ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1969.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1969/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Města Mariánské Lázně, se sídlem v Mariánských Lázních, IČ 00254061, zastoupené JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Hroznatova 773, proti žalované AXEL Optik, s. r. o., IČ 25207512, se sídlem v Bořeticích 53, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 8, o 1.977.762 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 25/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2014, č. j. 15 Co 512/2013-386, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným bylo ve výroku I. odmítnuto odvolání žalobce směřující proti výroku I. rozsudku o zastavení řízení o 1.192.941,- Kč. Současně ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 10. 2013, č. j. 3 C 25/2012-348 ve výrocích II., III., IV. a V. tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 515.752,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % jdoucím z částky 377.009 Kč od 23. 12. 2011 do zaplacení a z částky 138.743,- Kč od 28. 6. 2012 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích II., III., IV. a V. tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce v části o zaplacení částky 269.069 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši ve výši 7,75 % jdoucím z částky 650.025,- Kč od 1. 4. 2011 do 22. 12. 2011, z částky 273.016,- Kč od 23. 12. 2011 do zaplacení, z částky 238.554,- Kč od 6. 1. 2012 do zaplacení, z částky 414.800,- Kč od 6. 1. 2012 do zaplacení, z částky 280.500,- Kč od 25. 6. 2010 do zaplacení. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rovněž rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dále ve výroku II. byla žalobci uložena povinnost uhradit České republice - Okresnímu soudu v Domažlicích na náhradě nákladů řízení, které platil stát, částku 6.753,- Kč a žalované uložena povinnost uhradit České republice - Okresnímu soudu v Domažlicích na náhradě nákladů řízení, které platil stát, částku 2.373,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1.442.122,- Kč a úroku z prodlení. Podle žalobce se žalovanou uzavřel nájemní smlouvu, kterou pak několika dodatky měnil.
Odvolací soud se v dané věci soustředil na otázku, zda mezi účastníky byla uzavřena platná nájemní smlouva či nikoliv. Připomenul, že soud je odpovědný za aplikaci hmotného práva, nemůže tedy ani podle §120 odst. 4 o. s. ř. vyjít z určitého nesporného právního názoru účastníků. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že původní nájemní smlouva ze dne 16. 8. 2002 byla uzavřena mezi pronajímatelem Městem Mariánské Lázně a nájemcem Axis Optik s. r. o., IČ 25208161. Dále vzal za prokázané, že dne 2. 11. 2004 byl uzavřen tzv. dodatek č. 1, na jehož základě pronajímatel souhlasil s uzavřením dohody, na základě které práva a závazky z nájemní smlouvy na straně nájemce od společnosti Axis Optik s. r. o., převzala společnost AXEL Optik, s. r. o., IČ 25207512.
Odvolací soud zaujal názor, že obecně platí, že v důsledku autonomie vůle není vyloučeno, aby se za souhlasu všech smluvních stran sjednalo převzetí práv a závazku z nájemní smlouvy a změnila se tak osoba nájemce. V daném případě se však jedná o majetek obce a nakládání s tímto majetkem se řídí zákonem č. 128/2000 Sb. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, v němž se dovolací soud vyjádřil k otázce zveřejňování záměru obce uzavřít dohodu o změně závazkového vztahu a dovodil povinnost obce zveřejnit záměr o uzavření dohody o změně stávajícího závazkového vztahu. Odvolací soud dovodil, že se mezi účastníky jedná o neplatnou nájemní smlouvu.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně posoudil vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1, 2 o. z. Správně se rovněž soustředil na zjišťování obvyklé ceny, za kterou se v daném místě a čase pronajímají srovnatelné nebytové prostory.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně však odlišně posoudil výši bezdůvodného obohacení. Na základě znaleckého posudku znaleckého ústavu KOPPREA – znalecký ústav, s. r. o. ze dne 3. 5. 2013 a jeho opravy ze dne 7. 6. 2013 vzal odvolací soud za prokázané, že obvyklé nájemné v daném místě a čase za porovnatelný typ obchodních ploch činilo 340.000,- Kč. Ze znaleckého posudku je zřejmé, že pro účely ocenění provedl znalecký ústav rozdělení posuzované prodejny na plochy zasažené plísní a plochy plísní nezasažené a zabýval se vlivem, jaký by zjištěné závady (výskyt plísní) mohly mít na trhu s nemovitostmi. Ze shora uvedeného znaleckého posudku se též podává, že znalecký ústav pracoval i s cenou, za jakou jsou předmětné nebytové prostory pronajímány třetí osobě od doby, co je žalovaná vyklidila. Při stanovení obvyklé ceny za užívání byl znaleckým posudkem zohledněn faktický stav a faktické užívání předmětných nebytových prostor.
Odvolací soud se dále zabýval vznesenou námitkou promlčení s tím, že podle §107 odst. 1, 2 o. z. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 2 roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 3 roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za 10 let ode dne, kdy k němu došlo. Zaujal názor, že v daném případě se uplatní subjektivní promlčecí lhůta, neboť žalobce věděl, že žalovaná jeho nebytové prostory užívá a rovněž věděl, kolik za užívání těchto prostorů hradí. Pokud žaloba byla podána dne 6. 1. 2012, je promlčeno právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor do 5. 1. 2010 včetně.
Odvolací soud vyslovil závěr, že za poměrnou část roku 2010 (období od 6. 1. 2010 do 31. 12. 2010) činí bezdůvodné obohacení za užívání předmětných nebytových prostor 335.342,- Kč, přičemž zaplaceno za toto období bylo žalovanou 120.000,- Kč, žaloba žalobce je tedy důvodná v tomto období do částky 215.342,- Kč. V roce 2011 činí obvyklá úhrada za užívání 340.000,- Kč, přičemž v tomto roce bylo žalovanou zaplaceno 120.000,- Kč a 30.000,- Kč. Za tento rok je tedy žaloba důvodná co do částky 190.000,- Kč. Dále vyslovil, že v roce 2012 se jedná o poměrnou část roku do 14. 5. 2012, tedy o částku 125.410,- Kč, přičemž bylo uhrazeno v tomto období žalovanou 15.000,- Kč. V tomto roce je nárok žalobce důvodný co do částky 110.410,- Kč.
Z uvedených důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě žalobce co do částky 515.752 Kč. O úrocích z prodlení rozhodl odvolací soud podle §517 odst. 2 o. z. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Co do splatnosti žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení aplikoval §563 o. z., podle něhož není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužní povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Úrok z prodlení tak musel být rozdělen na dvě části, a to první, která již byla uplatněna v původní žalobě a druhou, která byla uplatněna až v rozšíření žaloby.
Co se týká zamítavé části, vyjádřil odvolací soud z důvodu přehlednosti a právní jistoty i výši jistiny, do které byla žaloba zamítnuta, a dále vyjádřil i zamítnuté části úroku z prodlení, které vztahoval buď k původní žalobě nebo k rozšíření žaloby. Dále zohlednil, že při částečném zpětvzetí žaloby byla tato vzata zpět pouze ohledně jistiny, nikoliv však ohledně odpovídajících úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala podle obsahu dovolání z §237 o. s. ř., a to jen do té části měnícího rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku 515.725,- Kč s příslušenstvím, jak je blíže uvedeno ve výroku v odstavci II, první části a proti poslední části tohoto výroku, jímž byla žalované uložena povinnost uhradit České republice - Okresnímu soudu v Domažlicích na náhradě nákladů řízení, které platil stát, částku 2.373,- Kč.
Podle dovolatelky odvolací soud při svém rozhodování rozhodoval otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena anebo měla být dovolacím sudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Tvrdila, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívalo na otázce, zda je pro stanovení výše bezdůvodného obohacení z neplatné nájemní smlouvy podstatný faktický stav pronajatých nebytových prostor (nepobytové místnosti) nebo stav prostor podle způsobu užívání vymezený v kolaudačním rozhodnutí (pobytové místnosti – prodejní).
Odvolacímu soudu vytýkala, že chybně posoudil závěr znaleckého posudku a zejména zásadní otázku pro posouzení výše bezdůvodného obohacení, tj. zda je rozhodující výše nájemného, za nějž se obvykle nebytové prostory zkolaudované jako prodejní prostory v daném místě a čase pronajímaly, a nebo výše nájemného, za nějž by se nebytové prostory daly pronajmout, pokud by se zohlednil jejich aktuální stav, tedy že nejsou způsobilé k pronájmu jako pobytové místnosti s ohledem na výskyt nebezpečných plísní. Namítala, že odvolací soud při svém posouzení výše bezdůvodného obohacení rozhodl v rozporu se skutkovým stavem a v rozporu s právním stavem. Podle dovolatelky je pro jeho stanovení výše bezdůvodného obohacení rozhodující faktický stav prostor. Ten ovšem podle zprávy Krajské hygienické stanice karlovarského kraje a z měření Zdravotního ústavu se sídlem v Karlových Varech ze dne 13. 12. 2007 potvrzoval, že koncentrace potenciálně patogenních plísní ve všech prostorách vysoko překračovala přípustný limit pro vnitřní pobytové místnosti podle vyhlášky č. 6/2003 Sb.
S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 986/2012 dovozovala nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem s tím, že výše bezdůvodného obohacení se v tomto specifickém případě nemůže posuzovat jako peněžitá částka vynakládána v daném čase a místě za užívání prodejních prostor dle jejich stavebního určení formou pronájmu, ale jako peněžitá částka vynakládaná v daném místě a čase za prostory, jež svým faktickým stavem odpovídaly předmětným prostorám. Těmi byly nepobytové prostory, pro jejichž užívání však byly daleko překročeny přípustné limity z hlediska závěrů shora uvedených odborných zpráv a šetření.
Navrhovala proto změnu rozsudku odvolacího soudu nebo jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření se ztotožnil se skutkovými závěry a právním posouzením odvolacího soudu. Ten po závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor logicky vycházel z toho, že nadále sjednaný účel nájmu je irelevantní. Odvolací soud pečlivě hodnotil výsledky důkazního řízení a zohlednil, že už ze zpráv, na něž poukazuje dovolatelka, bylo patrné, že v roce 2010 až 2012 bylo obvyklé nájemné za pronájem předmětných nebytových prostor vzhledem k jejich stavu stanoveno ve výši 340.000,- Kč. Žalobce namítal, že dovolání dovolatelky je založeno na rozdílném věcném posouzení závěrů znaleckého posudku, a nikoliv na vyřešení otázky hmotného práva. Z toho důvodu nepovažoval dovolání za důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. Zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Důvod dovolání v dané věci se nezakládá na zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem (byť v dovolání uplatněné námitky žalovaná /nesprávně/ právě tomuto důvodu podřazuje), nýbrž na kritice skutkových závěrů odvolacího soudu ( namítá-li dovolatelka, že soud nepřihlédl k uplatněným tvrzením a k označeným důkazům, případě že provedené důkazy nesprávně hodnotil). Pro tyto otázky skutkové ovšem rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není. Pro úplnost však dovolací soud odkazuje na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož plyne, že tento se pečlivě zabýval skutkovými zjištěními v souvislosti s hodnocením znaleckého posudku podaného v této věci. Tomuto postupu odvolacího soudu nelze nic vytknout z hlediska ustanovení §132 o. s. ř. o volném hodnocení důkazů v řízení provedených, což se vztahuje i na hodnocení znaleckého posudku, který podléhá stejnému hodnocení soudem, jako jiné důkazní prostředky.
Otázkou předloženou dovolacímu přezkumu v dovolání se dovolací soud zabýval. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 986/2012 ze dne byl zaujat právní závěr, podle něhož: „ „V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že pronajatou věc užíval. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované platby nájemného, nájemce není schopen obohacení získané užíváním věci vrátit. Je proto povinen poskytnout za ně peněžitou náhradu. Peněžitá náhrada musí pochopitelně odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. Pokud její výše není stanovena právním předpisem, určí ji soud podle své úvahy (§136 o. s. ř.). Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který nájemci užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám, vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 84/99).
Z formulace uvedeného právního hodnocení tak nikterak neplyne to, co dovolatelka dovozuje, že by totiž nebyla řešena otázka, zda pro posouzení výše bezdůvodného obohacení byl rozhodující stav předmětu nájmu podle smlouvy, jež se ukázala být neplatnou, nebo stav skutečný. Jde o pouze tvrzený zdánlivý rozpor. Právní věta shora uvedená dostatečně srozumitelně ukládá soudům vycházet při posouzení výše takového nároku z konkrétních okolností případu. Tomuto požadavku odvolací soud učinil v této věci zadost.
Dovolací soud nemá důvodů k odlišnému posouzení této otázky, jak to učinil odvolací soud v této věci. Ten respektoval závěr shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v tom, že na základě odpovídajících skutkových zjištění stanovil výši nájmu za nebytové prostory s přihlédnutím k závadám projevujícím se po dobu jejich užívání. Otázka formulovaná dovolatelkou tak není otázkou, která by v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, posouzení této konkrétní věci odvolacím soudem se nepříčí závěrům výše uvedeného rozhodnutí.
Dovolací soud za této situace shledává, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu. Bral přitom do úvahy obsah vyjádření žalobce k dovolání, k němuž zajisté měl žalobce důvod, avšak obsahově šlo jen o rekapitulaci dosavadních námitek v řízení uplatněných“.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu