ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2022.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2022/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 65, proti žalovanému P. P. , zastoupenému Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. p. 36/123, o zaplacení částky 404.710,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 215/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2012, č. j. 7 Co 2521/2012-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 14. 11. 2011, č. j. 7 C 215/2005-212, ve spojení s usnesením ze dne 29. 6. 2012, č. j. 7 C 215/2005-246, uložil žalovanému zaplatit žalobci celkem částku 404.710,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), řízení co do částky 22.000,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.) i státu (výrok IV. a V.). Žalobce svůj nárok na žalovanou částku (zčásti redukovanou následným zpětvzetím žaloby) odůvodňoval tvrzením, že se v této výši na jeho úkor žalovaný bezdůvodně obohatil bezplatným užíváním jeho nemovitosti, o níž ovšem žalovaný tvrdil, že je jeho vlastnictvím. Soud přerušil řízení po dobu, po níž byl u Krajského soudu v Českých Budějovicích veden spor, zda předmětná nemovitost měla být sepsána do konkursní podstaty úpadce P. H. V uvedeném řízení byl posléze návrh na vyloučení nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty zamítnut. Soud vzal dále za zjištěné, že žalobce v dobrovolné dražbě nabyl vlastnické právo k nemovitosti, do 10. 8. 2010 obývané žalovaným, dne 24. 3. 2005. Jelikož za obývání nemovitosti žalovaný žalobci ničeho neplatil, přiznal soud žalobci právo na vydání takto nabytého bezdůvodného obohacení ve výše znalecky stanoveného obvyklého nájemného odpovídajícího žalobou požadované částce.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. 7 Co 2521/2012-261, v napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odmítl námitku, že by řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o pokračování v přerušeném řízení. Soud přikročil k přerušení řízení dle §109 o. s. ř., přičemž dle §111 odst. 2 o. s. ř., je-li řízení přerušeno dle §109 o. s. ř., je na soudu, aby činil všechna potřebná opatření k odstranění překážek, pro něž bylo řízení přerušeno. Jakmile odpadne překážka, pro niž bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu. V daném případě tak nebylo nutno vydávat rozhodnutí o tom, že se v řízení pokračuje, neboť dle §111 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. soud pokračuje v řízení okamžikem, kdy odpadla překážka, pro niž bylo řízení přerušeno. I pokud by mělo být o pokračování v řízení rozhodnuto a nebylo o tom vydáno usnesení, nejednalo by se o takovou vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož účastníkům bylo známo, že v řízení bude pokračováno, a bylo s nimi také soudem prvního stupně jednáno.
Odvolací soud měl dále za to, že není potřebné doplnit dokazování ve smyslu návrhu žalovaného, tj. o znalecký posudek přezkoumávající správnost v řízení prováděného znaleckého posudku, neboť tento lze hodnotit jako řádně vypracovaný a zodpovídající veškeré položené otázky. Zabýval se dále poukazem odvolatele na skutečnost, že nálezem Ústavního soudu bylo v mezidobí zrušeno pravomocné rozhodnutí o návrhu na vyloučení věci z konkursní podstaty, pročež bylo o tomto návrhu znovu rozhodováno a došlo k obnovení vlastnického práva k nemovitostem, a na dražbu je tak třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou. Odvolací soud přitom zdůraznil, že žalobce nabyl vlastnického práva příklepem v dražbě. Příklepem přešlo vlastnické právo na žalobce a ani následný úspěch žalovaného v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí či exekuce nemohl vést k obnovení jeho vlastnického práva. K přechodu vlastnického práva došlo jinak než uzavřením kupní smlouvy, žalobce se stal vlastníkem nemovitosti udělením příklepu, pročež následným užíváním nemovitosti vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, jehož výše nemůže být důvodně zpochybněna poukazem na to, že nebyl zjišťován rozsah užívání nemovitosti, neboť z ničeho nevyplývá, že by žalovaný nemovitost obýval v menším rozsahu než v době, v níž byl jejím vlastníkem. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Aniž by výslovně uvedl, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání, vznesl v dovolání následující námitky. Odmítl názor odvolacího soudu, že by v případě přerušení řízení dle §109 o. s. ř. nemuselo být rozhodováno o pokračování v řízení. Nebylo-li rozhodnuto o pokračování v řízení, nemají veškeré následně provedené úkony soudu řádný procesní charakter a rozsudek soudu prvého stupně vůbec neměl být vydán. Závěr, že o pokračování v řízení nemusí být rozhodnuto usnesením, postrádá jakoukoliv zákonnou oporu. Absence takového rozhodnutí pak má za následek, že v řízení nebylo řádně pokračováno, úkony soudu jsou „neprocesní“, a rozsudek tak nemohl být vydán.
Dovolatel dále zpochybnil úvahy odvolacího soudu týkající se zachování vlastnického práva žalobce navzdory odpadnutí podmínek dražby v důsledku nálezu Ústavního soudu. Má za to, že správce konkursní podstaty není vlastníkem, který by mohl nemovitosti prodat. K prodeji zástavy ve vlastnictví třetí osoby je oprávněn pouze za zákonem přesně stanovených podmínek, jež musí být splněny bez ohledu na to, zda jsou nemovitosti prodávány prostřednictvím kupní smlouvy či dobrovolné dražby představující pouze jeden ze způsobů prodeje nemovitosti, při němž je navrhovatelem dražby nabízena nemovitost k prodeji předem neurčenému okruhu zájemců o koupi. Liší se pouze způsob a forma prodeje, nemohou se lišit podmínky pro prodej, pročež pokud by pro absenci podmínek byla neplatná kupní smlouva, musí být neplatné i nabytí nemovitosti v dobrovolné dražbě. Účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 722/2004, jímž byla zrušena veškerá rozhodnutí obecných soudů ve věci vylučovací žaloby, nastaly od samého počátku, a fakticky tak došlo k situaci, v níž správce konkursní podstaty sice sepsal nemovitost do konkursní podstaty, avšak byla podána vylučovací žaloba, a správce tak byl oprávněn nemovitosti prodat pouze po pravomocném rozhodnutí o vylučovací žalobě. Nálezem Ústavního soudu odpadla obligatorní podmínka dle §27 odst. 5 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, což nastolilo situaci obdobnou tomu, jako kdyby u prodávajícího vlastníka došlo ke zrušení nabývacího titulu s účinky ex tunc. Nabytí nemovitosti tedy nebylo platné a žalobce není jejím vlastníkem, i když je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Dovolatel završil své podání návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě však na napadené rozhodnutí jako na zásadně právně významné ve smyslu uvedeného ustanovení pohlížet nelze. Úvahy odvolacího soudu vyslovené k otázce nabytí vlastnictví ve veřejné dražbě zcela odpovídají ustálenému výkladu ustanovení zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatel opomíjí, že veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb. se rozumí - jak vyplývá z ustanovení §2 písm. a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele), nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora (srov. §2 písm. a/ zák. č. 26/2000 Sb.). Vlastnické nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přitom přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§30 odst. 1 zák. č. 26/2000 Sb.). Zvláštní zákonná úprava nabytí vlastnictví pak vylučuje, aby byla jeho řádnost poměřována předpoklady pro nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy. Neplatnost dražby je soud oprávněn přezkoumávat pouze v mezích zákonem daných důvodů v řízení podle §24 odst. 3 zák. č. 26/2000 Sb., nebyla-li platnost dražby úspěšně zpochybněna v tomto řízení, nemůže se soud již touto otázkou v jiném řízení zabývat ani jako otázkou předběžnou. (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, uveřejněný pod číslem 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1261/2008). Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že vlastnické právo vydražitele není možno úspěšně zpochybnit v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním vydražené nemovitosti. Navíc dle ustáleného výkladu právní úpravy účinné v rozhodné době by se žalovaný vůči žalobci zřejmě nemohl úspěšně domoci svého vlastnického práva ani v případě, že by k převodu vlastnického práva k nemovitosti v rámci zpeněžování konkursní podstaty dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného v rozhodné době, došlo odlišným způsobem (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání se v daném případě nepodává ani z poukazu na nedostatek spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o pokračování řízení v projednávané věci přerušeném do skončení řízení o otázce řádnosti soupisu předmětné nemovitosti do konkursní podstaty. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že postup soudu prvního stupně nebyl sto zasáhnout do práv účastníků způsobem, jenž by mohl ohrozit správnost výsledného rozhodnutí v této věci. V projednávaném případě nebylo pokračování v řízení podmíněno návrhem účastníků, nýbrž skončením soudního řízení souvisejícího s předmětem sporu, jehož průběh byl žalovanému znám, jelikož v něm vystupoval na straně žalující. O tom, že se pokračuje v řízení o otázce řešené v této věci, pak účastníci měli povědomí již z předvolání na jednání následující po té, co bylo rozhodnuto ve sporu, jehož výsledku soud vyčkával. Účastníkům tedy nic nebránilo, aby se vyjadřovali k průběhu řízení i k věci samé a řádně uplatňovali své návrhy a připomínky. Rovněž je možno podotknout, že v souladu s výše aprobovanými závěry odvolacího soudu nemohlo pravomocné rozhodnutí o otázce řádnosti soupisu nemovitosti do konkursní podstaty najít odrazu při posuzování předběžné otázky vlastnictví nemovitosti v tomto řízení, pročež by ani předčasné pokračování v přerušeném řízení nemohlo ovlivnit hmotněprávní hodnocení projednávané věci. V daném případě tedy postup soudu účastníkům nikterak neznemožňoval uplatňování jejich práv a nejeví se, že by byl způsobilý ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci (srov. přiměřeně závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2728/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3789/11). Ostatně ani dovolatel nepoukazuje na to, jak by se vytýkaný nedostatek v procesním postupu mohl odrazit v meritorním rozhodnutí soudu. Soudní řízení není automatizovaný proces, v němž by sebemenší odklonění od toho, jak je jeho průběh předpokládán právními předpisy a jejich výkladem, mělo za následek, že jeho výsledek (tj. rozhodnutí o věci samé) nemůže obstát jako správný. Tohoto byl zjevně pamětliv i zákonodárce, uložil-li přezkumným instancím zaměřit se pouze na nedostatky mající potenciál promítnout se do správnosti rozhodnutí ve věci samé (srov. §219a o. s. ř., §229 o. s. ř. a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelem uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu