ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2204.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2204/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelky A. G., L. E., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, 413 01 Roudnice nad Labem, Riegrova 1100, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 10Co 534/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13C 243/2000 (žalobkyně A. G., L. E., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, 413 01 Roudnice nad Labem, Riegrova 1100, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, 110 00 Praha 1, Letenská 14, o finanční náhradu za nemovitosti), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13C 243/2000, bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, č. j. 13C 243/2000-522 Okresního soudu v Litoměřicích. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že je žalobní návrh žalobkyně o finanční náhradu za nemovitosti oprávněný co do jedné poloviny nemovitostí (konkrétně v žalobě identifikovaných), zapsaných na listech vlastnictví pro katastrální území R. n. L. č. 223, č. 2784, č. 5309, č. 5179, č. 5279, č. 5029, č. 3392, č. 5308, č. 5015 a č. 199 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Litoměřice), a tím, že o výši finančního odškodnění bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Bylo také rozhodnuto, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 10Co 534/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl mezitímní rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 3. 2010, č. j. 13C 243/2010-522, změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladu řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně spolu s řízením, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné.
Odvolací soud uváděl, že v řízení před soudem prvního stupně byl zjištěn správně a úplně skutkový stav v této právní věci, a to tak, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení (jež byly původně ve spoluvlastnictví předchůdce žalobkyně K. B. staršího, R. B. staršího a P. B.) byly v roce 1939 převedeny neplatnou smlouvou na německého vlastníka z důvodu židovského původu dosavadních vlastníků a že původní žalobce v této právní věci R. B. tu ohledně uvedených nemovitostí uplatnil nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody, že však tento žalobní návrh byl rozhodnutím Okresního soudu v Brandýse nad Labem ze dne 30. 5. 1951 zamítnut z toho důvodu, že žalobce bydlí v cizině. Nebylo vyhověno ani po vydání zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, žádosti o vydání nemovitostí a o poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti.
Odvolací soud však neshledal správným právní posouzení věci mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 3. 2010, č. j. 13C 243/2000-522, že předmětné nemovitosti tu přešly na stát v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb. (t. j. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a to na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. znárodněním zestátněním ke dni 27. 10. 1945 č. 211/1946 (vyhláškou ministra průmyslu ze dne 22. 12. 1945 č. 211/1946, takže k tomu došlo před 25. 2. 1948, když ani pozdější dílčí výměry o znárodnění tu neprolamují počátek uvedeného rozhodného období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Nebyla tedy, podle názoru odvolacího soudu, splněna základní podmínka podle zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud proto změnil odvoláním napadený mezitímní rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (za použití analogie), tak, že žaloba o finanční odškodnění za žalobkyní uvedené nemovitosti byla zamítnuta.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že ze strany žalované ČR – Ministerstva financí ČR došlo ke vzdání se náhrady těchto nákladů.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 17. 4. 2013 doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 14. 6. 2013 na poště k doručení sodu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2013 (sp. zn. 10Co 534/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem) v celém rozsahu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Dovolatelka především namítala, že odvolací soud rozhodoval konečným rozsudkem a žalobu zamítl, třebaže soud prvního stupně vydal pouze mezitímní rozhodnutí a konečným rozsudkem nerozhodoval. Má tedy dovolatelka za to, že „odvolací soud porušil tímto rozhodnutí procesní právo, aniž by tento nesprávný postup v řízení odůvodnil“.
Dovolatelka dále vytýkala, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i od právních závěrů Ústavního soudu ČR (např. poukazoval na nálezy II.ÚS 53/98, III.ÚS 150/99, IV.ÚS 113/98 a II.ÚS 66/98 Ústavního soudu ČR), podle níž mělo být, dle názoru dovolatelky, rozhodnuto s přihlížením k tomu, že předchůdci žalobkyně byli pro svůj židovský původ postiženi holocaustem a v takovém případě extenzívního bezpráví v době nacistické okupace mělo být nároku žalobkyně vyhověno. Nebylo dále přihlíženo soudem k tomu, že ke znárodnění firmy „R. B.“ (na výrobu zemědělských strojů) nedošlo v roce 1945, ale až na základě výměru ministra průmyslu ze dne 25. 7. 1949, na jehož základě teprve došlo k převedení vlastnictví do vlastnictví Agrostroje, národního podniku v Brandýse nad Labem (a později došlo i k převedení vlastnictví továrny na n. p. Agrostroj v Brandýse nad Labem). Dovolatelka z výměru o znárodnění dovozovala, že v daném případě byla až vyhláškami č. 211/1945 a č. 118/1946 znárodněna firma Ringhoffer – Tatra, a. s., nikoli firma Bächer, a to v době, kdy ještě nebyl vydán zákon č. 128/1946 Sb., podle něhož by B. mohli žádat o navrácení majetku na základě neplatného převodu majetku firmy Bächer na Ringhofer Tatra, a. s., za který neobdrželi žádnou náhradu za znárodněný majetek a ani kupní cenu za prodej továrny Bächer v roce 1939. Dovolatelka je toho názoru, že teprve poté, kdy byl stanoven vyhláškou ministra průmyslu rozsah znárodněného majetku, mohlo dojít znárodněním k přechodu na stát, což se v daném případě stalo až 25. 7. 1949.
V daném případě tedy, podle názoru dovolatelky, odvolací soud rozhodně nepostupoval v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, I.ÚS 627/08, že totiž při výkladu zákona o mimosoudních rehabilitacích není možné postupovat restriktivně a formalisticky, ale je nutné vykládat restituční předpis velmi citlivě s ohledem na okolnosti konkrétního případu.
Dovolatelka zdůrazňovala, že v daném případě došlo k velké majetkové křivdě u rodiny B., spáchaná i holocaustem, odňatý majetek nebyl navrácen a nedošlo k žádnému odškodnění, takže nárok žalobkyně je tu uplatňován po právu a splňuje všechny podmínky podle zákona č. 116/94 Sb. a podle zákona č. 164/1994 Sb. Dovolatelka je přesvědčena, že „i když majetek rodiny B. přešel před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), bylo tu na místě interpretovat a aplikovat právní závěry z nálezů Ústavního soudu ČR, na které dovolatelka v průběhu řízení a nyní i ve svém dovolání stále poukazoval a poukazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si ji jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 (45).
V daném případě byla projednávaná právní věc posouzena odvolacím soudem zejména podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a podle ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §152 odst. 2 občanského soudního řádu má být rozsudkem soudu rozhodnuto o celé projednávané věci; jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo o jejím základu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že mezitímním rozsudkem (§152 odst. 2 občanského soudního řádu) může být rozhodnuto pouze o základu projednávané věci, nikoli jen o dílčí sporné otázce právní, týkající se uplatněného žalobního návrhu.
V odůvodnění stanoviska Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05 (uveřejněného pod č. 477/2005 Sbírky zákonů), bylo uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04, uveřejněném pod č. 192 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor, že restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v §3 odst. 2 (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) možnost přezkoumání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“. Ústavní soud zastává názor, že pojem rasové perzekuce je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnují pouze nejkřiklavější formy rasizmu, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však jiné formy perzekuce z důvodů např. národnostních. Taková interpretace nenarušuje ústavní princip rovnosti v právech, zakotvený v článku 1 Listiny základních práv a svobod. Extrémní výklad pojmu rasové perzekuce (a to ani ze strany Nejvyššího soudu) není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát.
Vzhledem k uváděným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněných rozhodnutí soudů (zejména publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by dovolání dovolatelky, napadající rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2013 (sp. zn. 10 Co 534/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem), bylo možno přesvědčivě označit za nesprávný (srov. §243d písm. a) občanského soudního řádu), když tu bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem o základu projednávané právní věci, a to s položením důrazu na to, že v této věci není splněna podmínka stanovená v zákoně č. 87/1991 Sb. o přechodu nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, do vlastnictví státu v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), přičemž ze skutkových zjištěních nebyl dostatečný podklad pro posouzení výjimky z uvedené základní zákonné podmínky v daném případě, a to ani širším výkladem pojmu rasové perzekuce přímým uplatněním holocaustu v tomto případě.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než podle ustanovení §243c odst. 1 a odst. 4 občanského soudního řádu přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného, a to usnesením ve lhůtě podle ustanovení §243c odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované České republice – Ministerstvu financí ČR v tomto dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. února 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu