ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2143.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2143/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky PaedDr. R. P. , zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, 150 00 Praha 5, Štěfánikova 18/25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 72 Co 427/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 74/2012 (žalobkyně PaedDr. R. P. Praha 4, Konstantinova 1471/4, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, 150 00 Praha 5, Štěfánikova 18/25, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, za účasti vedlejšího účastníka řízení Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, 110 01 Praha 1, Mariánské náměstí č. 2), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 74/2012, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7. 2013, č. j. 13 C 74/2012-224. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu bylo uloženo uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu parc. č. 715, zapsaného na listu vlastnictví č. 10002 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu těchto nákladů; žalobkyni však bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení (na straně žalované) Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení 13.552,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 72 Co 427/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7. 2013, č. j. 13 C 71/2013-224, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu těchto nákladů; žalobkyni bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení Hlavnímu městu Praha náhradu nákladů odvolacího řízení 6.776,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§212 a §212a, odst. 1 a 5 občanského soudního řádu), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem tohoto řízení byl žalobní návrh žalobkyně, aby bylo soudem uloženo žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 715 v katastrálním území L. (obec P.), „in eventum pozemku parc. č. 715/6 v tomtéž katastrálním území, jenž byl od pozemku parc. č. 715 oddělen geometrickým plánem č. 459-70/2012 ze dne 20. 8. 2012, potvrzeným příslušným katastrálním úřadem dne 7. 9. 2012“, tedy náhradního pozemku, který si žalobkyně sama vybrala (který tedy nebyl zahrnut do veřejné nabídky adresované oprávněným osobám), a to k uspokojení jejich restitučních nároků na vydání pozemku, který však nebylo možné vydat podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) pro zastavěnost pozemku. Podle názoru žalobkyně byla při uspokojování restitučního nároku (opírajícího se o rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy – pozemkového úřadu ze dne 5. 4. 2000, č. j. PÚ 3784/92/5 a ze dne 6. 4. 2000, č. j. PÚ 3784/92/6, jakož i o rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 5. 2007, č. j. PÚ 3784/92/9) vystavena libovůli a liknavosti Pozemkového fondu ČR (nyní Státního pozemkového úřadu), v důsledku čehož nebyl tento její nárok uspokojen po dobu několika let.
Odvolací soud poukazoval zároveň na závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně neusilovala o získání některého z veřejně nabízených pozemků zákonem předepsaným způsobem, třebaže jí nic nebránilo v tom, aby alespoň část svého nároku uspokojila odpovídajícím náhradním pozemkem ve Středočeském kraji (zejména v okresech Mělník a Mladá Boleslav) a nikoliv výhradně na území Hlavního města Prahy, jak o to usilovala.
Odvolací soud uváděl s poukazem na vyjádření vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, t. j. Hlavního města Prahy, že „žalobkyně byla jen spoluvlastnicí (z jedné ideální osminy) nevydaných pozemků o celkové výměře 15.000 m2„ zatím co pozemek, o který žalobkyně žalobou usiluje je o rozloze 74.007 m2, což je ve zřejmém nepoměru k jejímu skutečnému nároku a případné rozdělení pozemku tu, podle mého názoru uvedeného vedlejšího účastníka řízení, (jež žalobkyně rovněž navrhuje) postrádá zákonnou oporu.
Odvolací soud vycházel z toho, že uspokojení nároků oprávněných osob ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jimž nemohl být odňatý pozemek vydán pro tímto zákonem stanovenou překážku, je s účinností od 14. 4. 2006 upraven v §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jenž ve větě první tohoto ustanovení uvádí, že oprávněným osobám uvedeným v §4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převáděl Pozemkový fond (a od 1. 1. 2013 nyní Státní pozemkový úřad) jiné pozemky na základě veřejných nabídek. V této souvislosti pak odvolací soud poukazoval na to, že sama žalobkyně se v tomto řízení netajila tím, že postup, upravený v §11a zákona č. 229/1991 Sb., co do uplatnění nároku na získání náhradního pozemku zahrnutého do veřejných nabídek, neuplatnila, neboť je přesvědčena o dlouhodobě nevyhovujícím charakteru a rozsahu náhradních pozemků nabízených ve veřejných nabídkách. Odvolací soud však (ve shodě s názorem soudu prvního stupně) dospěl k názoru, že „takovýto obecný závěr přijmout nelze, a to tím spíše, že by vedl i ke zvýhodnění těch oprávněných osob, které žádnou aktivitu v uvedeném směru dosud nevyvinuly, na úkor těch oprávněných osob, které uspokojení svých nároků nedosáhly, třebaže za tím účelem zákonem upravené prostředky k získání náhradního pozemku využily, ale bez úspěchu. Žalobkyně i v tomto řízení zpochybnila (ale nijak své pochybnosti nedoložila) správnost ocenění svého restitučního nároku, třebaže od vydání posledního rozhodnutí pozemkového úřadu, uvádějící oceněné pozemku, uplynulo již více jak šest roků. Odvolací soud proto tu neshledal výjimečnost situace, jejíž naplnění je podmínkou úspěchu žaloby žalobkyně o vydání náhradního pozemku nezařazeného do veřejné nabídky. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) proto dospěl k výslednému závěru, že žalobkyni právo na bezplatný převod náhradního pozemku nezařazeného do veřejné nabídky, tedy pozemku, který si žalobkyně sama vybrala,“dosud nesvědčí“.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žalobkyně potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to včetně nákladových výroků ohledně řízení před soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud a poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2013 (sp. zn. 12 Co 427/2013 Městského soudu v Praze) byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 9. 1. 2014 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2013 i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 2013, č. j. 13 C 74/2012-224 Obvodního soudu pro Prahu 5, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu). Podle názoru dovolatelky odvolací soud „nevzal v potaz veškeré důkazy předložené žalobkyní, nezhodnotil veškeré důkazy s ohledem na jejich obsah a jejich vzájemnou souvztažnost a nesprávně si při svém rozhodování vyložil zákon č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě).
Dovolatelka je přesvědčena, že z jí předložených důkazů jednoznačně vyplývá závěr o liknavosti a svévoli žalovaného při plnění jeho závazku uspokojit restituční nárok žalobkyně, když od samotného uplatnění restitučního nároku (tj. od roku 1992) dosud nedošlo ze strany Pozemkového fondu ČR (a nyní od Státního pozemkového úřadu) k žádnému uspokojení nároku žalobkyně, a to bez zbytečného odkladu; také počet vhodných pozemků, které byly nabídnuty ve veřejné nabídce jako náhradní pozemky oprávněným osobám za pozemky, které jim nemohly být vydány pro překážky stanovené v zákoně č. 229/1991 Sb. byl rok od roku snižován a do veřejných nabídek nebyly zařazovány takové pozemky, které by odpovídaly vlastnostem nevydaným (sám žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 11. 2012 v tomto řízení uvedl, že veřejné nabídky takových pozemků jsou „skutečně malé“), takže ve veřejných nabídkách nešlo o pozemky, jež by odpovídaly vlastnostem pozemků nevydaných a byly vhodné pro uspokojení nároku žalobkyně. Žalobkyni nikdy nebyl nabídnut pozemek odpovídající pozemkům nevydaným a žalobkyně byla nabádána, aby svůj nárok uspokojila z nabídky pozemků mimo území Hlavního města Prahy z toho důvodu, že na území hlavního města je k dispozici omezené množství pozemků vhodných pro vypořádání nároků na náhradní pozemky.
Dovolatelka poukazovala zároveň na skutečnost, že „ze strany žalovaného dlouhodobě docházelo k nedůvodnému a neopodstatněnému neocenění restitučního nároku, provedeného nezávislým soudním znalcem na základě podkladů vystavených Útvarem rozvoje hlavního města Prahy (a později Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy), čímž byla žalobkyni de facto znemožněna účast ve veřejných nabídkách; oprávněnost potřebného přecenění nároku žalobkyně Státní pozemkový úřad uznal až v přípisu ze dne 29. 1. 2014 SPU 5029 59/2014/01/La, podle něhož část pozemku žalobkyni nevydaných pozemků měla být oceněna jako pozemek stavební.
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě je závislé na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla jednoznačně vyřešena co do výkladu pojmů liknavosti a svévolnosti jednání žalovaného (povinné osoby) při vypořádání restitučních nároků podle zákona o půdě, zejména z hlediska délky doby neuspokojení restitučního nároku oprávněn osoby, dále z hlediska reálné možnosti uspokojení konkrétního restitučního nároku oprávněné osoby (co do velikosti, lokalizace, kvality, stanovení výše restitučního nároku i současné hodnoty převáděného pozemku).
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení – Hlavního města Prahy k dovolání žalobkyně bylo uvedeno, že podle názoru vedlejšího účastníka soudy obou stupňů věc správně posoudily a o věci rozhodly. V řízení bylo prokázáno, že se žalobkyně nezúčastnila veřejných nabídek pozemků na území Hlavního města Prahy, ani jinde, aniž by jí v tom bránila nějaká závažná překážka. Nelze přisvědčit názoru žalobkyně, že by „vlastní zjištění o dlouhodobě nevyhovujícím charakteru a rozsahu nabízených náhradních pozemků odůvodňovalo závěr, že žalovaný postupoval liknavým a svévolným postupem při uspokojování nároku na náhradní pozemky“; tímto vlastním zjišťováním by vlastně docházelo ke zvýhodnění těch oprávněných osob, které žádnou aktivitu při veřejných nabídkách náhradních pozemků nikdy nevyvinuly, a naopak by to bylo diskriminací vůči těm oprávněným osobám, které se domáhaly a domáhají svých nároků zákonem výslovně stanovenými prostředky. Uvedený vedlejší účastník řízení má za to, že dovolatelkou tvrzené skutečnosti, uváděné v jejím dovolání, jsou nedůvodné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 30. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2013 (sp. zn. 72 Co 427/2013 Městského soudu v Praze) bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí (není-li v §238 občanského soudního řádu stanoveno jinak), jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Bylo třeba mít rovněž na zřeteli, že podle ustanovením §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě odvolací soud vycházel při posouzení projednávané právní věci ze znění ustanovení §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb., účinném od 14. 4. 2006) podle něhož pokud oprávněným osobám nelze vydat odňatý pozemek způsobem stanoveným v zákoně o půdě, převádí pozemkový fond jim jiné pozemky na základě veřejných nabídek.
Podle ustanovení §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) oprávněným osobám uvedeným v §4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek, odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že i právo osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek v h o d n ý, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkového fondu ČR uzavřít, smlouvu o bezúplatném převodu konkrétního náhradního pozemku podle §11odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není třeba – při liknavém postupu fondu- vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.
Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům a vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), jakož i ke zjištěním vyplývajícím v daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 74/2012 Obvodního soudu pro Prahu 5), nebylo tu možné pokládat výsledný právní závěr odvolacího soudu (uvedený v jeho rozsudku), že v přípustném dovolání dovolatelky, uplatňujícím poukaz na dílčí odchýlení se odvolacího soudu od rozhodování dovolacího soudu, že tu nebyla doložena liknavost a svévole na straně žalovaného (původně Pozemkového fondu ČR a nyní ČR – Státního pozemkového úřadu) za nesprávný. Odvolací soud tu totiž věcně odůvodnil svůj závěr, že tu nepostačovalo jen sledování veřejných nabídek náhradních pozemků, aniž by se žalobkyně do některé z nich přihlásila a aniž by si včas opatřila i podklady pro ocenění svého restitučního nároku po dobu více než šest roků, a měl tedy za to (podle názoru dovolacího soudu přesvědčivě), že „žalobkyni právo na bezúplatný převod samostatně vybraného pozemku, nezařazeného do veřejné nabídky dosud nesvědčí“.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu svým usnesením (§243b odst. 6 o. s. ř.) k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených vedlejším účastníkem řízení na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení vedlejšímu účastníku tohoto řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo vedlejším účastníkem tohoto řízení uplatněné v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu