ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2881.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2881/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců: a) V. K. , K., a 2) E. Š. , K., obou zastoupených JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týně, náměstí Republiky 108, proti žalované M. U. , K., zastoupené Františkem Ulrichem, nar. 28. 2. 1970, bytem v Kralicích, Lipová cesta 762/6, za vedlejší účasti na straně žalované – města Kraslice , IČ: 00259438, se sídlem v Kraslicích, náměstí 28. října 1438, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 356/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2013, č. j. 13 Co 678/2012-231, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni na náhradě nákladů dovolacího zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku k rukám advokátky JUDr. Jany Wenigové částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. července 2012, č. j. 15 C 356/2008-209, ve výrocích I a IV, jimiž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. 6865 (zahrada o výměře 213 m2) v kat. území K., a současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změněn byl rozsudek okresního soudu toliko v nákladovém výroku III ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. K jeho přípustnosti odkazují na ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), uváděje, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť „při řešení otázky chybných zápisů v katastru nemovitostí nepřihlédly k dovolateli předloženým důkazům, jimiž prokazovali, že vlastnictví k pozemku parc. č. 6865 nemohlo přejít na vedlejšího účastníka“. Dodávají, že „zásahem do jejich práv je též nehodnocení jednotlivých důkazů podle jejich obsahu a v jejich souhrnu, případně hodnocení v rozporu s jejich dokladovací a vyjadřovací schopností“.
Jako dovolací důvod uvádějí dovolatelé nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, namítaje, že „soud prvního i druhého stupně nesprávně právně posoudily otázku chybějících zápisů v katastru nemovitostí, které nebyly podloženy příslušnými listinami, když nebylo přihlédnuto k argumentaci žalobců, jež zjevnou pochybnost prokázali šetřením specializované geodetické kanceláře a vlastní užívání sporných pozemků svědky, kteří prokázali, že sporné pozemky žalobci užívali“.
Co do konkrétních skutečností žalobci shrnuli dosavadní průběh řízení a zopakovali i svou argumentaci uplatněnou vesměs již v odvolacím řízení. Navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jak soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelé v posuzovaném případě nedostáli. Aplikace ustanovení §43 o. s. ř. je přitom v odvolacím řízení vyloučena.
Dovolání žalobců přitom postrádá i řádné vymezení důvodu dovolání, jímž může být toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Důvod dovolání v dané věci nezakládá se na zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem (byť v dovolání uplatněné námitky žalobci /nesprávně/ právě tomuto důvodu podřazují), nýbrž na kritice skutkových závěrů odvolacího soudu (namítají-li dovolatelé, že soud nepřihlédl k jimi uplatněným tvrzením a k označeným důkazům, případě že provedené důkazy nesprávně hodnotil). Pro tyto otázky skutkové ovšem rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není.
Co do právního posouzení věci – vycházeje z okruhu v řízení prokázaných skutečností – spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že žalobci nabyli vlastnické právo k nemovitostem odvozeně koupí, od předchozího vlastníka těmto věcí J. M. (prodávajícího), na základě kupní smlouvy uzavřené s ním dne 6. 7. 197; předmětem koupě byl dům, st. p. č. 1245, pozemek parc. č. 531/1 a st. p. č. 71 v kat. území K. Žalobci nabyté vlastnictví nebylo dotčeno ani následným technicko-hospodářským mapováním, při němž došlo ke změně číselného označení parcel. Titul nabytí vlastnického práva k pozemku, nově označenému jako parc. č. 6865, jenž je předmětem tohoto řízení, ovšem žalobci – dle zjištění odvolacího soudu – neprokazují. K jimi v odvolacím řízení nově uplatněným skutečnostem o nabytí vlastnického práva vydržením (k pozemku nesoucím původně označení parc. č. 532, později sloučeném do st. p. č. 1245) odvolací soud v odvolacím řízení ovládaném princem neúplné apelace (srov. §205a, §213 odst. 5 o. s. ř.) přihlédnout nemohl. Jako vlastník předmětného pozemku byl přitom od roku 1992 zapsán vedlejší účastník, jenž měl vlastnictví nabýt na základě zákona č. 172/1992 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, a jenž vlastnické právo k předmětnému pozemku platně převedl v roce 2008 na žalovanou.
V uvedených závěrech nelze nalézt odklad od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak dovolatelé v obecné poloze – bez označení konkrétních právních otázek a konkrétního vymezení hledisek přípustnosti dovolání – ve svém dovolání tvrdí.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobců odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobci jsou pak povinni nahradit vedlejší účastnici účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (srov. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokátky ve výši 2.800,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady hotových výdajů advokátky v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky) a částky 588,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 3.388,- Kč. Samotné žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu