ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2152.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2152/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelek: a) J. F., C. a b) L. K., C., zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 19, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, sp. zn. 18Co 509/2011, 18Co 384/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13C 82/2005 (žalobkyň: a) J. F., C., a b) L. K., C., zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 19, proti žalovaným: 1. Hlavnímu městu Praze, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Sloupě 15, 2. D. R., P., zastoupenému JUDr. Robertem Johnem, advokátem, 110 00 Praha 1, Školská 32, 3. P. P., P., 4. Ing. arch. D. D., P., zastoupenému JUDr. Davidem Strupkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Jungmannova 31, 5. Mgr. P. D., P., zastoupené JUDr. Davidem Strupkou, advokátem, 110 00 Praha 1, Jungmannova 31, 6. Ing. J. Ch., P., zastoupenému JUDr. Václavem Vackem, advokátem, 170 00 Praha 7, Dukelských hrdinů 23, 7. Z. Ch., P., zastoupené JUDr. Petrem Vackem, advokátem, 170 00 Praha 7, Dukelských hrdinů 23, 8. L. H., P., 9. Ing. M. K., P., zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, Praha 5, Kořenského 15, 10. Ing. M. K., P., zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, Praha 5, Kořenského 15, 11. V. K., P., zastoupenému Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Kořenského 15, 12. M. D., P., zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Kořenského 15, 13. E. V., V., 14. MUDr. Z. S., P., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, 180 00 Praha 8, Křižíkova 56, 15. P. Š., P., zastoupenému JUDr. Petrem Zderčíkem, 110 00 Praha 1, Hradčanské náměstí 9, 16. A. V., P., zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, 150 00 Praha 5, Náměstí 14. října č. 3, a 17. M. P. V., P., zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, 150 00 Praha 5, Náměstí 14. října č. 3, o vydání nemovitostí, za účasti i účastnice řízení Mgr. P. S., P., zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, 110 00 Praha 1, Maiselova 15), takto:
I. Dovolání dovolatelek se zamítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u soudu dne 11. 2. 2005 bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2011, č. j. 13 C 82/2005-217 (ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 16. 5. 2012, č. j. 13 C 82/2005-255). Tímto usnesením soudu prvního stupně bylo řízení o žalobě žalobkyň zastaveno ; žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení 6.000,- Kč, D. R. 5.700,- Kč, žalovaným Ing. arch. D. D. a Mgr. P. D. 7.050,- Kč, žalovaným J. Ch. a Z. Ch. 6.150,- Kč, žalovaným M. B., Ing. M. K., V. K. a M. D. 7.350,- Kč, žalované MUDr. Z. S. 5.100,- Kč, žalovanému P. Š. 5.100,- Kč a žalovaným A. V. a M. V. 6.450,- Kč.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2012, sp. zn. 18 Co 509/2011 a sp. zn. 18Co 384/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 7. 2011, č. j. 13 C 82/2005-217 (ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 16. 5. 2012, č. j. 13 C 82/2005-255) potvrzeno . Žalobkyním bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu žalovanému D. R. 2.550,- Kč, žalovaným P. P., Ing. M. K., Ing. M. K. a M. D. 3.870,- Kč, žalované MUDr. Z. S. 2.550,- Kč, žalovanému P. Š. 5.100,- Kč, žalované A. V. a žalovanému M. P. V. 3.225,- Kč a MUDr. P. S. 5.100,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že mezi žalobkyněmi a žalovaným Hlavním městem Prahou, Ing. arch. D. D., Mgr. P. D., Ing. J. Ch., Z. Ch., L. H. a E. V. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že tu soudy rozhodovaly o žalobě o vydání domu na pozemku parc. č. 216 v katastrálním území S. M. (obec H. m. P.), uplatněné žalobkyněmi jako oprávněnými osobami podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR uveřejněným pod č. 164/1994 Sbírky zákonů), proti žalovanému Hlavnímu městu Praze (které se stalo vlastníkem domu na základě rozhodnutí majetku původního vlastníka státu rozhodnutím soudu pro neoprávněné opuštění republiky podle ustanovení §40 zákona č. 231/1948 Sb.) a proti ostatním žalovaným, jako podílovým spoluvlastníkům domu v katastrálním území S. M. na základě převodu jednotlivých bytových jednotek v uvedeném domě.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) poukazoval na předchozí řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1, vedená pod sp. zn. 25 C 145/92 a 25 C 200/95 mezi týmiž účastníky řízení (respektive jejich právním nástupcům) a ohledně nemovitostí, které jsou předmětem předchozího i nyní vedeného sporu (t. j. označených nemovitostí, jichž se týkala předchozí žaloba o uzavření dohody o vydání nemovitostí a pak následujících žalob o vydání nemovitostí). Soudy obou stupňů měly za to, že je tu dána neodstranitelná překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 2 občanského soudního řádu) ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu, pro niž bylo třeba řízení zastavit. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně se v předcházejících sporech domáhaly restituce nemovitostí na základě rozhodujících tvrzení, vyplývajících ze zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších novel, včetně nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaného pod č. 164/1994 Sbírky zákonů) s tím, že splňují podmínky restitučního zákona včetně podmínky českého státního občanství i specifický jimi uváděný restituční důvod. Odvolací soud měl dále i za to, že „změna okruhu žalovaných, jako označených povinných osob nemá na totožnost právní věci vliv, neboť v žalobě žalobkyň uvedení žalovaní jsou právními nástupci dřívějších povinných osob – Bytového podniku Hlavního města Prahy a Hlavního města Prahy“. Odvolací soud poukazoval i na to, že o rozšíření okruhu žalovaných bylo v tomto soudním řízení rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2007, č. j. 13 C 82/2003-163, a o připuštění vstupu do řízení další účastnice řízení MUDr. Z. S. bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1; toto rozšíření okruhu žalovaných navrhly samy žalobkyně.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu dovoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Usnesení odvolacího soudu bylo dne 8. 11. 2012 doručeno advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání žalobkyň bylo podáno u soudu prvního stupně dne 22. 11. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §40 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedené dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2012 (sp. zn. 18Co 509/2011 a 18Co 384/2012 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelky mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatelky namítaly především, že se soudy v této právní věci vůbec nevypořádaly s tím, že nárok žalobkyň, uplatněný v tomto řízení, je zcela odlišný od původně uplatněného nároku právním předchůdcem žalobkyň, „když je uplatněn mezi jinými subjekty a na základě jiných skutkových tvrzení, tedy odlišných hmotněprávních skutečností a jiného právního titulu, než ze kterého dříve byl a nyní je nárok uplatňován“. Žalobkyně zde vystupují jako oprávněné osoby z jiného právního titulu než v předchozím řízení, a žaloba je koncipována na základě jiných skutkových tvrzení a jiného právního titulu žalobkyň, byť se jedná o stejné nemovitosti, ale žalovaní jsou tu zcela „třetími osobami“.
Žalobkyně v tomto řízení (sp. zn. 13 C 82/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1) uplatňují nárok po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., když jejich právní předchůdce (jejich otec Ing. K.) byl podle ustanovení §65 odst. 1 trestního zákona rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích.
V předchozím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 (sp. zn. 2 5C 145/92) uváděly dovolatelky, nebylo vůbec meritorně rozhodováno, neboť soud v tomto řízení dospěl k tomu, že žalobkyně nejsou osobami oprávněnými a z tohoto důvodu žalobu zamítl, takže se předmětem sporu ani právními důvody uplatněného nároku vůbec nezabýval.
Dovolatelky dále dovozovaly, že nyní v tomto soudním řízení (sp. zn. 13 C 82/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1) došlo k vadě řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí také o nákladech řízení, když se soud v předcházejících řízeních špatně vypořádal s účastníky řízení na straně žalované a změnil tu počet žalovaných (aniž byly žalobkyně k vyjádření se ke vstupu dalších účastníků do řízení na straně žalované), kterým pak mají žalobkyně hradit náklady řízení“. Doplňující usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2012, č. j. 13 C 82/2005-255 Obvodního soudu pro Prahu 1, je pak zmatečné, když neopravuje nebo nedoplňuje celé výroky, ale pouze části, z nichž není zřejmé, podle názoru dovolatelek, která část výroku rozhodnutí a jakým způsobem se nahrazuje, případně doplňuje.
Dovolatelky ještě dodávaly, že usnesení soudu o zastavení řízení bylo vydáno po sedmi letech od zahájení řízení a teprve pak soud dospěl k závěru, že překážka věci pravomocně rozsouzené brání tomuto řízení a že tedy nelze věc meritorně projednávat a řízení bylo zastaveno.
Ve vyjádření žalovaného Hlavního města Prahy k dovolání žalobkyň bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť usnesení odvolacího soudu spočívá na správném závěru, že předmět řízení v této právní věci (sp. zn. 13 C 82/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1) je shodný s předmětem předchozího řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 25 C 145/92 a 25 C 200/95 (v níž byl návrh nesprávně označen jako návrh na obnovu řízení ve věci sp. zn. 25 C 145/92, ale s následnou změnou tohoto žalobního návrhu). V těchto uvedených právních věcech šlo konkrétně o vydání nemovitých věcí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Účastníci řízení v této právní věci (sp. zn. 13 C 82/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1) jsou totožní s účastníky řízení v uvedených věcech předchozích, jen s tím rozdílem, že tu u žalovaných došlo podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z právního vztahu, o který se tu jedná.
Ve vyjádření žalovaného D. R. k dovolání dovolatelek bylo také uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Uvedený žalovaný „rozhodně nesouhlasí s tvrzením žalobkyň, že mohou podat žalobu opětovně, pokud v předchozím řízení nebyly aktivně legitimované, respektive když nyní v žalobě uplatňují odlišná skutková řízení“. Bylo přece na žalobkyních, aby v předchozím řízení uvedly své tvrzení v takové formě, aby mohly být uznány oprávněnými osobami a aby tak jejich nárok byl shledán po právu. Soudu v tomto řízení (sp. zn. 13 C 82/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1) byly povinny zjistit okruh účastníků řízení bez ohledu na to, jaké následné rozhodnutí učinily; soudy nemohly zabránit tomu, aby z důvodu právního nástupnictví došlo ke změnám v okruhu účastníků řízení.
Ve vyjádření žalovaných P. P., Ing. M. K., Ing. M. K., V. K. a M. D. k dovolání dovolatelek, bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Uvedení žalovaní mají za to, že tu jde o identický předmět návrhu s předchozím návrhem ve věci sp. zn. 25 C 200/95 Obvodního soudu pro Prahu 1 (řízení v této dřívější právní věci bylo ostatně zahájeno již po účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sbírky zákonů, na něž dovolatelky poukazují jako na novou skutečnost). Uvedení žalovaní jsou také toho názoru, že tu nejde o rozhodnutí zásadního právního významu po právní stránce, jak to zdůrazňují dovolatelky z hlediska významu pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Nejde tu ani o chybnou úvahu soudů v rámci posuzování existence překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Také žalovaný P. Š. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek byl toho názoru, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno Dovolání dovolatelek není důvodné ani z tvrzeného důvodu údajných vad řízení v této právní věci co do nesprávného posouzení okruhu účastníků řízení (ve věci sp. zn. 13 C 82/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z důvodu údajné zmatečnosti doplňujícího usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2012, č. j. 13 C 82/2005-255 Obvodního soudu pro Prahu 1, a posléze ani z důvodu nesprávného výroku o nákladech řízení v této právní věci, jak mají za to dovolatelky.
Ve vyjádření žalované MUDr. Z. S. k dovolání dovolatelek bylo navrženo odmítnutí tohoto dovolání. Ve vyjádření bylo zdůrazněno, že „restituční předpisy, jako zvláštní předpisy, nelze obcházet tím, že po smrti oprávněné osoby, která neúspěšně u soudu uplatnila restituční nárok a po uplynutí značně dlouhé doby nově uplatňovat, že další oprávněné osoby odvozují své právní postoupení od oprávněné osoby týž restituční nárok vztahující se k téže věci odňaté původnímu vlastníkovi věci. Pravomocné zamítnutí téhož restitučního nároku vylučuje možnost znovu projednání téhož restitučního nároku ve prospěch dalších oprávněných osob, odvozujících restituční nárok od původního vlastníka , kterému byla věc odňata, a to až po více jak 13 letech“.
Ve vyjádření žalovaných A. V. a M. P. V. k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že tito žalovaní s rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 12. 10. 2012 se plně ztotožňují, neboť jde o rozhodnutí odůvodněné, a to jak s odkazem na jednotlivá dříve vedená řízení a rozhodnutí v nich vydaná i co do totožnosti účastníků řízení a předmětu řízení, jakož i o nákladech odvolacího řízení.
Ve vyjádření účastnice řízení Mgr. P. S. k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo zpochybňováno tvrzení dovolatelek, že jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, která má údajně zásadní význam po právní stránce; dovolací soud i Ústavní soud ČR se však v souvislosti s touto právní věcí otázku předmětu řízení v této právní věci již zabývaly (jak na to odvolací soud poukázal na str. 5 svého rozhodnutí ze dne 12. 10. 2012), a to se závěrem, že „řízení pod sp. zn. 25 C 200/95 Obvodního soudu pro Prahu 1, zahájené právě v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR (publikovaného pod č. 164/1994 Sbírky zákonů) představuje překážu věci ve vztahu k řízení vedenému pak pod sp. zn. 13 C 82/2005.“ Z tohoto řízení také nevyplývalo, že by toto řízení bylo postiženo nějakou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012 , které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum .
Přípustnost dovolání dovolatelek proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 12. října 2012 (sp. zn. 18 Co 509/2011 a 18 Co 384/2012 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit ve smyslu ustanovení §243 odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu bylo dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu jde-li o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu, jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Totožnost věci navržené k projednání soudem je dána nejen totožností účastníků řízení, ale i totožností předmětu řízení. V řízení, které lze zahájit jen na návrh, je předmět řízení určován obsahem konečného návrhu (petitu), ať již obsaženého v návrhu na zahájení řízení i účinně změněného během řízení nebo uplatněného vzájemným návrhem (srov. k tomu např. Sborník IV. Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení, SEVT, Praha 1986, str. 712).
Odvolací soud nemůže rozhodnout o věci samé, bylo-li odvolacímu přezkumu podrobeno rozhodnutí soudu prvního stupně, které povahu rozhodnutí o věci samé nemá (např. usnesení o příslušnosti, o předběžném opatření nebo i usnesení o zastavení řízení (k tomu závěru dospěl dovolací soud např. v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdo 970/1996 Nejvyššího soudu).
Oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích, musely po smrti osoby uvedené v §3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. bez ohledu na to, zda oprávněná osoba, která zemřela, sama svůj nárok jiný uplatnila nebo nikoli (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 117/251/).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolatelek, směřujícímu proti rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení v právní věci, o níž bylo, jak dovolatelky ve svém dovolání samy uváděly, dříve „vedené o stejnou nemovitost, v němž již žalobkyně vystupovaly jako účastnice řízení“, a to opět s návrhem na vydání v rozporu s ustanovením §104 odst. 1, vět první, a §259a odst. 5 občanského soudního řádu a že by řízení o žalobě žalobkyň zastavil v rozporu s těmito kogentními ustanoveními občanského soudního řádu, zdůrazňujícím totožnost účastníků řízení i totožnost předmětu řízení.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu (platných do 31. 12. 2012, srov. nyní §243f odst. 1 občanského soudního řádu) svým usnesením k zamítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání směřujícího proti správnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů řízení ostatních účastníků řízení, kteří je vynaložili na vyjádření k dovolání dovolatelek, použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení vyjadřujícím se účastníkům řízení nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze právní otázky řešené v tomto dovolacím řízení, jakož i k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání, rekapitulujících zcela převážně ty okolnosti, které již byly uváděny v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu