ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2106.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2106/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelek: a) H. V., V., a b) D. S., V., zastoupené Mgr. Jiřím Dudou, advokátem, 740 01 Opava, Veleslavínova 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 8Co 523/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37C 51/2009 (žalobkyň: a) H. V. , V., a b) D. S., V., zastoupené Mgr. Jiřím Dudou, advokátem, 740 01 Opava, Veleslavínova 8, a dalších účastníků řízení: 1) České republiky – Ministerstva zemědělství (Pozemkový úřad Opava), 790 01 Opava, Horní náměstí 2, 2) České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 0131 2724, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 3) Města Vítkov, 749 01 Vítkov, Náměstí Jana Zajíce 7, zastoupeného JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou, 740 01 Opava, Veleslavínova 371/19, 4) Mgr. P. P., V., 5) J. P., V., 6) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 6979 7111, Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových Ostrava, 701 00 Ostrava, Lihovarská 1335/9, o přezkoumání správního rozhodnutí o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání dovolatelky D. S. se odmítá.
II. Řízení o dovolání dovolatelky H. V. se zastavuje.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u soudu dne 18. 3. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 5. 2011, č. j. 37C 51/2009-152. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo (výrokem označeným I.) „zastaveno řízení vůči České republice – Ministerstvu zemědělství, Pozemkovému úřadu Opava. Dalším výrokem rozsudku (označeným II.) byla zamítnuta žaloba žalobkyň, které se domáhaly určení, že žalobkyně H. V. je vlastníkem ideálních 5/8 a žalobkyně D. S. ideální 1/8 nemovitostí – domu a pozemků parc. č. 804/1, parc. č. 804/3, parc. č. 804/4 a parc. č. 805 v katastrálním území V. (obec V.), okres Opava. Žalobkyním H. V. a D. S. bylo uloženo zaplatit účastníku řízení městu Vítkov náhradu nákladů řízení částkou 12.098,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a účastníku řízení ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových 432,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žádnému z dalších účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyním H. V. a D. S. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Opavě na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 1.011,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 8Co 523/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 5. 2011, č. j. 37C 51/2009-152, potvrzen. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Městu Vítkov na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.774,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; ve vztahu mezi žalobkyněmi a dalšími účastníky řízení nebylo žádnému z nich přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání žalobkyň odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně (v souladu s ustanoveními §212, věta první, a §212aa odst. 1 a 5 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň proti rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí jejich žaloby není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že v daném případě šlo o řízení podle části páté občanského soudního řádu na základě žaloby podané žalobkyněmi podle ustanovení §244 a §246 občanského soudního řádu.
Tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v Opavě, v němž bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Opavě ze dne 21. 1. 2009, č. j. PÚ 260/92-NM/6, jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně, jako žadatelky podle zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) nejsou spoluvlastnicemi domu a pozemků parc. č. 804/1, parc. č. 804/3, parc. č. 804/4 a parc. č. 804/5 v katastrálním území V. (obec V.).
V soudním řízení bylo především rozhodnuto ve smyslu ustanovení §250a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, že toto soudní řízení je zastaveno vůči České republice – Ministerstvu zemědělství, pozemkovému úřadu Opava.
Projednávaná právní věc byla soudem prvního stupně posuzována ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. a tento soud měl za to, že tu nejsou splněny podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 10. 1978, k níž došlo mezi tehdejšími vlastníky nemovitostí (manžely V.) a státem, a za kterou následovalo uzavření hospodářské smlouvy o převodu nemovitostí na bývalý Městský národní výbor ve Vítkově. Manželé V. usilovali již od začátku 70. let minulého století o vyřešení otázky bydlení pětičlenné rodiny s ohledem na nedostatečné a nevyhovující prostory v domku, když hrozila možnost vyklizení bytu a bourání domu vzhledem k zamýšlenému pokračování výstavby sídliště. Problém byl jen při úvaze o rozhodování o způsobu řešení otázky bydlení pro rodinu; při úvaze o prodeji nemovitostí státu tu nešlo o nátlak ze strany veřejné moci. Nebylo tu tedy zjištěno, že by při uvedeném prodeji nemovitosti smlouvou ze dne 6. 10. 1978 došlo na straně prodávajících ke stavu tísně a ke sjednání nápadně nevýhodných podmínek prodeje nemovitostí. Manželům V. byla prokazatelně vyplacena kupní cena za dům a při financování výstavby nového domu se jím dostalo stejné či obdobné podpory jako ostatním stavebníkům a byla zde i možnost podpory ze strany zaměstnavatele stavebníků. Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně nepochybil ani při skutkových zjištěních v této právní věci, ani při hodnocení věci a správně posoudil stav tísně či nápadně nevýhodných podmínek, v daném případě ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) byl toho názoru, že podpis manželů V. na smlouvě ze dne 6. 10. 1978 nebyl vyvolán objektivním hospodářským, sociálním, případně psychickým stavem prodávajících (ani obavou o některou blízkou osobu) a nebyla tu zjištěna souvislost s nějakým politickým nátlakem, souvisejícím s obdobím 1948 – 1998. Důvodem výkupu rodinného domu V. tu byla jejich skutečně plánovaná výstavba sídliště; posléze nedošlo k výstavbě sídliště na místě vykoupeného domu, což nemůže mít vliv na posouzení otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy.
Odvolací soud ještě dodával, že řízení před soudem prvního stupně netrpělo žádnými vadami řízení, jednáno bylo se všemi účastníky řízení, kteří byli účastníky řízení před správním orgánem (do řízení byla soudem přibrána ještě jako další účastník řízení Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových).
Odvolací soud proto potvrdil v daném případě rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 2. 2. 2012 doručen advokátu, který žalobkyně v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno u soudu prvního stupně dne 30. 3. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyni D. S. byl pro dovolací řízení ustanoven usnesením Okresního soud v Opavě ze dne 11. 12. 2012, č. j. 37C 51/2009, zástupce z řad advokátů. Dovolávající se H. V. nebyla při podání dovolání, ani v dalším pokračování dovolacího řízení zastoupena advokátem; tato dovolatelka byla usnesením soudu prvního stupně, které jí bylo doručeno dne 15. 5. 2012, vyzvána k odstranění nedostatku povinného zastoupení advokátem (srov. §241 odst. 1 a §241b odst. 3 občanského soudního řádu), ale k odstranění tohoto nedostatku ze strany dovolatelky H. V. nedošlo (jak to uvedl soud prvního stupně dne 8. 7. 2013 při předložení spisu k rozhodnutí o dovolání dovolacímu soudu).
Dovolatelky ve svém dovolání uváděly, že napadají rozsudek, odvolacího soudu ze dne 6. 1. 2012 v plném rozsahu, a navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudů obou stupňů v této právní věci a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelky mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Dovolatelky ještě dodávaly, že v této právní věci řešená právní otázka je „vyššími soudy rozhodována rozdílně“.
Ve vyjádření účastnice řízení České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Řízení před soudy obou stupňů v daném případě netrpělo žádnými vadami. Při uzavírání kupní smlouvy ze dne 6. 10. 1978 tu nebyly pro prodávající žádné nápadně nevýhodné podmínky, když se prodávajícím manželům Vladařovým dostalo náhrady za vykoupený dům podle tehdy platných cenových předpisů, přičemž se přestěhovali do úplně nového domu, který byl větší a prostornější; na stavbu domu dostali manželé Vladařových od státu dotace a bezúročné půjčky. Nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání smlouvy ze dne 6. 10. 1978 nemohly být spatřovány v tom, že se Vladařovi přestěhovali z centra města na jeho okraj s nevybudovanou infrastrukturou, kde nemohli chovat domácí zvířata a pěstovat zeleninu a ovoce.
Ve vyjádření účastnice řízení ČR – Státního pozemkového úřadu (který ve smyslu ustanovení zákona č. 503/2012 Sb. vstoupil do všech práv a povinností zrušeného Pozemkového fondu ČR) k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že by tyto dovolání mělo být zamítnuto, když v řízení v této právní věci se soudy obou stupňů záležitostí podrobně zabývaly a věc posoudily se správnými právními závěry.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum .
Přípustnost dovolání dovolatelky D. S. proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 1. 2012 bylo tu třeba posoudit vzhledem k nyní platnému ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícímu, že rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle uvedeného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo rozhodnuto odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně, nebo řešilo-li dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 37C 51/2009 Okresního soudu v Opavě), že by odvolací soud řešil v této právní věci otázku, která by dosud nebyla vyřešena rozhodnutím dovolacího soudu, nebo která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
V řízení o dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda odvolací soud neřešil některou právní otázku svým rozhodnutím v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., v němž je stanoveno, že oprávněným osobám podle tohoto zákona budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu tak, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
V uvedeném rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo rovněž vyloženo, že nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat jen o subjektivním cítění dotčené osoby. Pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno je vždy posoudit podle okolností případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvu dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, napadeného dovoláním, poukazoval na to, že: a) v době podpisu kupní smlouvy ze dne 6. 10. 1978 nebyli manželé V. nijak omezováni represívní politikou tehdejšího státu a nebyl na ně činěn nátlak k uzavření kupní smlouvy proto, aby byli zbaveni veškerého svého majetku; b) důvodem výkupu rodinného domu byla skutečnost skutečně plánované výstavby sídliště; c) manželům V. se dostalo náhrady za vykoupený dům, a to podle tehdy platných cenových předpisů; d) výstavbou nového domu získali V. větší bytové prostory; za nápadně nevýhodné podmínky tu nebylo možné považovat, že se prodejci domu stěhovali z centra města na jeho okraj s nevybudovanou infrastrukturou a že zde neměli možnost v takovém rozsahu chovat domácí zvířata a mít tu stejně rozsáhlou zahrádku.
Uvedené zdůvodnění argumentace odvolacího soudu k aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nemůže být, podle názoru dovolacího soudu, označena za řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již bylo uvedeno, odvolací soud tu svým rozsudkem neřešil právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, ani právní otázku, o níž by bylo rozhodováno rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu u dovolání dovolatelky D. S. jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění těchto ustanovení z období do 31. 12. 2012).
Ve vztahu k dovolání dovolatelky H. V. poukazuje dovolací soud na to, že ani po uplynutí odpovídající doby od těchto přednesů a ani po výzvě ze strany soudu nebyly ze strany dovolatelky realizovány a splněny. U dovolatelky H. V. šlo o odstranění nedostatku sepsání jejího dovolání advokátem (jak to ukládalo a ukládá ustanovení §241 občanského soudního řádu). Absence shora uvedené náležitosti vylučuje možnost meritorního projednání podaného za takové procesní situace s důsledky zastavení řízení o dovolání této dovolatelky (§§241 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., §241b odst. 2 o. s. ř., §104 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud proto nyní přistoupil podle ustanovení §243b odst. 1 odst. 6 občanského soudního řádu svým usnesením k odmítnutí dovolání poté, když dospěl k závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné, protože v dovolacím řízení nebylo shledáno, že by odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a že by tento rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné (o úhradě nákladů ustanoveného zástupce dovolatelky Dagmar Stolařové bylo již rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 6. 2013, č. j. 37C 51/2009-314).
Žádnému z dalších účastníků řízení nevznikly v tomto řízení o dovolání náklady řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu