ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2235.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2235/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: město Loket , se sídlem Loket, Nám. T. G. Masaryka 1, právně zastoupeno JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 84/2012, o určení vlastnictví, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2013, č. j. 14 Co 5/2013-49, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2013, č. j. 14 Co 5/2013-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I. rozsudku změněn rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 10. 2012, č. j. 15 C 84/2012-25, tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků v katastrálním území Dvory u Lokte o výměře 13688 m2, podle geometrického plánu č. 128 6006/2011 firmy GKS – Geodetická kancelář s. r. o. se sídlem v Sokolově, Chebská 53, schváleného Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov dne 7. 4. 2011 pod č. 210/2011. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 5.000,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem výše specifikovaných pozemků v katastrálním území Dvory u Lokte. Odvolací soud však dovodil, že ve smyslu §8 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 28. 6. 2012, byly obce povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitostem podle tohoto zákona učinit návrh k příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do (katastru) evidence nemovitostí. Tuto svou povinnost však žalobce neplnil a po dobu devatenácti let byl zcela nečinný (nárok na vydání uplatněn až 28. 5. 2010). Od nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. od 24. 5. 1991 užíval všechny sporné pozemky žalovaný a byl jejich oprávněným držitelem v souladu s ustanovením §130 odst. 1 obč. zák. Po uplynutí deseti let vydržel vlastnické právo k pozemkům stát. Z novelizovaného ustanovení §8, provedeného zákonem č. 173/2012 Sb., neplyne, že by měl stát přijít o vlastnické právo k nemovitostem, které již vydržel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z většiny kritérií uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval žalobce v závěru o vydržení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem (včetně rozporu s dobrými mravy) a výkladu ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. Navrhl změnu výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Cdo 1083/2013 -68, dovolání odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Dovolací soud vycházel z právního posouzení, podle nelze vyloučit vydržení obecního majetku státem či jím založeným státním podnikem, a to i poté, co bylo ex lege obnoveno obecní vlastnictví. Ustanovení §8 zák. č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012, ukládalo obcím povinnost do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh katastru na zápis těchto nemovitostí. Je tedy zřejmé, že zákon nevycházel z nezměnitelné povahy zákonného nabytí vlastnictví obcí, ani ve vztahu ke státu jako subjektu práva, ale v zájmu právní jistoty ukládal obci povinnost, jejíž splnění mělo zamezit pozdějším nejasnostem při posouzení právních vztahů k nemovitostem. Nedostatek aktivity obce při prosazování práv, jichž se v důsledku obecní restituce stala nositelkou, tedy při naplnění zákonem stanovených předpokladů vede k nabytí vlastnického práva státem (či jím založeným státním podnikem) formou vydržení (odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2332/2009, nebo ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1249/2012, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3962/2011 nebo ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005). Zdůraznil, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a účastníci občanskoprávních vztahů jsou si rovni (čl. 11 odst. 1 Listiny, §2 odst. 2 obč. zák.).
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 7. Května 2014, sp. zn. IV. ÚS 1962/13, shora uvedené usnesení dovolacího soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud předně poukázal na závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (publikovaný pod č. 33/32 ve Sbírce nálezů a usnesení ústavního soudu na str. 303), podle něhož i v případech, kdy stát vstupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc. V návaznosti na tento závěr odkázal dále na závěry uvedený v nálezu sp. zn. II. ÚS 2876/12 ze dne 13. 11. 2013 (dostupný na nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud zdůraznil, že stát má jako vlastník na jedné straně stejná práva a povinnosti jako jiní vlastníci, ovšem může též vlastnické právo jinému vlastním rozhodnutím konstituovat, ale také odejmout. Stát i v soukromoprávních vztazích vystupuje ve dvojí roli, neboť i když stejně jako ostatní vlastníci vstupuje do právních vztahů na základě právních úkonů v rovném postavení s ostatními subjekty soukromého práva, je jako suverén nadán mocí tvořit právní pravidla a vstupovat jako vykonavatel veřejné moci do právních vztahů soukromníků.
Ústavní soud zdůraznil, že ve vztahu k možnosti vydržení, plyne z citovaného nálezu, že zákonným předpokladem vydržení jakožto originárního způsobu nabytí vlastnictví k věci je vedle uplynutí vydržecí doby i oprávněnost držby. Držba je oprávněná, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc patří. Existence dobré víry se posuzuje objektivně, tedy jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Vlastnictví k tzv. historickému majetku přešlo na obce účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále fakticky nakládal. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i pozdější postup zákonodárce. Ten zákonem č. 173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012 novelizoval ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis IV. ÚS 1962/13vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu. Tím sám zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty.
Konečně Ústavní soud zdůraznil, že ji ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2176/13 ze dne 9. 1.2014 (dostupný na nalus.usoud.cz) uvedl, že výklad in favorem restitutionis se uplatní též s ohledem na to, že to byl právě stát, který již jednou obcím vlastnictví odňal a který citovaným zákonem sledoval účel nápravy této historické křivdy. Nelze též odhlédnout od faktu, že stát současně nesl a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, a konečně to byl stát, který až zákonem č. 173/2012 Sb. jednoznačně stanovil, že teprve marným uplynutím lhůty pro podání návrhu na zápis vlastnického práva obcí, určené do 31. 3. 2013, přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovýto sankční důsledek z původní formulace §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, dovodit nelze. Z těchto důvodů je třeba dát při vzájemné kolizi přednost zájmům (vlastnickému právu) obce před zájmy státu (státního podniku), pokud jde o vlastnictví tzv. historického majetku obcí.
Jelikož základem pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v této věci byla otázka z ústavního pohledu již meritorně vyřešena ve výše zmíněných nálezech, musel i zde Ústavní soud, vázán nosnými důvody svých předchozích rozhodnutí, konstatovat, že obecné soudy dostatečně nezohlednily specifickou dvojí roli státu vylučující, aby stát vydržel vlastnictví k majetku, který sám již dříve zákonem na obce převedl z důvodu nápravy historických křivd.
Ústavní soud ještě dodal, že v tomto kontextu je pak nerozhodné, zda šlo o majetek restituovaný již dle §2 zákona 172/1991 Sb. (tzv. historický majetek obcí), kdy se obce staly vlastníky ke dni 24. 5. 1991, nebo zda šlo o majetek restituovaný až na základě §2a doplněného do zákona č. 172/1991 Sb. novelou č. 114/2000 Sb. (tzv. přídělový majetek obcí), kdy se obce staly vlastníky ke dni 1. 7. 2000. Toto rozlišení by mělo v posuzovaném případě význam v situaci, pokud by bylo vydržení obecního majetku státem v principu připuštěno a tudíž okamžik převodu majetku na obce by byl důležitý pro počátek běhu případné vydržecí doby, resp. pro posouzení toho, zda úkony obce, směřující k držiteli majetku (státnímu podniku), byly způsobilé narušit dobrou víru držitele v rozhodné době. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ve výše zmiňovaných nálezech bez dalšího vyloučil možnost zpětného vydržení majetku, který stát již jednou zákonem na obce převedl, není otázka posouzení okamžiku učinění výzvy proti vydržení, ani otázka způsobu, jak tuto výzvu z obsahového i časového hlediska hodnotily obecné soudy, nadále rozhodná a není tak nutno se jí podrobně zabývat.
Nezohlednění výše uvedené specifické dvojí role státu, které vedlo obecné soudy k závěru o tom, že stěžovateli nebude poskytnuta ochrana jeho vlastnických práv v řízení o určení vlastnictví, resp. které vedlo dovolací soud k závěru o nepřípustnosti dovolání, aniž by se s argumenty stěžovatele týkající se nemožnosti vydržení majetku státem vypořádal, porušilo práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Po zrušení shora uvedeného usnesení dovolací soud přistoupil opět k posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání podaného v této věci, a to podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud bral přitom do úvahy, že již v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu“.
Pak ovšem s přihlédnutím k instruktivnímu a vyčerpávajícímu odůvodnění shora uvedeného nálezu Ústavního soudu, jímž bylo dřívější usnesení dovolacího soudu zrušeno, nemohl než dospět k závěru, že dovolání je jednak přípustné, jednak důvodné.
V otázce posouzení základní otázky předložené dovolacímu přezkumu, jak bylo shora uvedeno, proto dovolací soud pro stručnost odkazuje na ty závěry výše uvedeného nálezu vydaného v této věci, z nichž plyne jednoznačný závěr o vyloučení možnosti vydržení státem v této věci s odkazem na uplynutí doby, po kterou žalobce (jako obec) nepřistoupil k uplatnění svého zákonného nároku plynoucího ze zákona pro navrácení jeho historického majetku. Opačnému závěru, zaujatému odvolacím soudem, potažmo dovolacím soudem v usnesení, které bylo nálezem Ústavního soudu odklizeno, tak nelze nyní spolehlivě přisvědčit. Za uvedených okolností shledal dovolací soud dovolání dovolatele přípustným a důvodným a přikročil proto podle ustanovení §243e odst. 1 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci k dalšímu řízení před odvolacím soudem.
O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí odvolacího soudu (§243g odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu