ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2403.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2403/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. M. M., zastoupeného Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 16, proti žalované MUDr. L. V., zastoupené Mgr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o zaplacení částky 1.850.996,50 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 157/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2013, č. j. 8 Co 1141/2012-510, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 1.850.996,50 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že zaslal na její účet částku 2.000.000,- Kč, a to jednak z titulu smlouvy o půjčce ze dne 4. 5. 2008 a jednak z titulu smlouvy o správě finančních prostředků z téhož dne. Poté, co došlo ke zhoršení vztahů mezi účastníky, vyzval žalovanou k vrácení svěřených finančních prostředků, ta mu však do dnešního dne neuhradila ničeho.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 18. září 2012, č. j. 17 C 157/2010-449, zamítl návrh žalobce na zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1.850.996,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že dne 5. 5. 2008 dal žalobce pokyn k převodu finančních prostředků ze svého účtu ve výši 2.000.000,- Kč na účet žalované, na nějž byla tato částka připsána dne 6. 5. 2008. Žalovaná následně vlastním jménem uzavřela dne 12. 9. 2008 dvě smlouvy o kolektivním investování, přičemž na základě první investovala částku 250.000,- Kč a na základě druhé částku 1.330.000,- Kč. Téhož dne uzavřela rovněž smlouvu o zřízení a vedení účtu – Konto Beruška, a to ve prospěch nezletilé dcery účastníků, na nějž vložila částku 20.000,- Kč. Dne 4. 11. 2009 vyzval žalobce žalovanou k vrácení finančních prostředků a k majetkovému vypořádání, přičemž žalovaná na tuto výzvu nijak nereagovala. Soud neměl za prokázané, že by účastníci dne 5. 5. 2008 uzavřeli darovací smlouvu (tak jak tvrdila žalovaná), na jejímž základě jí měla být žalobcem poskytnuta částka 2.000.000,- Kč, jelikož svědky, jejichž výpovědi měly uzavření zmíněné smlouvy mezi účastníky prokazovat, soud hodnotil jako nevěrohodné (MUDr. I. V. a MUDr. A. V.), a výpověď MUDr. A. M. posoudil jako výpověď s nízkou vypovídací hodnotou. Provedení dalších důkazů soud odmítl jednak pro nadbytečnost a jednak jako důkazní návrhy učiněné až po koncentraci řízení (§118b o. s. ř.).
Po právní stránce posoudil soud nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), přičemž ani jeden z účastníků neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní k jim tvrzeným titulům, jež měly být důvodem poskytnutí finanční částky (u žalobce jím měla být smlouva o půjčce, příp. smlouva o správně finančních prostředků; u žalované pak smlouva darovací). Jelikož tedy byla částka 2.000.000,- Kč připsána (poskytnuta) na účet žalované bez právního důvodu, jedná se na její straně o bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat. Námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, shledal soud nedůvodnou, neboť ta získala majetkový prospěch dne 6. 5. 2008 a žaloba byla u soudu podána dne 6. 5. 2010. Neztotožnil se s jejím názorem, že subjektivní promlčecí doba počala běžet již dne 5. 5. 2008 tj. v den, kdy žalobce dal příkaz k převodu finančních prostředků ze svého účtu na účet její, neboť rozhodující pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby je okamžik, kdy byly prostředky připsány na účet žalované, protože až tímto okamžikem se dostaly do její dispozice.
K odvolání obou účastníků přezkoumal v napadeném rozsahu výše uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 22. února 2013, č. j. 8 Co 1141/2012-510, ve výroku II. potvrdil (výrok I.), změnil je ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně jakož i s jeho právním posouzením věci jako práva na vydání bezdůvodného obohacení představujícího plnění poskytnuté bez právního důvodu (§451 obč. zák.), které není promlčené, a žalovaná je proto povinna bezdůvodné obohacení žalobci vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož podle ní je napadeným rozhodnutím řešena otázka, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, případně, která sice řešena byla, nicméně si žádá, aby byla dovolacím soudem vyřešena jinak. Soudům vytýká, že dostatečně nereflektují fenomén doby, v níž je manželství suplováno faktickým soužitím partnerů, které však provází znaky obdobné soužití manželskému, tak jak je tomu i v posuzovaném případě. Ve své rozhodovací praxi pak soudy volí formální přístup, pro který je směrodatné, jak si institucionálně partneři majetkové vztahy vymezili, přičemž podle přesvědčení dovolatelky takový přístup nekoresponduje materiálnímu pojetí práva. Je rovněž přesvědčena, že tento nový trend je třeba respektovat a poskytnout mu adekvátní soudní ochranu. Opačný přístup, tj. že nesezdané páry si mají vše smluvně ošetřit, povede k tomu, že jejich vztah se stane spíše obchodním svazkem. Otázku zásadního právního významu proto spatřuje v tom, zda se má partnerskému vztahu, jež je provázen spotřebním, majetkovým a rodinným společenstvím, není-li konkrétní právní úpravy, poskytnout ochrana podle ustanovení, které upravují vztahy jemu obsahem a účelem nejbližší, což bude vždy otázkou posouzení konkrétního případu. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (příp. i soudu prvního stupně) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, upravuje §237 a §238 o. s. ř., náležitosti dovolání pak stanoví §241a o. s. ř.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), v jehož rámci dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel musí rovněž uvést, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Zmíněné obligatorní náležitosti však v dovolání uvedeny nejsou. Nejprve je třeba zmínit, že žalovaná svými námitkami nezpochybňuje žádný ze závěrů (skutkový ani právní), na nichž stojí napadené rozhodnutí (tj. že žalobcem uplatněný nárok je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a právo není promlčené), resp. neuvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nevykládá, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, spíše podává sociologický pohled na partnerské soužití bez konkrétní právní argumentace, jakým konkrétním způsobem měla být věc účastníků (dle jejího názoru) posouzena. Jelikož tedy žalovaná neuvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nevyložila, v čem podle ní spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, nelze než dovodit, že nevymezila důvod dovolání. Specifikuje-li pak žalovaná v dovolání otázku zásadního právního významu, zjevně tím odkazuje na občanský soudní řád ve znění účinném do 1. ledna 2013, který s touto otázkou (její existencí) spojoval přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Lze přitom uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. a §241a o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka (dosud neřešená) hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Tomuto zákonnému požadavku dovolání žalované rovněž nevyhovuje.
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo vymezení důvodů dovolání je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat (§243b o. s. ř.). Protože žalovaná nezbytné náležitosti v dovolání neuvedla, ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání pro jeho vady odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243f odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu