ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2826.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2826/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. Č. , zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslová 1200/4a, proti žalovanému městu Nechanice , IČ: 002 69 191, se sídlem v Nechanicích, Husovo nám. 83, zastoupenému Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 10/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 2014, č. j. 24 Co 444/2013-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 9.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Viliama Kováčika do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 5. 2013, č. j. 18 C 10/2011-170, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud vyšel ze skutkového zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 17. 12. 1997 uzavřena smlouva o koupi pozemků v katastrálním území N., v níž se žalobce jako kupující zavázal ve lhůtě 10 let od převodu těchto nemovitostí provést výstavbu „menšího hotelu s ubytováním“. Dne 27. 11. 2007 si účastníci ujednali ke smlouvě dodatek, ve kterém byla lhůta k výstavbě menšího hotelu prodloužena o 3 roky s tím, že žalobce složí na účet žalovaného částku 200.000,- Kč jako kauci, která propadne v případě, že svou povinnost vystavět hotel v dohodnuté lhůtě nesplní. Okresní soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva ve znění jejího dodatku je v části upravující povinnost žalobce k realizaci stavby hotelu dle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neplatná pro neurčitost, neboť pochybnosti o jejím obsahu nelze odstranit výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. Ani samotní zástupci žalovaného města, jejichž svědecké výpovědi byly provedeny k důkazu, se totiž nebyli schopni sjednotit na tom, co si pod pojmem výstavby „hotýlku“ představovali. Jelikož je ujednání o kauci neplatné, vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 1 a 2 obč. zák., pročež bylo na místě žalobě vyhovět. Úspěšnému žalobci však soud za použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť konstatoval, že si účastníci řízení při sjednávání kupní smlouvy nepočínali v souladu s §43 obč. zák. a ustanovení tohoto právního úkonu formulovali natolik neurčitě, že tím byla způsobena jeho částečná neplatnost.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 2. 2014, č. j. 24 Co 444/2013-199, rozsudek soudu prvního stupně, který odvoláním napadli oba účastníci, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), a žalobci přiznal i náhradu nákladů řízení odvolacího (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že při výkladu smlouvy dle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba zohlednit skutečnou vůli stran v okamžiku uzavírání smlouvy, není-li v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením, interpretace právního úkonu však nemůže nahrazovat již učiněné projevy vůle. V projednávané věci odvolací soud neměl jazykové vyjádření kupní smlouvy a jejího dodatku za určité, poněvadž nebylo zřejmé, kde měl být hotel vystavěn, v jakém rozsahu a kvalitě, ani zda měla být stavba v ujednaném termínu zahájena, zkolaudována, či přímo zprovozněna apod. Tuto neurčitost nebylo lze překlenout výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. v situaci, kdy nebyla prokázána jednotná vůle stran, ba dokonce ani jednotné vnímání významu použitých pojmů na straně zástupců žalovaného města, byl tudíž odůvodněný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti kupní smlouvy, potažmo jejího dodatku, dle §37 odst. 1 a §41 obč. zák. v části týkající se závazku žalobce k výstavbě hotelu. Z akcesorické povahy zajištění vyplývá, že neplatnost ustanovení smlouvy zakládajícího zajišťovaný závazek působí i neplatnost ujednání o zajištění tohoto závazku (smluvní pokutě), na jehož základě žalovaný zadržel spornou částku. K námitce promlčení uplatněné žalovaným odvolací soud uvedl, že peněžní prostředky byly u žalovaného deponovány jako jistota, přičemž bylo sjednáno, že takto budou uloženy přinejmenším do 27. 11. 2010, kdy měly být eventuálně užity na úhradu smluvní pokuty. Promlčecí doba proto začala běžet nejdříve dnem následujícím po tomto datu a ke dni zahájení soudního řízení neuplynula, ať už se jednalo o promlčení práva z dohody o složení jistoty, nebo o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Navíc se zřetelem k tomu, že žalobce při poskytnutí kauce jednal v důvěře v ujednání účastníků, že jistota bude vrácena nejdříve po 27. 11. 2010, jakož i s přihlédnutím ke skutečnosti, že neurčitost příslušného ustanovení zapříčinila žalovaná veřejnoprávní korporace, z jejíhož podnětu byl závazek do kupní smlouvy včleněn, představuje vznesená námitka promlčení výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby byla žalobci upřena náhrada nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaný dovoláním, které má za přípustné dle §237 o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Tuto nesprávnost dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu o částečné neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 12. 1997 pro neurčitost. Dle dovolatele z provedených důkazů nelze dovodit, že by skutečná vůle účastníků smlouvy byla v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením. Účastníci svou vůli ve smlouvě zachytili způsobem, který byl pro obě strany dostatečně určitým, přičemž mezi stranami není sporu, o jaký hotel se mělo jednat, ale jen o to, zda mělo jít o dokončenou stavbu, či nikoliv. Z úkonů žalovaného plyne, že na jeho straně nikdy nebyla pochybnost o tom, že mělo jít o dokončenou, funkční stavbu, což potvrdili slyšení svědci. Věcný obsah právního úkonu tak bylo možno zjistit za pomoci výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 a 3 obč. zák. V okamžiku uzavírání kupní smlouvy i jejího dodatku byl oběma stranami pojem výstavba jednoznačně vnímán jako dokončení stavby hotelu, čemuž odpovídá i jednání žalobce po celou dobu trvání závazku. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti daného ustanovení je proto dle dovolatele nesprávný a rozporný s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Pochybení v právním posouzení věci a rozpor s judikaturou dovolacího soudu představuje dle dovolatele i to, že odvolací soud právo žalobce na vydání sporné částky neshledal promlčeným. Dospěl-li soud k závěru, že je pro neurčitost neplatným nejen hlavní závazek, ale i jeho zajištění smluvní pokutou, pak musel zjevně dovodit i neplatnost zajištění tohoto závazku prostřednictví jistoty s tím, že tříletá objektivní promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení v podobě složené kauce počala běžet již v prosinci 2007, a uplynula tedy před podáním žaloby v březnu 2011. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje Nejvyššímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání žalovaného vyjádření, v němž se ztotožnil s rozsudky obou soudů nižších stupňů a uvedl, že rozpory ve výpovědích bývalých a současných členů zastupitelstva dovolatele dokazují, že dotčené ujednání kupní smlouvy je neurčité. K otázce promlčení poznamenal, že předmětná částka byla žalovanému poskytnuta jako jistota na sjednanou dobu a teprve od chvíle, kdy žalovaný po uplynutí této doby sdělil žalobci, že jistotu započítává na smluvní pokutu, počala běžet promlčecí doba k uplatnění práva na její vrácení. Žalobce proto navrhuje dovolacímu soudu, aby dovolání jako zjevně nedůvodné odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci ovšem dovolání za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení pokládat nelze.
Svou první námitkou dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu o neurčitosti, a tedy i neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 12. 1997 (respektive jejího pozdějšího dodatku) v části, jíž byla založena povinnost žalobce realizovat výstavbu menšího hotelu, fakticky však polemizuje se skutkovými zjištěními, jež soudy nižších stupňů v této věci učinily. Podává-li se z odůvodnění napadeného rozsudku, že ohledně toho, za jakých okolností měla být povinnost žalobce k výstavbě hotelu pokládána za splněnou, nebyla prokázána jednotná vůle smluvních stran ani shodné vnímání významu použitých výrazů mezi zástupci žalovaného, pak tvrzení dovolatele, že sporné smluvní ujednání bylo všem účastníkům právního úkonu srozumitelné, představuje snahu o přehodnocení skutkových závěrů, na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí, neboť zjišťování obsahu právního úkonu výkladem dle §35 odst. 2 obč. zák. je otázkou skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5138/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 437/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2397/2013). Jeví se ostatně zřejmým, že dovolatel vyjadřuje nesouhlas s tím, jaký skutkový stav měl odvolací soud za zjištěný na základě provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Hodnocení důkazů nicméně v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 žádným dovolacím důvodem napadnout nelze (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Svým postupem při výkladu příslušné kupní smlouvy a jejího dodatku se přitom odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího neodchýlil, neboť se v situaci, kdy panovaly nejasnosti ohledně obsahu smlouvy, jež nebylo možné odstranit gramatickým, logickým či systematickým výkladem, zabýval zjišťováním skutečné vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4150/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013). Pakliže se po provedeném dokazování podle odvolacího soudu nepodařilo objasnit jednoznačnou vůli účastníků, jejímž prostřednictvím by neurčitost jazykového vyjádření smlouvy mohla být překonána, nelze v tom spatřovat vadu právního posouzení.
Úspěšnou nemůže být ani námitka nesprávného posouzení otázky promlčení žalovaného práva, kterou dovolatel uplatňuje na druhém místě. Bez ohledu na to, zda se dovolatelovy argumenty ohledně určení okamžiku, od nějž se měl počátek běhu promlčecí doby odvíjet, jeví přesvědčivými, či nikoli, nelze pominout, že odvolací soud v napadeném rozsudku rovněž podpůrně vyjádřil (dovoláním nezpochybněný) názor, podle nějž by námitka promlčení vznesená žalovaným se zřetelem k okolnostem případu představovala výkon práva v rozporu s dobrými mravy. I kdyby tedy bylo možno v závěru odvolacího soudu, že promlčecí doba ve vztahu k právu na vrácení složené kauce před zahájením řízení neuplynula, spatřovat pochybení, nebyla by tím ohrožena správnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten dovolatelově námitce promlčení nepřiznal právní účinky též s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. Za této situace by řešení problematiky promlčení práva žalobce na vydání nárokované částky představovalo pouhou teoretickou analýzu nezpůsobilou promítnout se do rozhodnutí ve věci samé. Účelem dovolacího řízení však není hypotetický rozbor náležité aplikace zákonných ustanovení bez vztahu ke konečnému výsledku sporu, nýbrž přezkum věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1857/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3434/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014).
S ohledem na uvedené je nutno konstatovat, že se dovolateli nepodařilo vymezit žádnou právní otázku, jež by byla s to založit přípustnost jeho dovolání dle §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.400,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu