ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2266.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2266/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce V. K. , zastoupeného Mgr. Jiřím Bendou, advokátem se sídlem v Praze 9, Studnická 2151, proti žalované M. K. , zastoupené Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 106/42, o vydání bezdůvodného obohacení , vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 4 C 168/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, č. j. 24 Co 458/2012-363, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 11. prosince 2012, č. j. 24 Cdo 458/2012-408, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 24. ledna 2012, č.j. 4 C 168/2010-293, ve výroku I v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba v části o zaplacení 1.000,- Kč (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu, oběma jeho výrokům, podal žalobce dovolání.
Jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. lednem 2013, postupoval Nejvyšší soud v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání není přípustné.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně požadavku na zaplacení částky 1.000,- Kč. Dovolání tak směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, proti němuž je dovolání vyloučeno ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani proti výroku o náhradě nákladů řízení, jenž má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustaveních §238, 238a a 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Sluše se dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (to vede toliko k prodloužení lhůty k podání dovolání; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by na jejich náhradu jinak měla zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu