ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2284.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2284/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. S. , P., zastoupeného JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16, proti žalovaným: 1) L. H. , P., zastoupenému Mgr. Jiřím Koubou, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, a 2) A. H. , P.– L., zastoupené JUDr. Zorou Švábíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Novoborská 374/29, o zaplacení částky 254.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 17/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012, č. j. 55 Co 304/2012, 55 Co 104/2012-602, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. září 2011, č. j. 8 C 17/2003-526 (ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 5. června 2012, č. j. 8 C 17/2003-893), jímž bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 254.400,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% z uvedené částky za dobu od 1. 1. 2001 do zaplacení.
Předmětem řízení je žalobcem (jeho právním předchůdcem – správcem konkursní podstaty úpadce ZERO s. r. o.) uplatněný nárok na poskytnutí náhrady za užívání nebytových prostor o rozsahu 250 m2, v objektu v L. n. L., za dobu od 21. 3. 1999 do 15. 12. 2000; tyto prostory žalovaní užívali na základě neplatné smlouvy o nájmu nebytových prostor, aniž by za jejich užívání poskytovali žalobci (jeho předchůdci) úplatu.
Žalobou uplatněné právo soudy nižších stupňů kvalifikovaly jako právo na vydání bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu; §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) a výši peněžité náhrady (§458 odst. 1 obč. zák.) stanovily v úrovni obvyklé hladiny nájemného za užívání srovnatelných prostor v daném místě a čase, kterou určily na základě výsledků provedeného dokazování, s vyžitím odborných závěrů znalce v podaném znaleckém posudku. Přitom vzaly za prokázané, že žalovaní užívali nebytové prostory až do 15. 12. 2000 (kdy jim byl, výměnou zámků vstupních dveří, zamezen další přístup do nemovitosti).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost shodně dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), co do důvodů pak odkazovali na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Zatímco žalovaná 2) v dovolání toliko zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a dodala, že dle jejího názoru „v řízení bylo dostatečně prokázáno, že žalovaným nevzniklo bezdůvodné obohacení“, žalovaný 1) dále zpochybňoval skutkové závěry odvolacího soudu o stavu předmětných nemovitostí, jež – dle jeho tvrzení – nebyly způsobilé k užívání a žalovaní je „v zájmu svého podnikatelského záměru“ také neužívali. Současně tento žalovaný zpochybňoval i zjištění vedoucí odvolací soud k určení výše bezdůvodného obohacení, včetně závěrů znalcem podaného posudku, jež pokládá za „vadný“.
Proto žalovaní navrhli, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou nižších stupňů a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Žalobce pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako „bezpředmětné“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Ačkoliv co do přípustnosti dovolání oba dovolatelé odkazují na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení zde evidentně nejde. Důvodem, pro který soud prvního stupně rozhodl nyní potvrzeným rozsudkem ve věci samé jinak než v rozsudku ze dne 10. června 2004, č. j. 8 C 17/2003-126 (jímž byla žaloba co do částky 693.750,- Kč zamítnuta), nebyla okolnost, že by soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho zrušujícím usnesení (usnesení ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 23 Co 311/2004-146) v tom směru, že by v dalším řízení nemohl uplatnit své názory týkající se výběru, výkladu či aplikace právní normy na zjištěný skutkový stav. Důvodem – jak z odůvodnění označeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá – byla nesprávnost (neúplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně o rozsahu a způsobu užívání prostor žalovanými (v rozsahu nyní uplatňovaného nároku, na nějž nedopadají závěry o promlčení práva), s pokynem k doplnění dokazování ke zjištění těchto skutečností (k otázce vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu coby předpokladu přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2944/2000, nebo usnesení ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000, spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být v daném případě přípustné toliko při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Co do oběma dovolateli zpochybňované kvalifikace vztahu účastníků jako vztahu z bezdůvodného obohacení, jakož i určení rozsahu, v jakém jsou dovolaté (uživatelé nebytových prostor na základě neplatné smlouvy) povinni bezdůvodné obohacení vydat (§458 odst. 1 obč. zák.), je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 17. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, rozsudek ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009; nebo rozsudek ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009), podle níž užíváním cizí věci bez platné smlouvy o nájmu či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§451 odst. 2 obč. zák.). Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.); majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy.
Napadá-li pak žalovaný 1) dalšími námitkami závěry odvolacího soudu o faktickém stavu pronajatých prostor (zda nemovitosti měly faktické vady bránící jejich užívání), o tom, zda tyto prostory žalovaní po celou rozhodnou dobu užívali či nikoliv (ač v nich měli uskladněny své věci a přístup do prostor jim byl zamezen až 15. prosince 2000) a zpochybňuje-li současně i závěry znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného (určení částky vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu), napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09) a které lze za stanovených podmínek zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 zde totiž žalovaným k dispozici není (srov. též §237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že z pohledu žalovaným uplatněných dovolacích důvodů (včetně jejich obsahového vymezení) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání tak proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustná dovolání žalovaných odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, jenž by měl na jejich náhradu jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu