ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2141.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2141/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM), Praha 4, Vídeňská 1958/9, zastoupeného JUDr. Petrem Maiem, advokátem, 130 00 Praha 3, Náměstí W. Churchilla č. 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 24 Co 43/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 119/2010 (žalobkyně ThDr. E. M., ThD., P., zastoupené JUDr. Ivanou Gréeovou, advokátkou, 140 00 Praha 4, Pecharova 9 a žalobce Institutu klinické a experimentální medicíny, Praha 4, Vídeňská 1958/9, zastoupeného JUDr. Petrem Maiem, advokátem, 130 00 Praha 3, Náměstí W. Churchilla č. 2, jakož i dalšího účastníka řízení České republiky – Státního pozemkového úřadu v Praze, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně podané původní žalobkyní E. M. u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 119/2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2012, č. j. 9 C 119/2010-79. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemků uvedených v geometrickém plánu Ing. Pavla Síbra ze dne 22. 2. 2012, č. j. 2785-1/2012 (potvrzeném Katastrálním úřadem Praha dne 13. 3. 2012), zapsaných na listu vlastnictví č. 1402 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). Uvedeným rozsudkem bylo vysloveno, že se jím nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 5. 5. 2010, č. j. PÚ 1488/92/2. Byla však zamítnuta žaloba Institutu klinické a experimentální medicíny, domáhajícího se určení, že původní žalobkyně E. M. není vlastnicí pozemků parc. č. 187/1 (dle KN parc. č. 829/1) o výměře 7692 m2 v katastrálním území K. a parc. č. 187/1 (dle KN 826/16) o výměře 3872 m2 v katastrálním území K. a parc. č. 187/1 (dle KN 826/16) o výměře 3872 m2 v katastrálním území K. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalujícímu Institutu klinické a experimentální medicíny bylo uloženo nahradit státu (na účet Obvodního soudu pro Prahu 4) jím hrazené náklady tohoto řízení částkou 47.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalujícího Institutu klinické a experimentální medicíny bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 24 Co 43/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 10. 2012, č. j. 9 C 119/2010-79 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2013, č. j. 9 C 119/2010-103) potvrzen „ve vztahu k pozemkům parc. č. 2339/176, 2339/180, 822/11, 824/10, 2339/182, 2339/187, 2339/195, 824/18, 824/19, 2339/190, 822/9, 824/15, 2339/189, 2339/193, 822/14, 824/11, 824/16, 826/6, 2339/194, 822/10, 824/12, 824/13, 824/14, 825/11, 826/7, 826/8 a 2339/138 v katastrálním území Kunratice“; ve vztahu k ostatním pozemkům vyjmenovaným ve výroku I. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byl tento výrok rozsudku zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Ve výroku (označeném II.), jímž byla zamítnuta žaloba žalujícího IKEMu o určení, že původní žalobkyně E. M. není vlastnicí jí uvedených pozemků parc. č. 187/1 (dle KN parc. č. 829/1) o výměře 7632 m2 a parc. č. 187/1 (dle KN 829/16) o výměře 3872 m2 v katastrálním území K., byl uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen „s tou úpravou, že se týká pozemků parc. č. 829/1 a parc. č. 829/6 v katastrálním území K.“.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení ze dne 17. 1. 2013) včetně řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, a dospěl k výrokům potvrzujícím i k výroku zčásti zrušujícímu.
Odvolací soud poukazoval na to, že tu bylo soudem rozhodováno ve věci, v níž dříve rozhodoval správní orgán (Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha rozhodnutím ze dne 5. 5. 5010, č. j. PÚ 1488/92/2) o nárocích uplatněných oprávněnou osobou (E. M., právní předchůdkyní žalobkyně Dr. E. M.); uvedenými správními rozhodnutími nebyly oprávněné osobě vydány některé jí vymáhané pozemky, protože kupní smlouvou ze dne 5. 2. 1960, na základě které přešly do vlastnictví státu v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek (i s přihlížením k posudku ustanoveného znalce), a to na rozdíl od dalších vyjmenovaných pozemků, které byly prodány státu v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek. V průběhu soudního řízení původní žalobkyně E. M. zemřela a v dalším řízení o její žalobě, směřující proti uvedenému správnímu rozhodnutí, bylo pokračováno s její procesní nástupkyní Dr. E. M. (ve smyslu ustanovení §107 občanského soudního řádu). Další žalující v tomto soudním řízení - Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM), jako povinná osoba v právním vztahu podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), se v tomto řízení domáhal, aby soud nahradil výrok II. rozhodnutí správního orgánu, pokud měl za to, že tu nebyly stanoveny předpoklady pro vydání pozemků v tomto výroku vyjmenovaných, protože nepřešly do vlastnictví státu za nápadně nevýhodných podmínek a také z těchto pozemků měl prodávající možnost brát užitky z hospodaření na těchto pozemcích.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vyhověl žalobě původní žalobkyně u všech požadovaných pozemků a pozemky jí vydal podle současného stavu, když řízení doplnil geometrickým plánem; zároveň zamítl žalobu ohledně pozemků uvedených v žalobě rovněž žalujícího Institutu klinické a experimentální medicíny.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že při ústním jednání u odvolacího soudu byl proveden důkaz „snímkem katastrální mapy, ortofotomapou a geometrickým plánem“; jak bylo zjištěno, pozemky označené parcelními čísly, vyjmenované pak ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jsou nezastavěné (je na nich zeleň, cesty v zeleni apod.); dále bylo zjištěno, že na některých pozemích se nacházejí budovy, některé pozemky slouží potřebám budov, některé jsou spojovací cestou mezi pozemky a některé jsou předzahrádkami k rodinným domkům nebo jako zeleň (zahrádky) mezi domy.
Rovněž odvolací soud poukazoval na to, že existence tísně při uzavření kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1960 (podepsané dne 25. 7. 1960), kterou původní vlastnice prodávala do vlastnictví státu pozemky, byla prokázána jak v řízení před pozemkovým úřadem, tak i v řízení před soudem; původní vlastník nemohl po únoru 1948 s pozemky, na nichž hospodařil, svobodně nakládat a prodal je za přesvědčení, že jinak budou vyvlastněny. Ohledně nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1960 pokládal odvolací soud na podkladě provedených zjištění za doložené, že dobové ocenění pozemků parc. č. 829/1 a parc. č. 829/6 v katastrálním území K. (na nichž byl dříve ovocný sad zahrnující až 154 ovocných stromů) nebylo provedeno odpovídajícím způsobem (např. jeden strom tu byl oceňován jen částkou 14,- Kč a za výkup pozemků stát zaplatil 1,20 Kčs za 1 m2).
Odvolací soud měl za to (shodně se soudem prvního stupně), že v tomto případě byl (co do jím ve výroku rozsudku uvedených pozemků) naplněn restituční důvod k vydání nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ale byl toho názoru, že soud prvního stupně se tu nezaměřil na zjištění, zda vydání dotčených pozemků nebrání překážky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zejména podle písm. c) tohoto zákonného ustanovení). Odvolací soud v tomto směru měl za to, že soud prvního stupně ve věci rozhodl, aniž dostatečně zjistil skutkový stav; to se ovšem netýkalo pozemků, které jsou podle dostupných podkladů nezastavěné, takže jejich vydání nebrání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Proto odvolací soud přikročil ohledně ostatních pozemků než těchto nezastavěných pozemků ke zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se těchto ostatních pozemků, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude třeba, podle názoru odvolacího soudu, zjišťovat, zda na těchto pozemcích jsou umístěny stavby (zejména ubytovny, bytové domy, rodinné domky a komunikace), které ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. brání jejich vydání oprávněné osobě a zda jde o stavby, které byly započaty před účinností zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), popřípadě zda nejde o plochu nutnou co do užívání pozemků ve vztahu k ostatním nemovitostem (stavbám). Odvolací soud ještě zdůrazňoval, že ohledně pozemků parc. č. 829/1 a parc. č. 829/6 v katastrálním území K. byla určovací žaloba žalujícího Institutu klinické a experimentální medicíny zamítnuta, neboť ohledně těchto pozemků bylo, podle názoru odvolacího soudu, prokázáno, že ohledně nich je naplněn restituční titul uvedený v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., a vydání těchto pozemků nebrání jejich zastavěnost (§11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.).
Odvolací soud ještě dodával, že po doplnění řízení v uvedeném smyslu vydá soud prvního stupně ve vztahu k pozemkům, jichž se doplnění řízení týká, nové rozhodnutí o nich a rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem i ohledně náhrady nákladů vzniklých placením nákladů v tomto soudním řízení státem.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 11. 2013 (sp. zn. 24 Co 43/2013 Městského soudu v Praze) byl doručen Institutu klinické a experimentální medicíny dne 10. 2. 2014 a dovolání tohoto dovolatele bylo předáno k doručení poštou soudu prvního stupně dne 26. 3. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když, podle názoru dovolatele, soud vycházel „z jím uváděných ustanovení i judikátů způsobem, který nedopadá na souzenou věc, protože taková věc dosud soudy projednávaná nebyla“.
Dovolatel je přesvědčen, že argumentace uplatněná v daném případě v rozhodnutí odvolacího soudu není správná. Odvolací soud, podle názoru dovolatele, zaměřil svou pozornost zejména na ocenění porostů na pozemcích, které tu však bylo možné ocenit pouze odhadem, což účastníci kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1960 učinili dohodou; státní orgán tu tedy nemohl vycházet při určení ceny za vykupované pozemky a porosty z cenových předpisů, které by byly v té době platné. Dovolatel je tedy toho názoru, že v tomto soudním řízení nebylo prokázáno, že by tu byly při uzavírání kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1960 dány nápadně nevýhodné podmínky prodeje; např. soud argumentoval tím, že na pozemcích, o něž šlo v tomto soudním řízení, existoval v letech 1959 až 1989 ovocný sad, který vysadil původní vlastník pozemků, a že tu ohledně stromů na pozemku došlo k jejich ocenění částkou jen 14,- Kčs ohledně jednoho stromu, pak nebyl brán zřetel na to, že to byl tehdy obvyklý způsob oceňování porostů a kupující i prodávající tento způsob ocenění respektovali, když tu tehdy cenový předpis pro ocenění trvalých porostů neexistoval. Dovolatel má proto za to, že pokud byla cena porostů takto při uzavírání kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1960 stanovena, tedy odhadem, který byl smluvními stranami akceptován při neexistenci cenového předpisu; nešlo tu tedy o sjednání nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání uvedené smlouvy ze dne 5. 12. 1960.
Ve vyjádření žalobkyně k dovolání dovolávajícího se Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze – Krči bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být dovolacím soudem odmítnuto podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Nelze tu přisvědčit názoru dovolatele, uvádělo se ve vyjádření, že nápadně nevýhodnými podmínkami při uzavírání kupní smlouvy ohledně pozemků (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.) se rozumí jen rozpor s cenovými předpisy, ale je třeba brát v úvahu i další okolnosti, a to vždy tak, zda byla nebo nebyla porušena ekvivalentnost vzájemných smluvních plnění, jež by prodávajícího znevýhodňovala ve srovnání s předsmluvním stavem s přihlížením ke všem okolnostem konkrétního případu. Takto byla podle názoru žalobkyně uvedená otázka posuzována soudy v řadě obdobných řešených případů. Podle názoru žalobkyně jestliže soudy v tomto případě shledaly prokázaným, že kupní cena ve smlouvě ze dne 5. 12. 1960, uzavřené v daném případě, byla určena ve výši mnohonásobně nižší, než odpovídala dobové ceně (jak byla také zakrátko poté uvedena i v cenovém předpise v tomto rozsahu), nešlo tu v rozhodování soudů o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže odvolací soud z uvedených okolností při svém rozhodování vycházel; dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy nespočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodném pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (není-li v §238 občanského soudního řádu stanoveno jinak), kterým se odvolací řízení končí, jestliže ovšem dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít na zřeteli i to, že podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci soudem jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), podle něhož oprávněným osobám podle zákona o půdě budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu (v rozhodné době podle uvedeného restitučního předpisu, t. j. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Tísní se tu rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obava o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 5. 2000, II.ÚS 30/2000 (uveřejněném pod č. 75 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že pojem tísně v restitučních zákonech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem z let 1948
– 1989, který nebyl jednorázovým nátlakem, ale i dlouhodobým procesem, jehož výsledkem bylo i to, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila právní úkon, který by v právním státě neučinila; šlo o determinaci postavení prodávající osoby, která sama o sobě mohla představovat nerovnost účastníků kupního aktu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo dále také vyloženo: „Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky u kupní smlouvy uzavřené v tísni, je nutno posuzovat vždy konkrétně, podle okolností případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu nevýhodné smluvní podmínky ovšem i vedlejší ujednání souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
Při posuzování znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů je třeba mít na paměti, že objektivně působícím nedostatkem ochrany soukromého vlastnictví byla pak ovlivněna i pohnutka pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná i ke svému neprospěchu, vyjma ty případy, kdy vlastnictví z hlediska jednotlivce již ztratilo smysl (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 9. 1996, II.ÚS 59/95, uveřejněný pod č. 54 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
K pojmům „tísně“ a „nápadně nevýhodných podmínek“ podle restitučních zákonů bylo v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17. 9. 1996, I.ÚS 168/95 (uveřejněném pod č. 79 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) vyloženo, že pojem „tísní za nápadně nevýhodných podmínek“ (použitý především v zákonech č. 87/1991 Sb.) je třeba vykládat tak, že se jedná především o rozpor s cenovými předpisy v té době platnými, ale také o jiné okolnosti a objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu, které je třeba posuzovat vždy podle okolností daného případu; neadekvátnost peněžitého plnění mohlo vyplývat i z ekonomicko-politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dělení vlastnictví na osobní a soukromé a determinovalo dvě skupiny vlastníků, jimž by jinak náleželo stejné postavení.
Vzhledem k uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z publikovaných soudních rozhodnutí (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaných Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy při svém rozhodování vázány) nemohl dovolací soud v daném případě přesvědčivě dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 4. 11. 2013 (sp. zn. 24 Co 43/2013 Městského soudu v Praze) při řešení otázky hmotného nebo procesního práva se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že by řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo by řešil právní otázku, jež by byla rozhodována dovolacím soudem rozdílně, popřípadě že by v daném případě byly v řízení doloženy skutečnosti a okolnosti vedoucí k tomu, že by dovolacím soudem již vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým usnesením (§243f odst. 4 občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243c odst. 1 občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřílustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalobkyni nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, uvádějícímu v podstatě to, co již bylo žalobkyní uplatněno a vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. srpna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu