se potvrzuje usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 3. 2013 a dále, aby zrušil výrok usnesení odvolacího soudu, kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 13.253,- Kč.
Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, jímž se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka poukazovala např. na usnesení Nejvyššího soudu 23Cdo 3564/2009 nebo na usnesení Nejvyššího soudu 32Cdo 3603/2010).
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacího soudu spočívá, podle názoru dovolatelky v tom, že neposoudil závěry soudu prvního stupně jako správné, třebaže tu postačovalo podle citované judikatury, že důvody obnovy se tu jeví alespoň jako pravděpodobné tak, že mohou přivodit pro obnovu navrhující žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka poukazovala na to, že zákon č. 143/1947 Sb. byl od počátku zjevně protiústavní, takže tu mělo být při jeho posuzování soudem uplatněno, že článkem I odst. 1 zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozovala ústavní listina Československé republiky, bylo stanoveno, že zákony odporující ústavní listině, jejím součástem a zákonům ji měnícím a doplňujícím, jsou neplatné. V důsledku toho jsou, podle názoru dovolatelky, předmětné nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, stále součástí ležící pozůstalosti po původním vlastníkovi JUDr. A. S. a dovolatelce, jako jeho dědičce a účastníci dědického řízení vedeného Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 54 D 97/2006, svědčí naléhavý právní zájem na určení, že tyto nemovitosti byly ke dni úmrtí JUDr. A. S. v jeho vlastnictví. V této souvislosti dovolatelka namítala i další pochybení soudů v tomto řízení, že nebylo vyhověno podnětu žalobkyně k postupu podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR a soud nepodal návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., když tu jde o zákon, který je až do současně doby interpretován a nesprávně aplikován, takže nejde o „mrtvý zákon“.
Dovolatelka je přesvědčena, že tu má naléhavý právní zájem na požadovaném určení toho, které nemovitosti jsou součástí pozůstalosti po uvedeném právním předchůdci žalobkyně, neboť její účast v dalším řízení po tomto jejím právním předchůdci určuje její naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.
Pokud jde o žalobkyní uváděné nové důkazy z archivu katastrálního úřadu, jsou podle názoru dovolatelky takovými důkazy, které existovaly již před vyhlášením rozhodnutí v původním soudním řízení, ale žalobkyně o nich nevěděla a nemohla tedy splnit povinnost je tvrdit a nabízet je k důkazu v tomto soudním řízení. Podle názoru dovolatelky nově předložené dokumenty z Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu „vylučují okamžitý účinek zákona č. 143/1947 Sb. ke dni jeho vyhlášení“; majetek původního vlastníka nemovitosti JUDr. A. S. nebyl dotčen zákonem č. 143/1947 Sb., ale k jeho odnětí došlo již dříve, a to, podle názoru dovolatelky, zneužitím dekretu č. 12/1945 Sb.; měla by tu tedy být připuštěna náprava cestou povolení obnovy řízení. V této souvislosti dovolatelka poukazovala i na zprávu Výboru pro lidská práva v Ženevě ze dne 22. 10. 2002, ze které vyplývá, že dovolatelka byla ze strany státních orgánů ČR v průběhu minulých dvaceti let vystavena zejména zadržování dokladů a odmítání lustrace majetku dovolatelčiny rodiny; dovolatelka je také toho názoru, že v uplatňování jejích práv a zájmů jí bylo bráněno takto i co do uplatňování žaloby na obnovu řízení; tím došlo i k tomu, že jí nebylo přiznáno právo na spravedlivý proces. Dovolatelka je přesvěčena o tom, že jí uváděné nové skutečnosti a důkazy jsou způsobilé přivodit pro ni příznivější výsledek v tomto řízení o obnovu řízení; je proto na místě respektovat právo dovolatelky na spravedlivý proces a ve světle nových skutečností a důkazů povolit v tomto případě obnovu řízení a projednat určovací žalobu meritorně; dovolatelka nadále trvá na předložení zákona č. 143/1947 Sb. Ústavnímu soudu ČR ve smyslu článku 95 odst. 2 Ústavy ČR s návrhem zrušení tohoto zákona jako zjevně protiústavního a neústavně interpretovaného a aplikovaného až do současnosti.
Ve vyjádření žalovaného Hlavního města Prahy k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že listinné důkazy uváděné dovolatelkou nemohou pro ni přinést příznivější rozhodnutí ve věci. Podle názoru žalovaného žalobkyně nemá na určení (§80 písm. c) občanského soudního řádu), jehož se opětovně domáhá, naléhavý právní zájem. Pokud žalobkyně odvozuje své právo k předmětným nemovitostem od JUDr. A. S., respektive od Dr. H. S., je třeba poukázat na to, že toto právo nebylo dosud projednáno v dědickém řízení a nabytí dědického nároku nebylo žalobkyni potvrzeno. Pokud žalobkyně poukazuje na skutečnost, že předmětné nemovitosti přešly na čs. stát v rozhodném období podle restitučních předpisů, potom domáhání se jejich navrácení podle obecných předpisů není možné (srov. k tomu závěry Ústavního soudu ČR, vyjádřené ve stanovisku Pl.ÚS.-st. 21/05). Je sice pravdou, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 1. 2009, I. ÚS 2477/08, uzavřel, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení, ale jen ohledně tzv. Schwarzenbergské hrobky, ale ohledně ostatních věcí Ústavní soud uzavřel tuto otázku tak, že žalobkyni A. P. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k těmto věcem nesvědčí (srov. nálezy Ústavního soudu ČR III.ÚS 783/09 ze dne 5. 4. 2012 nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 3. 2014, III.ÚS 783/14). Nejsou tu dány, podle názoru žalovaného, žádné nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které by mohly přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Dovolání dovolatelky by tedy, podle názoru žalovaného, mělo být odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti usnesení odvolacího ze dne 5. 2. 2013 (sp. zn. 64 Co 266/2013 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu je dovolání přípustné (není-li stanoveno jinak, srov. §238 občanského soudního řádu) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci soudem pak spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu; žalobou na obnovu řízení lze podle tohoto ustanovení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník nemohl použít v průběhu řízení před soudem prvního stupně (nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205 a §211a občanského soudního řádu též před odvolacím soudem), pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně (nebo i před odvolacím soudem za podmínek uvedených v §205a a §211a občanského soudního řádu), pokud mohou přivodit pro ně příznivější rozhodnutí ve věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl ovšem zaujat právní závěr, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 6/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní závěr, že pro rozhodnutí o navrhované obnově řízení stačí, že se jeví pravděpodobným, že skutečnosti, rozhodnutí a důkazy mohou přivodit pro navrhovatele příznivější rozhodnutí.
V rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2013 (sp. zn. 64 Co 266/2013 Městského soudu v Praze) bylo poukázáno i na to, že a s jakými závěry dovolací soud i Ústavní soud ČR vypořádával s některými právními skutečnostmi a okolnostmi, na něž bylo žalobkyní E. (A.) P. poukazováno i v tomto řízení (vedeném pod sp. zn. 5 C 83/2006 Obvodního soudu pro Prahu 7); šlo zejména o nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, I.ÚS 2477/08, ze dne 5. 4. 2012, III. ÚS 791/09 a ze dne 20. 3. 2014, III.ÚS 783/14, jakož i o stanovisko Pl.ÚS-21/05).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR, které měl na zřeteli i dovolací soud v tomto dovolacím řízení, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém usnesení ze dne 5. 12. 2013 (sp. zn. 64 Co 266/2013 Městského soudu v Praze), napadeném dovoláním dovolatelky E. /A./ P., nesprávně neshledal dovolatelkou tvrzené odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování zákonných podmínek povolení obnovy řízení anebo při posouzení toho, že by v tomto případě byly doloženy důvody k tomu, aby byla posouzena jinak dovolacím soudem vyřešená otázka zákonných předpokladů pro obnovu řízení, týkajích se rozhodování odvolacího soudu o povolení obnovy řízení (ve smyslu ustanovení §228 občanského soudního řádu).
Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu), směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končilo řízení o žalobě na obnovu řízení, v němž byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení vlastnictví k nemovitostem.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 i §243f odst. 4 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na obnovu řízení.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu uvedených nákladů dovolacího řízení žalovaného nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze předmětu tohoto dovolacího řízení a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení o obnovu řízení u soudů obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu